Doba míru by byla pro energetiku vysoce neočekávanou událostí

"Ruská otázka", tedy to, jakou roli mohou hrát fosilní paliva této země v době míru, nemusí být pro šéfy energetických firem a investory, kteří je podporují, tím nejpalčivějším problémem. Ale oprávněně ji mají na mysli. Rok od ruské invaze na Ukrajinu byl pro energetické trhy jako na horské dráze. Ceny ropy byly volatilní, v březnu dosáhla světová referenční cena ropy Brent maxima 133 dolarů za barel a dnes klesla zpět na zhruba 80 dolarů - pod úroveň, kde se obchodovala v první den války. To však není nic ve srovnání se zemním plynem. Poté, co Moskva omezila dodávky plynovodů do Evropy, dosáhla koncem srpna referenční cena plynu TTF pro den dopředu v regionu úrovně odpovídající téměř 580 dolarům za barel ropy. Další problémy umocnily dopady války. Požár ve velkém americkém zařízení na vývoz plynu ještě více omezil globální dodávky energie, zatímco sucho způsobilo prudký pokles výroby vodní energie v Evropě. Velké energetické společnosti, jako je Exxon Mobil a Shell, dosáhly v důsledku tohoto zmatku rekordních zisků. Hlavními vítězi se stali také nezávislí američtí producenti zkapalněného zemního plynu, kteří Evropě pomohli zaplnit díru po ruském plynu z plynovodů. Ti však mohou nejvíce ztratit, pokud konflikt na Ukrajině skončí dříve, než se očekávalo. O ukončení války je zatím předčasné hovořit, i když je na stole nový čínský mírový návrh. Vše nasvědčuje tomu, že se Rusko a Ukrajina zakopou do dlouhé bitvy. Energetické společnosti, které uvažují o vložení miliard dolarů do projektů s desetiletým nebo patnáctiletým časovým horizontem, však musí zvážit, co se může stát s ruskými fosilními palivy v době míru. Rizika tohoto scénáře jsou mnohem nižší než rizika spojená s přechodem od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům energie, který je dlouhodobý a nevratný, říká Dr. James Henderson z Oxfordského institutu pro energetická studia neboli OIES. "Ruská otázka je mnohem více hodem mincí… událostí typu černá labuť." Mnoho lidí z oboru předpokládá, že zhruba 30 miliard metrů krychlových ruského plynu, které stále proudí do EU přes Ukrajinu a plynovod TurkStream, se nakonec sníží na nulu. Pokud však během několika příštích let dojde k nečekanému příměří, může být tento předpoklad mylný? Ústřední otázkou je, zda bude Evropa někdy důvěřovat Rusku jako dodavateli energie po utrpení, kterým EU prošla. Evropa si pravděpodobně nikdy nedovolí stát se tak závislou na jednom zdroji, jako tomu bylo před válkou, kdy Moskva dodávala 40 % dovozu zemního plynu do bloku. Podle údajů společnosti Rystad Energy však Brusel ruský plyn stále potřebuje a v roce 2022 zvýšil dovoz LNG od svého protivníka o 11 %. Politické urovnání vztahů s ruskými producenty energie vypadá obtížně, ale ekonomický argument je jasný. Evropští výrobci se potýkají s vysokými cenami, jak ukazuje pokles poptávky po průmyslovém plynu v loňském roce. Podle Goldman Sachs jsou ceny plynu pro průmyslové využití téměř dvakrát vyšší než v USA. EU se obává, že se společnosti budou stěhovat. Pro americký LNG by mohlo být obtížné udržet si konkurenceschopnost v době míru. Dodávky ruským plynovodem bývají levnější než dovoz po moři po započtení nákladů na zkapalnění, přepravu a opětovné zplynování. A většina infrastruktury spojující Evropu a Rusko je stále neporušená. I bez podmořských plynovodů NordStream, které byly v loňském roce sabotovány, je podle OIES k dispozici 100 miliard metrů krychlových kapacity. Pro producenty LNG je riziko, že budou vytlačeni návratem levného ruského plynu z plynovodů do Evropy, nejvyšší mezi současností a rokem 2026. Do té doby nedorazí významné nové globální dodávky plynu, takže pro Evropu může být těžší odmítnout další ruské toky. Podle jednoho z pěti scénářů pro ruský plyn, které modelovalo Kolumbijské centrum pro globální energetickou politiku, by Evropa v případě příměří dovážela z Ruska 56,5 miliardy metrů krychlových plynu z plynovodů. To je méně než polovina úrovně před válkou, ale zhruba dvojnásobek toho, co dostává dnes, takže by se snížila potřeba LNG v regionu. Američtí producenti plynu by rádi snížili pravděpodobnost, že k tomu dojde, i když je malá, uzavřením dlouhodobých dohod s Evropou. Dodavatelé potřebují, aby se kupující zavázali ke smlouvám až na 20 let, aby si zajistili financování nových projektů LNG. Navzdory loňské krizi se Brusel zdráhá podepsat smlouvu. Podle Anne-Sophie Corbeauové, odbornice na globální výzkum na Kolumbijské univerzitě CGEP, to vyvolává "nedůvěru a zmatek" mezi americkými hráči. Evropa doufá, že plyn v tak velkém množství už dlouho potřebovat nebude, protože válka jen posílila její odhodlání přejít na obnovitelné zdroje energie. Společnost Rystad Energy před konfliktem odhadovala, že EU bude mít do roku 2030 k dispozici 688 gigawattů větrné a solární energie, což představuje 75% nárůst oproti roku 2022. Díky dodatečným opatřením oznámeným po ruské invazi se nyní očekává, že kapacita do konce tohoto desetiletí dosáhne 858 GW. Kvůli válce je ještě obtížnější předpovědět, které zdroje energie budou mít v příštích letech navrch. Některé vlády využívají krize k tomu, aby zdvojnásobily podporu obnovitelných zdrojů. Jiné rozvíjející se země, které strávily uplynulý rok tím, že byly vyřazeny ze světových trhů s LNG, se ptají, zda je stará pověst plynu jako levného a spolehlivého zdroje energie skutečně oprávněná. Až nastane příměří, přinese to úlevu v geopolitických kruzích, ale pro energetiku to bude znamenat nové výzvy. Zejména pokud přijde brzy.