Zdroj Financial Times Datum zveřejnění článku: 18. 8. 2026 Tento článek slouží výhradně k informačním účelům a nepředstavuje individuální investiční doporučení ani investiční poradenství. Představuje redakční zpracování veřejně dostupných informací. Cílem je přiblížit čtenářům podstatné informace srozumitelnou formou při zachování významu původních zdrojů. Jednotkové náklady práce za poslední rok rostly pouze o 1,5 % Růst průměrných hodinových výdělků je nejpomalejší za sedm let Podkladová produktivita zrychluje nejvýrazněji za více než deset let Současný trh práce není hlavním zdrojem podkladové inflace S nástupem Kevina Warshe do čela amerického Federálního rezervního systému se znovu dostává do centra pozornosti otázka, jak správně měřit skutečné podkladové inflační tlaky. Právě jejich vývoj je zásadní pro rozhodování o úrokových sazbách a zároveň představuje důležitý signál pro investory, kteří se snaží odhadnout další směřování měnové politiky. Běžně sledované ukazatele inflace, včetně Fedem preferovaného cenového indexu výdajů na osobní spotřebu PCE, se již pět let drží nad 2% inflačním cílem americké centrální banky. Část tohoto vývoje ale souvisí s faktory, které nemusí představovat dlouhodobý zdroj inflace. Jde zejména o vyšší ceny energií a cla. Ani ceny ropy, ani cla totiž nemohou růst neomezeně. V případě ropy navíc futures trh signalizuje očekávání, že její cena bude v příštím roce nižší. Pro Fed proto není podstatná pouze aktuální hodnota celkové inflace, ale také to, co se odehrává pod jejím povrchem a které cenové tlaky mají potenciál přetrvávat. Právě zde může být užitečný ukazatel, který bývá ve veřejné debatě o inflaci méně viditelný: náklady práce očištěné o růst produktivity, tedy jednotkové náklady práce. Tradiční inflační ukazatele zachycují jen část obrazu Existuje několik rozšířených způsobů, jak se ekonomové snaží odhadnout podkladovou inflaci. Jádrová inflace například vylučuje ceny potravin a energií, které mohou výrazně kolísat. Ukazatele založené na ořezaném průměru pomocí statistických metod odstraňují mimořádné cenové pohyby. Indexy takzvaných nepružných cen se zase soustředí na zboží a služby, jejichž ceny se mění méně často. Každý z těchto přístupů poskytuje určitou informaci o inflačním prostředí. Společně však mají jednu zásadní vlastnost: vycházejí především ze samotných cenových dat. Tím mohou opomíjet informace přicházející z trhu práce, zejména vztah mezi růstem mezd a produktivity. Pro vývoj nákladů firem totiž není důležité pouze to, jak rychle zaměstnancům rostou mzdy. Zásadní je také množství produkce, které pracovníci za tyto mzdy vytvoří. Pokud mzdy rostou současně s produktivitou, tlak na jednotkové náklady může být podstatně slabší, než by naznačoval samotný růst výdělků. V americkém nefinančním podnikovém sektoru představovaly náhrady zaměstnancům očištěné o produktivitu historicky přibližně 60 % přidané hodnoty. Vývoj jednotkových nákladů práce proto nabízí významný pohled na nákladové tlaky, které se mohou postupně promítat do cen. Historická data ze Spojených států navíc ukazují výraznou souvislost. Všechny předchozí epizody trvalé a rostoucí cenové inflace v poválečném období, včetně 60. a 70. let i období po roce 2020, doprovázel trvalý růst inflace jednotkových nákladů. Naopak dlouhodobější poklesy inflace, například v 80. a 90. letech i v novější části 20. let tohoto století, doprovázelo zpomalování růstu jednotkových nákladů. Jednotkové náklady práce nyní rostou pomaleji Souvislost mezi jednotkovými náklady práce a inflací není pouze historickou zvláštností. V teoretických modelech používaných řadou centrálních bank představuje inflace jednotkových nákladů jeden z důležitých vstupů společně s očekávanou budoucí cenovou inflací. Krátkodobě mohou samozřejmě cenový vývoj výrazně ovlivňovat další faktory. Patří mezi ně šoky v cenách energií, dovozních cenách nebo změny ziskových marží firem. Z měsíce na měsíc mohou mít tyto faktory značný význam. Ve střednědobém horizontu tří až pěti let však podkladový cenový trend obvykle poměrně úzce sleduje vývoj jednotkových nákladů a inflačních očekávání. Současná data jsou z tohoto pohledu důležitá. Při použití čtyřletého průměru, který omezuje vliv krátkodobých šoků a statistického šumu, dosahovala inflace jednotkových nákladů za poslední čtyři roky v průměru 2 %. Během posledního roku pak její tempo činilo pouze 1,5 %. To je úroveň srovnatelná, případně mírně nižší než tempo podkladové inflace v letech 2018 a 2019 před pandemií. Tehdy se sledované ukazatele růstu cen nacházely na úrovni nebo pod 2% cílem Fedu. Za zpomalováním jednotkových nákladů stojí dva souběžné trendy. Růst mezd zpomaluje, zatímco produktivita práce zrychluje. Za posledních 12 měsíců rostly průměrné hodinové výdělky nejpomalejším tempem za sedm let. Ukazatele podkladového růstu produktivity naopak zrychlují nejvýraznějším tempem za více než deset let. Pokud oba trendy přetrvají, vytvářejí prostředí, ve kterém nemusí být trh práce hlavním zdrojem dlouhodobých inflačních tlaků. Je proto možné očekávat, že podkladová inflace jednotkových nákladů bude pokračovat tempem kolem 2 % nebo pod touto úrovní, která odpovídá inflačnímu cíli Fedu. Vyšší inflace dnes přichází z jiných částí ekonomiky Situace na trhu práce navíc nenaznačuje přehřívání. Růst zaměstnanosti je již určitou dobu slabý a pokles míry nezaměstnanosti přichází z nepříznivého důvodu – snižuje se účast lidí v produktivním věku na trhu práce. Dalším důležitým faktorem je produktivita. Je možné, že její růst v dalších letech ještě zrychlí s tím, jak se bude umělá inteligence šířeji zavádět a rozšiřovat napříč ekonomikou. Diskuse mezi odborníky se přitom nesoustředí ani tak na otázku, zda AI zvýší produktivitu nad současné tempo, ale spíše na rozsah tohoto zvýšení. Pro Fed pod vedením Kevina Warshe je proto důležité rozlišovat mezi celkovou inflací a jejími skutečně dlouhodobými zdroji. Současný trh práce podle vývoje jednotkových nákladů nepředstavuje zdroj podkladové inflace. Skutečná inflace přesto zůstává nad 2% cílem centrální banky, avšak z jiných důvodů. Mezi aktuální cenové tlaky patří například růst cen počítačových čipů a elektřiny, který souvisí s investičním boomem velkých technologických společností budujících rozsáhlou infrastrukturu. Pozoruhodný je také vývoj podílu práce na národním důchodu. V předchozích obdobích ekonomické expanze měl tento podíl tendenci růst. V posledních letech se však naopak snižuje, což dále oslabuje argument, že hlavním problémem současné inflace je příliš silný trh práce. Inflace tedy nadále zůstává příliš vysoká a Fed může dospět k závěru, že potřebuje zvýšit úrokové sazby. Jedním z důvodů může být například potřeba udržet inflační očekávání pevně ukotvená. Data o jednotkových nákladech práce však naznačují, že případné zpřísnění měnové politiky by nemělo být zdůvodňováno příliš vysokou zaměstnaností. Pro investory tak mohou jednotkové náklady práce představovat významný ukazatel při posuzování skutečného směru americké inflace. Zatímco celkové cenové indexy stále překračují cíl Fedu, kombinace pomalejšího růstu mezd a rychlejší produktivity ukazuje, že inflační tlaky pocházející z trhu práce v současnosti slábnou.