Hledání způsobů, jak přimět znečišťovatele, aby zaplatili za škody způsobené klimatem

Jednou z otázek na nadcházejícím summitu COP28 bude, jak do tohoto nového fondu na krytí ztrát a škod přidat peníze.

Pokud je historie nějakým vodítkem, bude to těžko řešitelný problém. V roce 2009 slíbily bohaté země poskytnout chudým zemím 100 miliard dolarů ročně na financování projektů, které snižují emise a zabraňují dopadům na klima. Do roku 2020, kdy má být této částky dosaženo, činila částka převedená v tomto roce pouhých 83 miliard dolarů. Podle zprávy organizace Oxfam zveřejněné tento týden byla většina této částky poskytnuta ve formě půjček, nikoli grantů.

Avinash Persaud, ekonom z Barbadosu, který je zvláštním vyslancem ostrovní země pro investice a finanční služby, říká, že kreativní řešení získává na popularitě. Má kořeny v úspěšnější historii převodů bohatství od znečišťovatelů k obětem. Chce zavést malý poplatek pro světové odběratele ropy, z něhož by se financovaly ztráty a škody pro chudé země zpustošené povodněmi, požáry, bouřemi a vlnami veder.

Návrh vychází z Mezinárodního fondu pro odškodnění za znečištění ropou, který vznikl v roce 1971 a funguje dodnes. Tyto fondy fungují tak, že více než 120 členským zemím vybírají velmi malé poplatky za každý barel ropy, který dovezou, pouze když je třeba nádoby doplnit. Většinou se poplatek vybírá přímo od ropných společností, které palivo vykládají na pevnině. Pokud někdy dojde k úniku ropy kdekoli na světě, mohou být z prostředků IOPC hrazeny náklady na sanaci až do výše 250 milionů dolarů (přičemž některé země si připlatí za ochranu až 1 miliardu dolarů).

„Svět čekal na fond pro krytí ztrát a škod celá desetiletí,“ říká Persaud. Naproti tomu mechanismus IOPC vznikl „během několika málo let“.

Fondy IOPC byly vytvořeny poté, co liberijský tanker Torrey Canyon narazil v roce 1967 na cestě do Spojeného království do skály. Tato ropná skvrna způsobila znečištění britského i francouzského pobřeží, které si vyžádalo nákladnou sanační operaci. Za více než 50 let své existence řešil IOPC více než 150 havárií a vyplatil 750 milionů liber (930 milionů USD). A počet každoročních úniků ropy, které vyžadují zásah z prostředků IOPC, již několik desetiletí klesá.

Persaudův pokusný balónek je součástí posledního pokusu o obnovení konverzace o financování ochrany klimatu pod vedením barbadoské premiérky Mii Mottleyové. Ta v loňském roce zahájila Bridgetownskou iniciativu, jejímž cílem je přepracovat globální finanční architekturu tak, aby řešila rostoucí nerovnost, změnu klimatu a ztrátu biologické rozmanitosti. Mottleyová doufá, že na summitu v Paříži koncem tohoto měsíce spolu s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem přesvědčí nejbohatší země, aby podpořily řadu iniciativ zaměřených na reformu stávajících mnohostranných rozvojových bank (MDB), jako jsou Světová banka a Mezinárodní měnový fond, a řešily tak největší problémy současnosti.

Mám zájem o více informací

Některé z těchto požadavků jsou uvedeny v dosud nezveřejněném dokumentu nazvaném „Bridgetown 2.0“, který posoudila agentura Bloomberg Green. Vyzývá MMF k vytvoření měnových záruk v hodnotě 100 miliard dolarů, které by podle něj mohly mobilizovat výdaje ve výši 1,5 bilionu dolarů na projekty snižující emise uhlíku. Cílem návrhu je také zvýšit objem úvěrů poskytovaných rozvojovými bankami, což by podle návrhu mohlo uvolnit 500 miliard dolarů na výdaje na cíle udržitelného rozvoje podporované OSN. Dalších 100 miliard dolarů ročně na klimatické ztráty a škody bude podle dokumentu odsouhlaseno prostřednictvím „daní, poplatků nebo jiných zdrojů“.

Persaud tvrdí, že všechny peníze na ztráty a škody by měly být poskytovány formou grantů a že na to nyní není mnoho peněz. Celková částka, kterou bohaté země odvádějí na veškerou zahraniční rozvojovou pomoc, činí asi 200 miliard dolarů ročně.

Přestože Persaud optimisticky tvrdí, že podpora pro zavedení celosvětového poplatku z dovozu ropy za účelem řešení škod na klimatu roste, muž, který po desetiletí dohlížel na IOPC, o tom není tak přesvědčen. „Pokud pro takovou myšlenku existuje politická vůle, lze ji uskutečnit,“ říká Måns Jacobsson, který byl ředitelem fondů IOPC v letech 1985-2006. „Pochybuji však, že politická vůle existuje.“

Ropné společnosti sice musí platit poplatek, ale podle něj je na vládách, aby tyto příspěvky nařídily. Tento tlak by mohl fungovat, „pokud budou vlády ochotny více zatížit svůj ropný průmysl“, říká Måns. To je však nepravděpodobné, protože ačkoli se nejedná o prostředky daňových poplatníků, „stále jsou to peníze, které odcházejí ze země“.

Země, které dovážejí nejvíce ropy, budou muset do fondu přispívat největší částkou. To by znamenalo, že země jako Indie, která je sice zranitelná vůči změně klimatu, ale z historického hlediska je za tento problém zodpovědná mnohem méně než USA, by musela platit mnohem více než země vyvážející energii. (Stojí také za zmínku, že Spojené státy nejsou členem fondů IOPC; po velkém úniku ropy Exxon Valdez v roce 1989 vytvořily vlastní mechanismus reakce v zákoně o znečištění ropou).

Podle Persauda nebude poplatek za dovoz ropy jediným způsobem, jak naplnit fond ztrát a škod. Dalším nápadem, který Marshallovy ostrovy předložily v roce 2021, je, aby Mezinárodní námořní organizace (IMO) vybírala poplatek 100 dolarů za tunu oxidu uhličitého vypouštěného světovou námořní flotilou – což je politika, jejíž přijetí v rámci boje proti změně klimatu je pod rostoucím tlakem.

Problém klimatu je nyní jednoznačně problémem finančním. S rostoucími dopady budou narůstat i finanční částky investované do řešení a s nimi i požadavky na kompenzace. To je zřejmé již z prvního dne prohlášení zemí, které se tento týden sešly v německém Bonnu v rámci předehry ke stanovení programu COP28, která se uskuteční koncem listopadu v Dubaji.

Největším úspěchem loňského summitu OSN o klimatu bylo přijetí závazku vytvořit fond, který by nejchudším kompenzoval škody způsobené globálním oteplováním. Jednou z otázek na nadcházejícím summitu COP28 bude, jak do tohoto nového fondu na krytí ztrát a škod přidat peníze. Pokud je historie nějakým vodítkem, bude to těžko řešitelný problém. V roce 2009 slíbily bohaté země poskytnout chudým zemím 100 miliard dolarů ročně na financování projektů, které snižují emise a zabraňují dopadům na klima. Do roku 2020, kdy má být této částky dosaženo, činila částka převedená v tomto roce pouhých 83 miliard dolarů. Podle zprávy organizace Oxfam zveřejněné tento týden byla většina této částky poskytnuta ve formě půjček, nikoli grantů. Avinash Persaud, ekonom z Barbadosu, který je zvláštním vyslancem ostrovní země pro investice a finanční služby, říká, že kreativní řešení získává na popularitě. Má kořeny v úspěšnější historii převodů bohatství od znečišťovatelů k obětem. Chce zavést malý poplatek pro světové odběratele ropy, z něhož by se financovaly ztráty a škody pro chudé země zpustošené povodněmi, požáry, bouřemi a vlnami veder. Návrh vychází z Mezinárodního fondu pro odškodnění za znečištění ropou, který vznikl v roce 1971 a funguje dodnes. Tyto fondy fungují tak, že více než 120 členským zemím vybírají velmi malé poplatky za každý barel ropy, který dovezou, pouze když je třeba nádoby doplnit. Většinou se poplatek vybírá přímo od ropných společností, které palivo vykládají na pevnině. Pokud někdy dojde k úniku ropy kdekoli na světě, mohou být z prostředků IOPC hrazeny náklady na sanaci až do výše 250 milionů dolarů (přičemž některé země si připlatí za ochranu až 1 miliardu dolarů). "Svět čekal na fond pro krytí ztrát a škod celá desetiletí," říká Persaud. Naproti tomu mechanismus IOPC vznikl "během několika málo let". Fondy IOPC byly vytvořeny poté, co liberijský tanker Torrey Canyon narazil v roce 1967 na cestě do Spojeného království do skály. Tato ropná skvrna způsobila znečištění britského i francouzského pobřeží, které si vyžádalo nákladnou sanační operaci. Za více než 50 let své existence řešil IOPC více než 150 havárií a vyplatil 750 milionů liber (930 milionů USD). A počet každoročních úniků ropy, které vyžadují zásah z prostředků IOPC, již několik desetiletí klesá. Persaudův pokusný balónek je součástí posledního pokusu o obnovení konverzace o financování ochrany klimatu pod vedením barbadoské premiérky Mii Mottleyové. Ta v loňském roce zahájila Bridgetownskou iniciativu, jejímž cílem je přepracovat globální finanční architekturu tak, aby řešila rostoucí nerovnost, změnu klimatu a ztrátu biologické rozmanitosti. Mottleyová doufá, že na summitu v Paříži koncem tohoto měsíce spolu s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem přesvědčí nejbohatší země, aby podpořily řadu iniciativ zaměřených na reformu stávajících mnohostranných rozvojových bank (MDB), jako jsou Světová banka a Mezinárodní měnový fond, a řešily tak největší problémy současnosti. Některé z těchto požadavků jsou uvedeny v dosud nezveřejněném dokumentu nazvaném "Bridgetown 2.0", který posoudila agentura Bloomberg Green. Vyzývá MMF k vytvoření měnových záruk v hodnotě 100 miliard dolarů, které by podle něj mohly mobilizovat výdaje ve výši 1,5 bilionu dolarů na projekty snižující emise uhlíku. Cílem návrhu je také zvýšit objem úvěrů poskytovaných rozvojovými bankami, což by podle návrhu mohlo uvolnit 500 miliard dolarů na výdaje na cíle udržitelného rozvoje podporované OSN. Dalších 100 miliard dolarů ročně na klimatické ztráty a škody bude podle dokumentu odsouhlaseno prostřednictvím "daní, poplatků nebo jiných zdrojů". Persaud tvrdí, že všechny peníze na ztráty a škody by měly být poskytovány formou grantů a že na to nyní není mnoho peněz. Celková částka, kterou bohaté země odvádějí na veškerou zahraniční rozvojovou pomoc, činí asi 200 miliard dolarů ročně. Přestože Persaud optimisticky tvrdí, že podpora pro zavedení celosvětového poplatku z dovozu ropy za účelem řešení škod na klimatu roste, muž, který po desetiletí dohlížel na IOPC, o tom není tak přesvědčen. "Pokud pro takovou myšlenku existuje politická vůle, lze ji uskutečnit," říká Måns Jacobsson, který byl ředitelem fondů IOPC v letech 1985-2006. "Pochybuji však, že politická vůle existuje." Ropné společnosti sice musí platit poplatek, ale podle něj je na vládách, aby tyto příspěvky nařídily. Tento tlak by mohl fungovat, "pokud budou vlády ochotny více zatížit svůj ropný průmysl", říká Måns. To je však nepravděpodobné, protože ačkoli se nejedná o prostředky daňových poplatníků, "stále jsou to peníze, které odcházejí ze země". Země, které dovážejí nejvíce ropy, budou muset do fondu přispívat největší částkou. To by znamenalo, že země jako Indie, která je sice zranitelná vůči změně klimatu, ale z historického hlediska je za tento problém zodpovědná mnohem méně než USA, by musela platit mnohem více než země vyvážející energii. (Stojí také za zmínku, že Spojené státy nejsou členem fondů IOPC; po velkém úniku ropy Exxon Valdez v roce 1989 vytvořily vlastní mechanismus reakce v zákoně o znečištění ropou). Podle Persauda nebude poplatek za dovoz ropy jediným způsobem, jak naplnit fond ztrát a škod. Dalším nápadem, který Marshallovy ostrovy předložily v roce 2021, je, aby Mezinárodní námořní organizace (IMO) vybírala poplatek 100 dolarů za tunu oxidu uhličitého vypouštěného světovou námořní flotilou - což je politika, jejíž přijetí v rámci boje proti změně klimatu je pod rostoucím tlakem. Problém klimatu je nyní jednoznačně problémem finančním. S rostoucími dopady budou narůstat i finanční částky investované do řešení a s nimi i požadavky na kompenzace. To je zřejmé již z prvního dne prohlášení zemí, které se tento týden sešly v německém Bonnu v rámci předehry ke stanovení programu COP28, která se uskuteční koncem listopadu v Dubaji.