Proč může být trapnost na pracovišti velkou výhodou

Je přesvědčena, že pokud si je uvědomíme a vhodně s nimi naložíme, mohou se případy trapnosti stát příležitostí k osobnímu a profesnímu růstu.

“Trapnost se přirozeně objevuje ve společenském kontextu a zdůrazňuje naši vrozenou touhu po hladkých a harmonických interakcích,” vysvětluje Pryorová. Popisuje scénář, se kterým se můžeme všichni ztotožnit: zakopnutí v samotě domova by za normálních okolností nevyvolalo pocity trapnosti, nicméně pokud by se totéž stalo před kolegy v práci, nejspíš bychom zažili určitý stupeň nepohodlí, rozpaků nebo trapnosti.

Pryorová se o fenomén trapnosti začala zajímat, když poslouchala podcast Brené Brownové. Brownová každou epizodu podepisovala slovy “Zůstaňte trapní, odvážní, laskaví”. Zatímco Pryorová chápala a ztotožňovala se s pojmy zůstat statečný a laskavý, zpočátku se potýkala s myšlenkou přijmout trapnost.

Pryorová vyrůstala jako prvorozené dítě přistěhovaleckých rodičů a s trapností se setkala poměrně brzy. Její oblečení, jídlo, dokonce i jméno – všechno jí připadalo ve srovnání s jejími vrstevníky trochu “mimo”. “Měla jsem pocit, že se nedokážu asimilovat,” svěřila se Pryorová. S odstupem času a introspektivní analýzou však Pryorová dospěla k poznání o trapnosti. Věří, že trapnost nemůžeme ze svého života zcela odstranit, protože je neodmyslitelně spjata s nejistotou – právě tím prvkem, který dělá život nepředvídatelným a následně zajímavým.

Pryorová poznamenává, že navzdory našim běžným zkušenostem s trapností většina z nás nepronikla do hlubších aspektů této emoce. “Je to otázka: ‘Kdy ji cítím? Proč ji cítím? A v jakých souvislostech ji cítím?”, říká Pryorová a vybízí k důkladné osobní analýze. Podle ní může přijetí a prozkoumání pocitu trapnosti namísto toho, aby se mu člověk vyhýbal, poskytnout užitečné poznatky pro osobní a kariérní růst.

Pryorová zdůrazňuje pochopení vztahové dynamiky s trapností – přistupovat k ní jako ke stavu nebo rysu. Popisování sebe sama jako nešikovného je příkladem toho, že je to stav – identita nebo konzistentní vlastnost. Když však řekneme, že potřebujeme vést “trapný rozhovor”, je to považováno za prchavý rys.

Posunout vnímání trapnosti z rysu na stav vyžaduje vnitřní práci, říká Pryorová. Nabádá nás, abychom si kladli otázky typu: “Odkud pramení můj pocit trapnosti?” a “Jak se v průběhu času vyvinula moje snaha o uznání?”. Jakmile pochopíme kořeny těchto pocitů, můžeme začít měnit způsob, jakým na trapnost reagujeme a jak ji vnímáme.

Chcete využít této příležitosti?

Pryorová se zmiňuje o subjektivní povaze trapnosti a tvrdí, že neexistuje nic takového jako “objektivně trapný” člověk. Posunutím našeho vyprávění z “jsem trapný” na “tato interakce byla trapná” tak můžeme tuto zkušenost přerámovat, osvobodit ji od trvalých charakteristik a vnímat ji jako prchavý okamžik, který lze efektivně zpracovat a zvládnout.

Pryorová se zabývá chováním, které se v trapných situacích běžně projevuje, a poukazuje na to, že vyhýbání se pouze umocňuje pocity trapnosti. Namísto toho navrhuje trapnost otevřeně přiznat. Rozptýlení situace pomocí humoru a uznání incidentu může pomoci rozptýlit přetrvávající nepříjemné pocity nebo rozpaky a pomáhá rychleji se přenést přes trapný okamžik.

Pryorová radí, jak rozvíjet své sociální dovednosti, aby bylo možné trapné okamžiky zvládnout. Vzhledem k sociální izolaci vyvolané pandemií, která způsobila atrofii našich sociálních dovedností, navrhuje proaktivní zapojení, pravidelné interakce a účast v nepředvídatelných sociálních situacích, jako jsou networkingové akce, pro lepší sociální paměť.

“Musíme si některé z těchto okamžiků vytvořit záměrně,” radí.

Klíčovým prvkem při překonávání trapnosti je podle Pryorové přestat se jí bát a místo toho ji přijmout jako součást cesty k sebezdokonalování.

“Nikdy nemáme skutečnou šanci se zlepšit, promluvit, prosadit se, inovovat, vyjednávat nebo zkusit něco nového [aniž bychom riskovali trapnost],” říká.

Trapné okamžiky a situace, které někdy zažije většina lidí, mohou být mnohem víc než jen nešťastným nárazem v každodenním životě, říká Henna Pryor, autorka a odbornice na mezilidskou dynamiku. Je přesvědčena, že pokud si je uvědomíme a vhodně s nimi naložíme, mohou se případy trapnosti stát příležitostí k osobnímu a profesnímu růstu. “Trapnost se přirozeně objevuje ve společenském kontextu a zdůrazňuje naši vrozenou touhu po hladkých a harmonických interakcích,” vysvětluje Pryorová. Popisuje scénář, se kterým se můžeme všichni ztotožnit: zakopnutí v samotě domova by za normálních okolností nevyvolalo pocity trapnosti, nicméně pokud by se totéž stalo před kolegy v práci, nejspíš bychom zažili určitý stupeň nepohodlí, rozpaků nebo trapnosti. Pryorová se o fenomén trapnosti začala zajímat, když poslouchala podcast Brené Brownové. Brownová každou epizodu podepisovala slovy “Zůstaňte trapní, odvážní, laskaví”. Zatímco Pryorová chápala a ztotožňovala se s pojmy zůstat statečný a laskavý, zpočátku se potýkala s myšlenkou přijmout trapnost. Zdroj: Unsplash Pryorová vyrůstala jako prvorozené dítě přistěhovaleckých rodičů a s trapností se setkala poměrně brzy. Její oblečení, jídlo, dokonce i jméno – všechno jí připadalo ve srovnání s jejími vrstevníky trochu “mimo”. “Měla jsem pocit, že se nedokážu asimilovat,” svěřila se Pryorová. S odstupem času a introspektivní analýzou však Pryorová dospěla k poznání o trapnosti. Věří, že trapnost nemůžeme ze svého života zcela odstranit, protože je neodmyslitelně spjata s nejistotou – právě tím prvkem, který dělá život nepředvídatelným a následně zajímavým. Pryorová poznamenává, že navzdory našim běžným zkušenostem s trapností většina z nás nepronikla do hlubších aspektů této emoce. “Je to otázka: ‘Kdy ji cítím? Proč ji cítím? A v jakých souvislostech ji cítím?”, říká Pryorová a vybízí k důkladné osobní analýze. Podle ní může přijetí a prozkoumání pocitu trapnosti namísto toho, aby se mu člověk vyhýbal, poskytnout užitečné poznatky pro osobní a kariérní růst. Pryorová zdůrazňuje pochopení vztahové dynamiky s trapností – přistupovat k ní jako ke stavu nebo rysu. Popisování sebe sama jako nešikovného je příkladem toho, že je to stav – identita nebo konzistentní vlastnost. Když však řekneme, že potřebujeme vést “trapný rozhovor”, je to považováno za prchavý rys. Posunout vnímání trapnosti z rysu na stav vyžaduje vnitřní práci, říká Pryorová. Nabádá nás, abychom si kladli otázky typu: “Odkud pramení můj pocit trapnosti?” a “Jak se v průběhu času vyvinula moje snaha o uznání?”. Jakmile pochopíme kořeny těchto pocitů, můžeme začít měnit způsob, jakým na trapnost reagujeme a jak ji vnímáme. Pryorová se zmiňuje o subjektivní povaze trapnosti a tvrdí, že neexistuje nic takového jako “objektivně trapný” člověk. Posunutím našeho vyprávění z “jsem trapný” na “tato interakce byla trapná” tak můžeme tuto zkušenost přerámovat, osvobodit ji od trvalých charakteristik a vnímat ji jako prchavý okamžik, který lze efektivně zpracovat a zvládnout. Zdroj: Unsplash Pryorová se zabývá chováním, které se v trapných situacích běžně projevuje, a poukazuje na to, že vyhýbání se pouze umocňuje pocity trapnosti. Namísto toho navrhuje trapnost otevřeně přiznat. Rozptýlení situace pomocí humoru a uznání incidentu může pomoci rozptýlit přetrvávající nepříjemné pocity nebo rozpaky a pomáhá rychleji se přenést přes trapný okamžik. Pryorová radí, jak rozvíjet své sociální dovednosti, aby bylo možné trapné okamžiky zvládnout. Vzhledem k sociální izolaci vyvolané pandemií, která způsobila atrofii našich sociálních dovedností, navrhuje proaktivní zapojení, pravidelné interakce a účast v nepředvídatelných sociálních situacích, jako jsou networkingové akce, pro lepší sociální paměť. “Musíme si některé z těchto okamžiků vytvořit záměrně,” radí. Klíčovým prvkem při překonávání trapnosti je podle Pryorové přestat se jí bát a místo toho ji přijmout jako součást cesty k sebezdokonalování. “Nikdy nemáme skutečnou šanci se zlepšit, promluvit, prosadit se, inovovat, vyjednávat nebo zkusit něco nového [aniž bychom riskovali trapnost],” říká.