Němečtí těžaři uhlí pod palbou kritiky za neférové zvýhodnění

Když generální ředitel společnosti LEAG Thorsten Kramer v říjnu oznámil svůj investiční plán v hodnotě 10 miliard eur, aby se stala národní zelenou elektrárnou, označil pozemky po těžbě za „zlatý prach“. Od té doby společnost zahájila výstavbu největší plovoucí solární elektrárny v Německu v zatopeném hnědouhelném dole a minulý týden dostala zelenou k výstavbě 17 větrných turbín v bývalé jámě, jak uvedl vlastník LEAG, česká energetická skupina EPH.

Tempo schvalování LEAG a rozsah investic vyvolává obavy u menších ekologických developerů i místních samospráv ve východním Německu, kde se nacházejí povrchové hnědouhelné doly. Potenciální konflikt se vyostřil ve čtvrtek, kdy německý ministr hospodářství Robert Habeck ujistil LEAG o své „plné politické podpoře“ při návštěvě elektrárny v Jaenschwalde.

„Vymezení oblastí LEAG je problematické,“ uvedl Martin Maslaton, regionální zástupce skupiny BWE pro větrnou energii na pevnině. „Takové úvahy jsou relevantní podle antimonopolního práva.“

Tento názor zaznívá i ve východoněmeckých spolkových zemích Sasko a Braniborsko, kde má LEAG největší zastoupení. Podle Gerda Lippolda, náměstka saského ministra energetiky, „potřebujeme při přechodu na novou energetiku rozmanité hráče“.

Chaotické sjednocení

Ještě palčivější otázkou je, zda mají těžaři právo na takovou rozsáhlou transformaci. V bývalém komunistickém východním Německu byla půda násilně vyvlastněna a restituce po skončení studené války byly často chaotické. Nyní, když se postupně přestává těžit uhlí, se někteří ptají, jaké závazky mají horníci vůči svému hnědouhelnému dědictví.

„Pozemky mnoha lidí byly vyvlastněny pro těžbu uhlí, a to i proti jejich vůli, ve prospěch provozovatelů povrchových dolů,“ řekl Joerg Heilmann, vedoucí projektu větrných elektráren ve společnosti JUWI GmbH, která se zabývá vývojem obnovitelných zdrojů energie. „Tato území patří po ukončení provozu a následné rekultivaci ze strany provozovatele zpět do rukou veřejnosti.“

LEAG tvrdí, že její ekologické plány pomohou přilákat více průmyslu a pracovních míst do tradičně hospodářsky slabšího východu. „Pokud má Německo dosáhnout svých klimatických cílů, je zapotřebí každého příspěvku,“ řekla Kathi Gerstnerová, mluvčí LEAG.

To je důležitý bod pro centrální vládu, která již 16 státům země nařídila, aby do roku 2032 vyčlenily 2 % své půdy pro větrnou energii. Sasko mohlo tento cíl splnit ihned tím, že by je všechny věnovalo společnosti LEAG, ale kvůli obavám z dominance těžaře prosadilo dodatek, že takové plochy lze do cíle započítat pouze z poloviny.

Německo také navrhlo, aby se zrychlené schvalování hnědouhelných větrných parků dostalo do spolkového zákona, což těžební spolkové země odmítly. Ale i když mají tato práva na regionální úrovni, země stále čelí dilematu: vyhnout se zelenému monopolu, ale riskovat zpoždění cílů v oblasti obnovitelných zdrojů.

V západním Německu, kde společnost RWE plánuje do roku 2030 postupně ukončit výrobu hnědého uhlí a investovat 4 miliardy eur do obnovitelných zdrojů, je odpor mírnější. Je to hlavně proto, že jde o menší oblasti, a také proto, že energetická společnost zřídila větrné elektrárny s přímou účastí obcí.

„Tyto spolupráce zvyšují místní akceptaci,“ uvedl mluvčí RWE Guido Steffen.

Lausitz Energie (LEAG) je největší energetickou společností ve východním Německu a v tomto regionu se také řadí k největším soukromým zaměstnavatelům. Společnost se věnuje těžbě, rafinaci a výrobě elektřiny a tepla. LEAG provozuje čtyři doly, čtyři elektrárny, jednu rafinerii a chystá se rozšiřovat své obchodní oblasti. Z toho důvodu společnost klade důraz na energetické technologie zaměřené na budoucnost v oblastech obnovitelných zdrojů, skladování elektrické energie a meziodvětvové spolupráce, jakož i tržních energetických a průmyslových služeb.

Největší evropská ekonomika chce do roku 2030 získávat 80 % energie z obnovitelných zdrojů, a proto vláda považuje bývalé těžební oblasti za vhodné pro rozvoj, který není zatížen protesty místních obyvatel a zdlouhavým schvalovacím procesem, který brzdí většinu nových ekologických projektů. Pro LEAG a další těžaře hnědého uhlí, jako je RWE AG, je to relativně rychlý způsob, jak si zajistit podnikání i v budoucnosti bez uhlí.Když generální ředitel společnosti LEAG Thorsten Kramer v říjnu oznámil svůj investiční plán v hodnotě 10 miliard eur, aby se stala národní zelenou elektrárnou, označil pozemky po těžbě za „zlatý prach“. Od té doby společnost zahájila výstavbu největší plovoucí solární elektrárny v Německu v zatopeném hnědouhelném dole a minulý týden dostala zelenou k výstavbě 17 větrných turbín v bývalé jámě, jak uvedl vlastník LEAG, česká energetická skupina EPH.Tempo schvalování LEAG a rozsah investic vyvolává obavy u menších ekologických developerů i místních samospráv ve východním Německu, kde se nacházejí povrchové hnědouhelné doly. Potenciální konflikt se vyostřil ve čtvrtek, kdy německý ministr hospodářství Robert Habeck ujistil LEAG o své „plné politické podpoře“ při návštěvě elektrárny v Jaenschwalde.„Vymezení oblastí LEAG je problematické,“ uvedl Martin Maslaton, regionální zástupce skupiny BWE pro větrnou energii na pevnině. „Takové úvahy jsou relevantní podle antimonopolního práva.“Tento názor zaznívá i ve východoněmeckých spolkových zemích Sasko a Braniborsko, kde má LEAG největší zastoupení. Podle Gerda Lippolda, náměstka saského ministra energetiky, „potřebujeme při přechodu na novou energetiku rozmanité hráče“.Chaotické sjednoceníJeště palčivější otázkou je, zda mají těžaři právo na takovou rozsáhlou transformaci. V bývalém komunistickém východním Německu byla půda násilně vyvlastněna a restituce po skončení studené války byly často chaotické. Nyní, když se postupně přestává těžit uhlí, se někteří ptají, jaké závazky mají horníci vůči svému hnědouhelnému dědictví.„Pozemky mnoha lidí byly vyvlastněny pro těžbu uhlí, a to i proti jejich vůli, ve prospěch provozovatelů povrchových dolů,“ řekl Joerg Heilmann, vedoucí projektu větrných elektráren ve společnosti JUWI GmbH, která se zabývá vývojem obnovitelných zdrojů energie. „Tato území patří po ukončení provozu a následné rekultivaci ze strany provozovatele zpět do rukou veřejnosti.“LEAG tvrdí, že její ekologické plány pomohou přilákat více průmyslu a pracovních míst do tradičně hospodářsky slabšího východu. „Pokud má Německo dosáhnout svých klimatických cílů, je zapotřebí každého příspěvku,“ řekla Kathi Gerstnerová, mluvčí LEAG.To je důležitý bod pro centrální vládu, která již 16 státům země nařídila, aby do roku 2032 vyčlenily 2 % své půdy pro větrnou energii. Sasko mohlo tento cíl splnit ihned tím, že by je všechny věnovalo společnosti LEAG, ale kvůli obavám z dominance těžaře prosadilo dodatek, že takové plochy lze do cíle započítat pouze z poloviny.Německo také navrhlo, aby se zrychlené schvalování hnědouhelných větrných parků dostalo do spolkového zákona, což těžební spolkové země odmítly. Ale i když mají tato práva na regionální úrovni, země stále čelí dilematu: vyhnout se zelenému monopolu, ale riskovat zpoždění cílů v oblasti obnovitelných zdrojů.V západním Německu, kde společnost RWE plánuje do roku 2030 postupně ukončit výrobu hnědého uhlí a investovat 4 miliardy eur do obnovitelných zdrojů, je odpor mírnější. Je to hlavně proto, že jde o menší oblasti, a také proto, že energetická společnost zřídila větrné elektrárny s přímou účastí obcí.„Tyto spolupráce zvyšují místní akceptaci,“ uvedl mluvčí RWE Guido Steffen.Lausitz Energie je největší energetickou společností ve východním Německu a v tomto regionu se také řadí k největším soukromým zaměstnavatelům. Společnost se věnuje těžbě, rafinaci a výrobě elektřiny a tepla. LEAG provozuje čtyři doly, čtyři elektrárny, jednu rafinerii a chystá se rozšiřovat své obchodní oblasti. Z toho důvodu společnost klade důraz na energetické technologie zaměřené na budoucnost v oblastech obnovitelných zdrojů, skladování elektrické energie a meziodvětvové spolupráce, jakož i tržních energetických a průmyslových služeb.