Čínský vůdce nechce vyjednané urovnání. Chce dlouhou válku odporu. Chceme-li porozumět přístupu Číny k probíhající obchodní a technologické válce se Spojenými státy, musíme nahlédnout nejen do její velké strategie, ale i do osobního příběhu muže, který ji vede – čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Konflikt, který svět sleduje skrze cla, sankce a technologická embarga, je v jeho očích mnohem víc než jen geopolitický spor. Je to boj o paměť, důstojnost a národní identitu. Osobní trauma jako základ strategického postoje Xi se narodil do „rudé aristokracie“ – jeho otec Si Čung-sün byl vysokým funkcionářem Komunistické strany Číny. Jenže právě toto zázemí se mu vymklo z rukou. V době kulturní revoluce byl jeho otec odstraněn z funkce a Xi byl jako dospívající vyloučen ze školy a označen za politickou přítěž. Tato zkušenost – ztráta statusu, izolace a ponížení – se hluboce zaryla do jeho osobnosti. Xi se tehdy pokusil z venkovské vesnice, kam byl poslán, utéct, ale nakonec se vrátil, žil v jeskyni, lopatou čistil odpadní vody a opakovaně žádal o přijetí do strany, až uspěl. Sám později řekl: „Nože se brousí na kameni.“ Tento výrok je klíčový – vyjadřuje filozofii sebezdokonalování skrze útrapy a disciplínu. Právě tato osobní historie utváří způsob, jakým Xi vnímá zahraniční tlak – především ten ze strany USA. Zatímco američtí politici mohou cla nebo sankce považovat za technokratické nástroje k prosazení zájmů, Xi je vnímá jako útok na čínskou hrdost, ba přímo jako pokračování osobního i národního ponížení. Nejde o pouhé hospodářské soupeření – jde o zápas o důstojnost. Mao jako duchovní průvodce dneška Když čínská státní média v posledních měsících citovala Maa Ce-tunga, zejména jeho text O dlouhé válce z roku 1938, nebyla to náhoda. Nešlo jen o návrat k revoluční tradici, ale o symbolickou výzvu k trpělivosti, vytrvalosti a strategickému odporu. Mao tehdy tvrdil, že Čína nemůže zvítězit přímou konfrontací, ale může přežít, odolávat a nakonec vítězit skrze vyčerpání protivníka. Dnes, o desítky let později, Xi aplikuje stejnou logiku – nikoli vůči Japoncům, ale vůči americkým clům, sankcím a technologickému embargu. Cílem není krátkodobé vítězství, ale přečkání bouře a posílení vlastní odolnosti. Tento narativ se v Číně opírá o historické zkušenosti, ale zároveň hrozí, že brání flexibilnímu rozhodování a přizpůsobení se výzvám moderní globální ekonomiky. Strategická trpělivost a domácí mobilizace Z této filozofie se rodí konkrétní kroky v čínské hospodářské a technologické politice. Místo snahy o přímé vyjednání ústupků Čína buduje vlastní soběstačnost: podporuje domácí inovace, posiluje dodavatelské řetězce a vyvíjí technologie ve stínu sankcí. Například čipy Ascend AI od společnosti Huawei byly vyvíjeny jako přímá reakce na zákaz přístupu ke špičkovým čipům Nvidia (NVDA). Nejnovější model Ascend 910D se výkonem začíná srovnávat právě s čipy H100 od amerického konkurenta. Podobně Čína přistupuje i k exportu vzácných kovů, jako je dysprosium a terbium, které jsou klíčové pro výrobu elektroniky. Zpřísněním kontroly vývozu vysílá Pekingu jasný signál: v dlouhém souboji je závislost na čínských zdrojích výhodou, nikoli slabinou. Cena tvrdosti: ztráta flexibility a domácí křehkost S čím však Xiův přístup méně počítá, je cena za tuto dlouhou válku. Zahraniční tlak vnímaný jako morální zápas omezuje prostor pro kompromis nebo adaptaci. V domácí politice se to odráží v rigiditě systému, kde lokální úředníci ztrácejí iniciativu, protože se bojí chyb. Ačkoliv vláda deklaruje důraz na domácí spotřebu a přechod od investičního k udržitelnému růstu, pokrok prakticky stagnuje. Kromě toho protikorupční kampaň, jakkoli politicky efektivní, vedla k paralýze rozhodovacího aparátu. Čínský systém je dnes disciplinovaný, ale zároveň křehký. Odolnost se vykládá jako schopnost vydržet tlak, nikoli jako schopnost rychle a flexibilně reagovat. Co z toho plyne pro Západ? Západní politici, především ve Washingtonu, by měli pochopit, že sílící tlak na Peking nepřiměje Xi Ťin-pchinga k ústupkům. V jeho pojetí to není otázka vyjednávání, ale test historického osudu. Čím víc budou USA tlačit, tím víc bude Xi přesvědčen, že pravý cíl je ponížení Číny, nikoli rovnovážná dohoda. Jestliže má americká politika za cíl dohodu, musí pochopit, že tradiční nátlakové nástroje zde nefungují. Xi nehledá kompromis. On čeká. A buduje.