Klíčové body

EU ustoupila Trumpovým clům kvůli vnitřní nejednotě a národním zájmům
Francie a Německo se bály ekonomických dopadů a oslabily vyjednávací pozici EU
Evropa opět selhala v jednotném strategickém postupu vůči globálnímu tlaku

Formálně měla jednání na starosti Evropská komise, avšak jejich průběh a výsledek určily národní vlády, zejména v Německu a Francii, které odmítly riskovat krátkodobé ekonomické ztráty ve jménu tvrdšího postupu vůči USA.

Vůdčí představitelé v Berlíně a Paříži – německý kancléř Friedrich Merz a francouzský prezident Emmanuel Macron – se rozhodli upřednostnit ochranu vlastních klíčových odvětví, místo aby podpořili jednotný evropský přístup. Výsledkem byla dohoda, která byla podle vyjednavačů sice nedokonalá, ale představovala „nejméně špatnou možnost“ pro blok, který nebyl ochoten nebo schopen vystupovat jednotně.

Zdroje blízké jednáním uvedly, že EU měla pouze dvě možnosti: přijmout Trumpem navrhovaná cla, nebo odpovědět protiopatřeními, která by však vyžadovala bolestivé oběti a pevnou soudržnost – což se nepodařilo zajistit. Sama von der Leyenová se údajně příliš nesnažila o odpor a rychle ustoupila od původního cíle dosáhnout vyvážené dohody.

Ochrana národních zájmů převážila nad jednotným postupem Evropské unie

Evropské země se během jednání soustředily na minimalizaci dopadů pro své vlastní průmysly. Francie tlačila na ochranu svého vinařského a lihovarnického průmyslu, protože se obávala odvetných cel na šampaňské a vína. Německo se soustředilo na obranu automobilového sektoru, zejména značek jako Mercedes-Benz, který je obchodován jako veřejná společnost pod tickerem (MBGAF).

Podle zdrojů z EU dokonce automobilový průmysl navrhoval výměnu celních úlev za investice v USA, což by však ohrozilo evropská pracovní místa. Berlín přitom trval na rychlé dohodě, aniž by jasně definoval její obsah, a v zákulisí si údajně stěžoval, že úředníci Komise řeší příliš mnoho detailů.

Tato roztříštěnost se projevila i při práci na seznamech amerického zboží, které by mohlo být terčem evropských odvetných opatření. Komise byla pod tlakem členských států, které chtěly ze seznamu odstranit položky důležité pro jejich národní zájmy. Například Francie chtěla ušetřit americké lihoviny a jiné země měly podobné požadavky, což vedlo k oslabování vyjednávací pozice EU.

Trump znovu projevil sílu, zatímco EU odhalila svou slabost

Obchodní tlak Trumpovy administrativy byl vnímán i jako potenciální nástroj ke snížení americké podpory Ukrajině, což je zvláště citlivé pro Německo a Francii, které jsou do konfliktu s Ruskem silně zainteresované. Tato obava posílila jejich neochotu přistoupit na tvrdší kroky vůči USA.

Donald Trump už dříve prokázal, že obchodní politika je pro něj nástrojem k dosažení politických cílů. Tentokrát si zajistil významný ústupek bez nutnosti skutečných kompromisů, zatímco EU nedokázala ani přes hrozby zformulovat jednotný a rozhodný postoj.

Navenek sice jednotlivé vlády projevovaly sílu, ale ve skutečnosti v zákulisí hledaly cestu, jak napětí s USA zmírnit a uklidnit situaci. Strategie EU tak byla spíše defenzivní, orientovaná na zachování status quo, nikoliv na posílení postavení na světové scéně.

Výsledky dohody a její dopady

Podle Bloombergu měla dohoda podobný průběh jako dřívější jednání za administrativy prezidenta Joea Bidena, kdy EU zrušila většinu svých protiopatření ohledně cel na ocel, zatímco USA svá opatření z větší části ponechaly. V obou případech byla strategie EU postavena na kompromisu, nikoliv na síle.

Zatímco americké firmy jako například Apple (AAPL) nebo Meta Platforms (META) mohly zůstat bez zásahu, evropské státy nedokázaly udržet jednotu ani při obraně vlastního trhu.

Napětí kolem obchodní politiky odhalilo hlubší problém: Evropa není schopna jednat jako celek. Každá krize znovu potvrzuje, že chybí koordinace, jasná strategie i ochota přijmout krátkodobé oběti výměnou za dlouhodobé výhody. Plány se sice připravují, ale prostředky k jejich realizaci chybí, a politická vůle se ztrácí v nekonečných vnitřních sporech.

Výsledná dohoda se Spojenými státy tak sice zabránila okamžité eskalaci obchodní války, ale zároveň posílila dojem evropské slabosti a nejednoty. Pro prezidenta Trumpa to byl další důkaz, že tvrdý postoj vůči EU přináší výsledky. A pro evropské občany i firmy varování, že v globálním světě platí stále více jednoduché pravidlo – kdo nemá sílu, ten platí.

Výsledná dohoda, uzavřená mezi Trumpem a předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou, byla sice prezentována jako „nejlepší možná“, ale podle informací ze zákulisí šlo spíše o kapitulaci než o rovnocenné partnerství.Formálně měla jednání na starosti Evropská komise, avšak jejich průběh a výsledek určily národní vlády, zejména v Německu a Francii, které odmítly riskovat krátkodobé ekonomické ztráty ve jménu tvrdšího postupu vůči USA.Vůdčí představitelé v Berlíně a Paříži – německý kancléř Friedrich Merz a francouzský prezident Emmanuel Macron – se rozhodli upřednostnit ochranu vlastních klíčových odvětví, místo aby podpořili jednotný evropský přístup. Výsledkem byla dohoda, která byla podle vyjednavačů sice nedokonalá, ale představovala „nejméně špatnou možnost“ pro blok, který nebyl ochoten nebo schopen vystupovat jednotně.Zdroje blízké jednáním uvedly, že EU měla pouze dvě možnosti: přijmout Trumpem navrhovaná cla, nebo odpovědět protiopatřeními, která by však vyžadovala bolestivé oběti a pevnou soudržnost – což se nepodařilo zajistit. Sama von der Leyenová se údajně příliš nesnažila o odpor a rychle ustoupila od původního cíle dosáhnout vyvážené dohody.Ochrana národních zájmů převážila nad jednotným postupem Evropské unieEvropské země se během jednání soustředily na minimalizaci dopadů pro své vlastní průmysly. Francie tlačila na ochranu svého vinařského a lihovarnického průmyslu, protože se obávala odvetných cel na šampaňské a vína. Německo se soustředilo na obranu automobilového sektoru, zejména značek jako Mercedes-Benz, který je obchodován jako veřejná společnost pod tickerem .Podle zdrojů z EU dokonce automobilový průmysl navrhoval výměnu celních úlev za investice v USA, což by však ohrozilo evropská pracovní místa. Berlín přitom trval na rychlé dohodě, aniž by jasně definoval její obsah, a v zákulisí si údajně stěžoval, že úředníci Komise řeší příliš mnoho detailů.Tato roztříštěnost se projevila i při práci na seznamech amerického zboží, které by mohlo být terčem evropských odvetných opatření. Komise byla pod tlakem členských států, které chtěly ze seznamu odstranit položky důležité pro jejich národní zájmy. Například Francie chtěla ušetřit americké lihoviny a jiné země měly podobné požadavky, což vedlo k oslabování vyjednávací pozice EU.Trump znovu projevil sílu, zatímco EU odhalila svou slabostObchodní tlak Trumpovy administrativy byl vnímán i jako potenciální nástroj ke snížení americké podpory Ukrajině, což je zvláště citlivé pro Německo a Francii, které jsou do konfliktu s Ruskem silně zainteresované. Tato obava posílila jejich neochotu přistoupit na tvrdší kroky vůči USA.Donald Trump už dříve prokázal, že obchodní politika je pro něj nástrojem k dosažení politických cílů. Tentokrát si zajistil významný ústupek bez nutnosti skutečných kompromisů, zatímco EU nedokázala ani přes hrozby zformulovat jednotný a rozhodný postoj.Navenek sice jednotlivé vlády projevovaly sílu, ale ve skutečnosti v zákulisí hledaly cestu, jak napětí s USA zmírnit a uklidnit situaci. Strategie EU tak byla spíše defenzivní, orientovaná na zachování status quo, nikoliv na posílení postavení na světové scéně.Výsledky dohody a její dopadyPodle Bloombergu měla dohoda podobný průběh jako dřívější jednání za administrativy prezidenta Joea Bidena, kdy EU zrušila většinu svých protiopatření ohledně cel na ocel, zatímco USA svá opatření z větší části ponechaly. V obou případech byla strategie EU postavena na kompromisu, nikoliv na síle.Zatímco americké firmy jako například Apple nebo Meta Platforms mohly zůstat bez zásahu, evropské státy nedokázaly udržet jednotu ani při obraně vlastního trhu.Napětí kolem obchodní politiky odhalilo hlubší problém: Evropa není schopna jednat jako celek. Každá krize znovu potvrzuje, že chybí koordinace, jasná strategie i ochota přijmout krátkodobé oběti výměnou za dlouhodobé výhody. Plány se sice připravují, ale prostředky k jejich realizaci chybí, a politická vůle se ztrácí v nekonečných vnitřních sporech.Výsledná dohoda se Spojenými státy tak sice zabránila okamžité eskalaci obchodní války, ale zároveň posílila dojem evropské slabosti a nejednoty. Pro prezidenta Trumpa to byl další důkaz, že tvrdý postoj vůči EU přináší výsledky. A pro evropské občany i firmy varování, že v globálním světě platí stále více jednoduché pravidlo – kdo nemá sílu, ten platí.