Tento krok přichází navzdory tomu, že inflace zůstává nad dlouhodobým cílem 2 %, zatímco nezaměstnanost je jen lehce nad odhadem „dlouhodobé“ rovnovážné úrovně 4,2 %. Rozhodnutí Fedu tak vyvolává otázku, zda by se neměla přehodnotit samotná povaha jeho mandátu.Napětí mezi inflací a zaměstnanostíOd roku 1978 musí Fed sledovat dvojí mandát – udržování cenové stability a maximální zaměstnanosti. Problémem je, že tyto cíle se často dostávají do vzájemného konfliktu. Když Fed usiluje o snížení inflace, vyšší sazby brzdí hospodářský růst a zaměstnanost. Naopak při snaze podpořit pracovní trh riskuje, že poptávka přeroste nabídku a inflace opět zrychlí. Dnešní situace je učebnicovým příkladem tohoto dilematu – inflace zůstává nad cílem, ale obavy z ochlazení trhu práce přiměly Fed k uvolnění politiky.Strukturální výzvy trhu práceSnížení sazeb sice může krátkodobě podpořit ekonomiku, ale neřeší strukturální problémy. Nedostatek pracovních sil pramení z nižší imigrace, stárnutí generace babyboomerů a technologických změn spojených s nástupem umělé inteligence. Tyto faktory omezují růst pracovní síly a zvyšují tlak na mzdy. Výsledkem je, že inflace může zůstat vyšší i při relativně umírněném růstu ekonomiky. Uvolňování politiky v takovém prostředí spíše posiluje poptávkové tlaky než že by řešilo nedostatek nabídky.Možnost nového inflačního cílePokud Fed dlouhodobě nedokáže držet inflaci přesně na 2 %, nabízí se otázka, zda by neměl oficiálně zvýšit svůj cíl na 3 %. Tento krok by mohl lépe odrážet současné strukturální podmínky a zabránit ztrátě důvěry v centrální banku. Ještě radikálnější variantou by bylo zrušení dvojího mandátu a návrat k původnímu poslání Fedu – udržování finanční stability a důvěry v měnu. Takové zaměření by omezilo politické tlaky a umožnilo Fedu jednat konzistentněji.Co je v sázceZásadní otázkou je, zda má centrální banka zůstat „hasičem“ problémů na trhu práce, nebo se soustředit především na stabilní cenovou hladinu a důvěru investorů. Rozhodnutí o změně mandátu by mělo dopady nejen na domácí ekonomiku, ale i na globální finanční systém, protože americký dolar zůstává hlavní rezervní měnou. Pokud by se Fed odhodlal k takto zásadní reformě, šlo by o největší změnu jeho role od 70. let.Debata o změně inflačního cíle nebo zrušení dvojího mandátu Fedu není pouze akademickou otázkou. Ve skutečnosti by se jednalo o krok, který by mohl zásadně přetvořit měnovou politiku Spojených států. Zatímco zastánci tvrdí, že současný systém je přežitý a neodpovídá nové ekonomické realitě, odpůrci varují, že změny by mohly poškodit kredibilitu centrální banky a vyvolat na trzích značnou nejistotu.Pokud by byl oficiálně stanoven cíl na 3 %, investoři by se museli přizpůsobit prostředí trvale vyšší inflace. To by mělo dopad na oceňování aktiv, výnosy dluhopisů i dlouhodobé úspory. Na druhé straně by ale Fed získal větší flexibilitu, aby mohl reagovat na ekonomické šoky, aniž by byl neustále obviňován z neplnění svého 2% cíle. Taková změna by tedy měla své náklady i přínosy.Chcete využít této příležitosti?Zrušení dvojího mandátu by posunulo roli Fedu blíže k modelu, který používají některé jiné centrální banky, jež sledují výhradně cenovou stabilitu. Tím by se odstranil neustálý tlak na to, aby Fed zároveň podporoval zaměstnanost, což bývá často politicky citlivé téma. Na druhou stranu by se tím omezila schopnost reagovat na hlubší recese, kde je aktivní role centrální banky často nezbytná.Jisté je, že současná situace – s inflací, která se drží poblíž 3 %, a s trhem práce poznamenaným strukturálními změnami – nutí k přemýšlení, zda je současný rámec stále optimální. Rozhodnutí o případné změně mandátu nebo cíle by nebylo jednoduché a vyžadovalo by široký konsensus politických i ekonomických elit, protože by určovalo podobu americké měnové politiky na dlouhé roky dopředu.