Pařížská edice světově proslulého veletrhu Art Basel si během pouhých dvou let existence vybudovala pověst jedné z nejprestižnějších kulturních událostí v Evropě. V legendárním prostoru Grand Palais se letos sešlo více než 200 galerií z 41 zemí a tisíce sběratelů, kurátorů, poradců i investorů. Zájem o díla byl enormní – podle pozorovatelů trhu už během večera pro „VVIP“ návštěvníky padly objednávky za více než 90 milionů dolarů, přičemž se očekává, že celkový objem prodejů přesáhne stovky milionů. V mnoha ohledech se jedná o komerční šílenství, typické pro globální umělecký byznys. Pařížská verze se však od svých protějšků v Basileji či Miami odlišuje – snaží se propojit výdělečný aspekt s veřejnou kulturní hodnotou. Kromě obchodního jádra totiž nabízí i rozsáhlý kurátorský a veřejný program, který má za cíl zpřístupnit současné umění širší veřejnosti a vytvořit prostor pro kontemplaci, experiment a dialog. Umění mezi obchodem a společenskou odpovědností Ředitel pařížského veletrhu Clément Delépine zdůrazňuje, že Art Basel Paris má i občanskou odpovědnost. Označuje se za „idealistu na trhu s uměním“ a jeho přístup je vidět v kvalitě doprovodného programu, který zahrnuje performance, instalace i multimediální projekty na veřejných místech Paříže. Jedním z nejvýraznějších příkladů byla multimediální performance Helen Marten s názvem 30 Blizzards v Palais d’Iéna. Představení zachycovalo lidský život od mládí po stáří jako metaforickou tramvajovou jízdu, doprovázenou třicetičlenným hudebním souborem. Výsledkem byl zážitek, který ostře kontrastoval s ryze transakční atmosférou samotného veletrhu. Martenina práce byla navíc podpořena značkou Miu Miu, čímž se symbolicky propojila svět módy, kultury a společenské angažovanosti. Zatímco v hlavním sále Grand Palais se umění prodává za statisíce dolarů, veřejný program poskytuje prostor pro bezprostřední lidský kontakt a zážitek, který se nedá koupit. Tato dvojí povaha akce – spojení luxusního obchodu s kulturním aktivismem – je tím, co činí pařížskou verzi Art Basel výjimečnou. Hledání pokladů a kontrast světů Na Art Basel Paris se návštěvníci často ocitají v rozporu mezi obdivem a vyčerpáním. Na ploše 21 000 m² se pohybují davy lidí, zatímco galeristé – často oblečení v nejluxusnějších značkách – neúnavně vyhodnocují potenciální kupce. Jeden z nich uvedl, že účast na veletrhu ho stojí kolem 300 000 dolarů včetně poplatků, dopravy a personálu. Intenzivní tlak na prodej tak vytváří prostředí, které může působit odlidštěně. Přesto právě zde vznikají nejvzácnější momenty. Letos zaujala galerie Gagosian, která vystavila Rubensovo mistrovské dílo Panna Marie a Ježíšek se svatými Alžbětou a Janem Křtitelem z let 1611–1614. Obraz přitáhl mimořádnou pozornost nejen svou historickou hodnotou, ale i tím, že byl nabízen ke koupi. Londýnský galerista Richard Nagy zase představil zřídka vídané plátno Henriho Toulouse-Lautreca Mladý chlapec a jeho pes z roku 1900. K současným dílům, která upoutala pozornost, patřila série expresivních obrazů Evelyn Taocheng Wang prezentovaná londýnskou galerií Carlos Ichikawa. Tato směs starého a nového – od Rubense po současnou čínskou malbu – dává Art Basel Paris unikátní charakter. Ale i pro obyčejné návštěvníky, kteří si za vstupenku zaplatí 44 dolarů, jde o zážitek, který stojí za námahu. Projít veletrh je fyzicky náročné: ostré světlo skleněné střechy, dav a hluk mohou oslabit vnímání. Právě proto má takový účinek, když člověk narazí na tiché, kontemplativní prostory – třeba instalaci Chromoscope v Cité de l’architecture, kde jsou vystaveny abstraktní obrazy Helen Frankenthaler, Morrise Louise a Kennetha Nolanda. Tyto malby, umístěné v rekonstruované gotické kapli ze 14. století, vytvářejí úplný kontrast k komerčnímu ruchu Grand Palais. I když jsou na prodej, v tomto prostředí působí jako připomínka, že umění může být i zdrojem klidu a soustředění. Veřejný program jako most k nové generaci Velkou předností Art Basel Paris je jeho schopnost otevřít umění novému publiku. Veřejné instalace využívají neobvyklé prostory města – od Palais Royal po Place Vendôme – a přetvářejí je v místa dialogu. Výrazným příkladem byla práce designéra Harryho Nurieva, který ve staré kapli Chapelle des Petits-Augustins vytvořil interaktivní výstavu Objets Trouvés. Návštěvníci mohli do instalace přinést libovolný předmět – třeba botu nebo vázu – a vyměnit ho za jiný. Projekt upozorňoval na konzumerismus, plýtvání a proměnlivost hodnot, ale zároveň podporoval spontánní výměnu a komunitní duch. Jeden ze studentů umělecké školy k tomu s nadhledem poznamenal: „Je vtipné vidět dámy s taškami Hermès, jak se hrabou v odpadcích.“ Nuriev tak vytvořil prostor, kde peníze nehrají žádnou roli – což je osvěžující kontrast k hlavnímu veletrhu, kde lze jeho krabice s použitými věcmi koupit za 2 500 dolarů. V době, kdy globální prodeje umění klesly o 12 % oproti roku 2024, je právě tato otevřenost zásadní. Nové generace – zejména mileniálové a Generace Z – se od tradičního sběratelství odvracejí, a veřejné projekty tak mohou být cestou, jak je znovu přitáhnout k uměleckému světu. Možná se z Art Basel Paris nestane „festival lidového umění“, ale ukazuje, že komerční veletrh může mít i srdce a společenský přesah. Jak poznamenal jeden z mladých účastníků, který na výstavě našel značkové plavky a později je prodal za 200 eur: „Možná z nás nevychovávají jen nové kupce, ale i budoucí galeristy.“