Během tohoto období dojde k obměně dvou třetin výkonné rady, včetně samotné prezidentky Christine Lagardeové, jejíž mandát se blíží ke konci. V sázce je nejen směřování měnové politiky eurozóny, ale také rovnováha moci mezi velkými a menšími členskými státy.

Nadcházející změny spouští blížící se odchod viceprezidenta Luise de Guindose, jehož funkční období končí v roce 2027. O jeho nástupnictví se začne jednat už v těchto dnech na setkání ministrů financí eurozóny v Lucemburku. Diskuse o Guindosově náhradníkovi se přitom nevyhnutelně promítne i do debat o budoucí prezidentce či prezidentovi ECB, neboť pozice č. 2 bývá často odrazovým můstkem pro nejvyšší post.

Obsazení šestičlenné výkonné rady ECB není jen technickou záležitostí, ale vysoce politickým procesem. Velké ekonomiky – zejména Německo a Francie – se netají ambicemi zajistit si v příštích letech ještě větší vliv. Do hry se však zapojují i další země, například Itálie, Španělsko a Nizozemsko, které už tradičně mají v radě zastoupení. Naopak východoevropské státy zatím čekají na svůj historicky první vstup do nejvyšších pater ECB a vidí v nadcházejících změnách šanci, jak tuto nerovnováhu prolomit.

Důležitým aspektem bude zachování rovnováhy mezi severem a jihem eurozóny, stejně jako genderová vyváženost. Zatímco Christine Lagardeová byla první ženou v čele ECB, současné složení vedení stále dominuje mužům. Některé státy proto prosazují, aby byla nová viceprezidentka žena, což by jim následně otevřelo cestu k nominaci muže na samotné předsednictví.

Kromě politických aspektů čekají nové členy i zásadní výzvy: řízení rozšiřující se měnové zóny, implementace digitálního eura, posilování ekonomické bezpečnosti a orientace v roztříštěném globálním řádu, kde musí Evropa hledat vlastní ekonomickou a měnovou suverenitu.

Favorité na post místopředsedy: zkušenost versus nová energie

Podle zdrojů obeznámených s přípravami má o post viceprezidenta zájem hned několik výrazných osobností. Mezi hlavními jmény se objevuje Olli Rehn, guvernér Finské centrální banky, který patří k nejzkušenějším kandidátům. Rehn byl třikrát evropským komisařem, působil také jako ministr hospodářství a má zkušenosti z Evropského parlamentu. Jeho umírněný styl a schopnost hledat kompromis by mu mohly získat podporu napříč politickým spektrem.

Konkurenci mu však tvoří silné kandidátky z jihu Evropy – Clara Raposo z Portugalska a Christina Papaconstantinou z Řecka – obě s výrazným profilem v oblasti centrálního bankovnictví. Z jihu přichází i Nadia Calvino, současná šéfka Evropské investiční banky, a Maria Luis Albuquerque, portugalská komisařka pro finanční služby.

Zajímavým jménem v debatě je i Boris Vujčić, guvernér Chorvatské národní banky, který sehrál klíčovou roli při vstupu Chorvatska do eurozóny v roce 2023. Jeho jméno se skloňuje nejen v souvislosti s viceprezidentským postem, ale i s možnou budoucí pozicí hlavního ekonoma ECB, kterou v současnosti zastává Philip Lane.

Bitva o předsednictví: kdo nahradí Christine Lagardeovou?

Závod o nástupnictví po Christine Lagardeové probíhá de facto už od jejího nástupu do funkce. Jedním z favoritů je Klaas Knot, donedávna guvernér nizozemské centrální banky, který v této roli působil čtrnáct let. Knot je také členem Rady pro finanční stabilitu a patří k nejdéle sloužícím členům Rady guvernérů ECB. Sama Lagardeová jej nedávno označila za „vhodného nástupce“, ocenila jeho intelekt, schopnost vyjednávat a dlouhodobou zkušenost s řízením centrální instituce.

Dalším silným jménem je Pablo Hernandez de Cos, bývalý guvernér španělské centrální banky a současný šéf Banky pro mezinárodní platby (BIS). Přestože má výborné profesní výsledky, jeho šance oslabuje fakt, že do BIS nastoupil teprve nedávno, a politická logika tak spíše hraje proti němu.

V Německu se spekuluje o ambicích Joachima Nagela, prezidenta Deutsche Bundesbank, který by mohl být silným kandidátem, pokud by se Berlínu podařilo prosadit vlastní nominaci. Politická realita je však složitá – Německo už zastává několik vrcholných evropských pozic, včetně vedení Evropské komise (Ursula von der Leyen) a dozorčí rady ECB (Claudia Buch). Proto může být obtížné získat další klíčovou funkci.

Zmiňuje se také Isabel Schnabel, jejíž mandát ve výkonné radě končí krátce po Lagardeové. Právníci ECB se domnívají, že by mohla kandidovat díky dříve identifikované mezery v předpisech, která by umožnila plynulý přechod do čela banky.

Nová éra ECB: širší výzvy než jen měnová politika

Blížící se reorganizace vedení ECB bude mít dopad nejen na personální obsazení, ale i na strategický směr evropské měnové politiky. Noví členové budou muset čelit zásadním rozhodnutím v době, kdy Evropa usiluje o posílení své ekonomické suverenity a stabilitu eura.

V popředí agendy zůstává projekt digitálního eura, který má být klíčovým nástrojem pro posílení postavení evropské měny ve světě. ECB zároveň čelí otázkám, jak reagovat na strukturální změny globální ekonomiky, jak řídit vysoký veřejný dluh některých členských zemí a jak udržet rovnováhu mezi stabilitou a růstem.

Evropa se tak nachází na prahu období, kdy se o budoucnosti měnové unie nerozhoduje pouze ekonomicky, ale také politicky a geopoliticky. Nové vedení ECB bude muset prokázat nejen odbornou kompetenci, ale i schopnost sjednocovat rozdílné ekonomické zájmy napříč kontinentem.

Nadcházející roky budou pro ECB klíčové. Obměna vedení určí, kdo povede nejvlivnější evropskou instituci do nové éry digitální měny, rostoucí globální konkurence a geopolitické nejistoty. A i když jména favoritů už zaznívají, skutečný boj o moc v eurozóně právě začíná.