Politická ofenziva proti měnovým autoritám Centrální banky, dlouho považované za technokratické a nezávislé instituce, se ocitly v epicentru politické bouře. Zvlášť Federální rezervní systém čelí nebývalé vlně útoků – nejen od opozičních politiků, ale i od vlastních představitelů vlády. Americký ministr financí Scott Bessent přirovnal nedávno v časopise The International Economy kvantitativní uvolňování k „laboratornímu experimentu, který se vymkl kontrole“. Podle něj Fed „vytvořil měnový ekvivalent uměle vyrobeného viru“, který už nelze zadržet. Bessent tvrdí, že masivní nákupy aktiv po finanční krizi zavedly měnovou politiku na nebezpečnou cestu a podkopaly její důvěryhodnost. Jeho postoj podporuje i bývalý člen vedení Fedu Kevin Warsh, který upozorňuje, že QE se stalo „téměř trvalou součástí politiky“ a podporuje nezodpovědnou fiskální expanzi. Tento útok přichází v době, kdy Fed i další centrální banky přistupují k kvantitativnímu zpřísňování – tedy k postupnému snižování svých bilancí. Tento proces je složitý nejen technicky, ale především politicky. Veřejnost, frustrovaná vysokou inflací a nerovností, hledá viníka – a právě centrální banky se staly snadným terčem populistů. Riziko ztráty nezávislosti Politický tlak na Fed eskaluje. Donald Trump otevřeně kritizuje předsedu Jeroma Powella za údajně pomalé snižování sazeb a dokonce usiluje o odvolání členky rady Lisy Cookové. V Británii se Bank of England dostala pod palbu Reformní strany Nigela Farage, která jí vyčítá ztráty vzniklé při likvidaci portfolia nakoupených dluhopisů. Podle britského Úřadu pro rozpočtovou odpovědnost dosáhnou tyto ztráty do roku 2033 až 133,7 miliardy liber, které musí pokrýt daňoví poplatníci. Jak upozorňuje ekonom Eswar Prasad z Cornell University, rozplétání vztahů mezi centrálními bankami a vládními rozpočty je mimořádně komplikované: „Tyto okolnosti nejsou z ekonomického ani politického hlediska ideální.“ Přesto právě nezávislost měnové politiky je základním pilířem stability. Její ohrožení by mohlo vést k tomu, že v příští krizi budou centrální bankéři váhat použít klíčové nástroje, aby se vyhnuli politickým útokům. Chcete využít této příležitosti?Kritici versus zastánci: debata o přínosech a nákladech QE Kvantitativní uvolňování, tedy nákup vládních a korporátních dluhopisů centrálními bankami, mělo původně zabránit kolapsu finančních trhů po roce 2008. Postupně se však stalo trvalým mechanismem podpory ekonomiky – i v době pandemie. Kritici tvrdí, že tato politika nafoukla ceny aktiv, prohloubila majetkovou nerovnost a zakryla strukturální problémy veřejných financí. Například bývalý tvůrce politiky BoE Sushil Wadhwani přiznává, že QE „zůstalo déle, než bylo vítáno“ a jeho ukončení přineslo bolestivé fiskální důsledky. Zastánci však připomínají, že bez těchto zásahů by světová ekonomika čelila depresi historických rozměrů. Vincent Reinhart, dlouholetý ekonom Fedu, připouští, že „plán, jak z QE vystoupit, neexistoval“, ale zdůrazňuje, že alternativní scénář by byl mnohem horší. Některé výzkumy, například od Federální rezervní banky v New Yorku, ukazují, že QE sice zvyšovalo ceny akcií, ale také snížilo nezaměstnanost a zlepšilo postavení spodních 90 % obyvatelstva. Dopady tak nejsou jednoznačně negativní. Historie, která se opakuje Využívání rozvahy centrálních bank v krizích není novinkou. Již v 18. století působila Bank of Amsterdam jako věřitel poslední instance během finanční paniky po sedmileté válce. Bank of England sehrála stejnou roli při krizi v roce 1866 po krachu Overend Gurney. Rozdíl je v rozsahu – dnešní centrální banky operují s bilancemi, které v některých zemích dosahují až 70 % HDP, což je pětinásobek úrovně z počátku století. Zlom přišel po krizi roku 2008, kdy Ben Bernanke spustil první kolo QE a otevřel cestu dalším. ECB a BoE následovaly. Během pandemie tyto programy opět ožily, ale tentokrát se ukázaly politicky výbušné. V Německu například ústavní soud v roce 2020 rozhodl, že část nákupů ECB byla nelegální, protože překročila mandát centrální banky. V současnosti se BoE, ECB i Fed snaží redukovat své bilance, ale každé rozhodnutí je okamžitě politizováno. Hlavní ekonom BoE Huw Pill varoval, že „snaha řešit fiskální problémy prostřednictvím měnové politiky ohrožuje odpovědnost i nezávislost tvůrců politik“. Hledání rovnováhy mezi efektivitou a odpovědností Zatímco ministři financí jako Bessent požadují menší rozvahy a návrat k „klasickým nástrojům“, představitelé Fedu trvají na tom, že QE zůstává legitimní součástí měnového rámce. Šéf newyorské pobočky Fedu John Williams zdůrazňuje, že tyto politiky „nejsou krizovým experimentem, ale součástí dlouhé tradice měnové teorie a praxe“. Podobně Donald Kohn, místopředseda Fedu v letech 2006–2010, uznává, že QE mohlo být provedeno lépe, ale trvá na tom, že „alternativa by byla horší“. Konsenzus mezi umírněnými ekonomy je jasný: QE by mělo zůstat mimořádným nástrojem, použitelným pouze ve výjimečných situacích, ale nemělo by být politicky tabuizováno. Jak upozorňuje republikánský kongresman French Hill, „Fed musí mít možnost zasáhnout jako věřitel poslední instance – ovšem cíleně a v jasně definovaných mezích“.