Debata o budoucnosti práce v éře umělé inteligence je často rámována apokalyptickými scénáři. Klíčové body Budoucnost práce není nahrazování lidí, ale spolupráce člověka a umělé inteligence Umělá inteligence zvyšuje výkon, směr a smysl práce však stále určují lidé Největším rizikem transformace je vyčerpání lídrů, kteří mají změnu řídit Investice do duševního zdraví jsou klíčovou infrastrukturou úspěchu v éře AI Titulky varují před masovým nahrazováním pracovníků, zánikem profesí a tlakem na firmy, které se musí okamžitě přizpůsobit, jinak ztratí efektivitu i konkurenceschopnost. Zaměstnanci cítí nejistotu, zaměstnavatelé podléhají FOMO efektu a technologie je prezentována jako nevyhnutelná hrozba. Tento způsob uvažování ale podle autora článku míří vedle. Neptáme se totiž na to podstatné. Narušení pracovního trhu je nevyhnutelné, to je zřejmé. Zásadní otázka však nezní, kolik lidí umělá inteligence nahradí, ale jak dokážeme technologii využít k posílení lidských schopností. Zkušenosti z praxe i výzkum ukazují, že budoucnost práce nebude soubojem člověka se strojem, ale jejich úzkou spoluprací. Technologie může práci urychlit, zpřesnit a rozšířit, ale směr, význam a hodnotu jí dávají lidé. Vylepšování lidí, nikoli jejich nahrazování Autor článku vychází ze své zkušenosti generálního ředitele společnosti Calm, kde v posledním roce opakovaně jednal s vedoucími pracovníky a jejich týmy napříč různými odvětvími i regiony. Navzdory rozdílným podmínkám se objevoval jeden společný motiv: silné přesvědčení, že lidský talent zůstane jádrem práce i v budoucnosti. Firmy i zaměstnanci počítají s tím, že práce se změní, ale nikoli s tím, že by lidský prvek zmizel. Umělá inteligence už dnes zásadně ovlivňuje způsob, jakým pracujeme. Neznamená to však, že by vytlačovala lidské schopnosti. Naopak je často posiluje. Rutinní činnosti lze automatizovat, analýzu dat zrychlit a složité procesy zjednodušit. Tím se lidem uvolňuje prostor pro činnosti s vyšší přidanou hodnotou, kde je nenahraditelný úsudek, kreativita, empatie a schopnost rozhodování v nejistotě. Tento posun není abstraktní teorií, ale realitou, kterou lze pozorovat v každodenní praxi. Klíčové je přestat se ptát, zda stroje lidi nahradí, a začít řešit, jak technologie navrhnout tak, aby lidi doplňovala a rozvíjela. Zdroj: Shutterstock Co ukázal experiment s umělou inteligencí Tento princip ilustruje experiment, který tým autora realizoval ve spolupráci s významnou společností vyrábějící čipy. Cílem bylo zjistit, zda mohou modely vizuálního jazyka umělé inteligence pomoci lidem lépe rozpoznat a reflektovat vlastní emoce – například štěstí, smutek nebo strach. Právě schopnost pojmenovat své pocity je jednou z hlavních bariér, s nimiž se lidé potýkají při hledání podpory v oblasti duševního zdraví. Smyslem experimentu nebylo, aby stroj lidem „říkal“, jak se cítí. Technologie měla sloužit jako nástroj, který podpoří emoční sebeuvědomění a usnadní následnou práci s vlastními prožitky. Výsledky byly výmluvné. Model dosáhl přibližně 80% přesnosti při mapování výrazů obličeje na základní emoce, což je úroveň blízká praktickému využití. Zároveň se ale ukázalo, že samotná umělá inteligence nestačí. Aby měly výstupy skutečný význam, bylo nezbytné lidské označování dat a interpretace výsledků. AI poskytla škálovatelnost a rychlost, lidé dodali přesnost, kontext a smysl. Tento vztah není výjimkou omezenou na oblast duševního zdraví. Je to model, který se bude opakovat napříč odvětvími: technologie podporuje, ale lidé vedou. Přetížení lídrů jako skrytá hrozba Zásadní problém ale spočívá v tom, že právě lidé, kteří mají tuto transformaci řídit, jsou sami na hraně svých kapacit. Nejnovější průzkum Calm Health mezi více než 250 vedoucími pracovníky v USA odhalil výrazný paradox. Téměř devět z deseti hodnotí své duševní a emocionální zdraví jako dobré, ale téměř polovina se zároveň cítí přetížená. Jeden ze čtyř lídrů uvádí úzkost nebo depresi spojenou se svou rolí. Poruchy spánku, vyčerpání a neschopnost být duševně přítomný patří k nejčastějším potížím. Mnozí vedoucí pracovníci dokonce zvažují odchod z funkce nebo změnu kariéry. To vše se odehrává v době, kdy musí činit zásadní rozhodnutí o integraci umělé inteligence, transformaci pracovní síly a změnách organizačních struktur. Vyčerpaní a přetížení lídři přitom nemohou plnit roli, kterou od nich budoucnost práce vyžaduje. Nejsou schopni vytvářet psychologicky bezpečné prostředí, kde by zaměstnanci mohli experimentovat s novými nástroji. Nedokážou naslouchat potřebám týmů ani mentorovat další generaci manažerů. A především nejsou schopni modelovat ty lidské kvality, které žádný algoritmus nenahradí. Špatné otázky a skutečné priority To vše vede k zásadnímu závěru: při debatách o umělé inteligenci si klademe špatné otázky. Nejde o to, která odvětví se změní a jak rychle – odpověď zní, že všechna a už nyní. Skutečnou výzvou je, jak během této transformace podporujeme vedoucí pracovníky i zaměstnance. Jak budujeme sdílenou vizi, pocit sounáležitosti a odolnost vůči vyhoření. Podle průzkumů se 84 % vedoucích pracovníků domnívá, že duševní zdraví má přímý dopad na hospodářské výsledky firmy. Data to potvrzují. Organizace, které investují do pohody zaměstnanců, vykazují vyšší míru zapojení, nižší náchylnost k vyhoření a výrazně vyšší loajalitu. Vyhoření samotné přitom způsobuje ročně ztráty produktivity v řádu 200 až 300 miliard dolarů, zatímco investice do duševního zdraví mohou přinést návratnost až 4:1. Zkušenosti Calm Health ukazují, že když zaměstnanci získají přístup k cílené podpoře, zlepšení se projeví nejen na individuální úrovni, ale i v kultuře a výkonnosti celé organizace. Tento efekt však nemůže nastat, pokud jsou samotní lídři dlouhodobě vyčerpaní. Na rozdíl od mediálních zkratek většina vedoucích pracovníků nevnímá umělou inteligenci jako existenční hrozbu. Pouze malá část se obává úplného nahrazení lidské práce. Většina ji považuje za doplněk lidského talentu a nástroj, který lidem umožní soustředit se na činnosti s vyšší hodnotou. Tato vize je realistická, ale bez odpovídajících kapacit zůstane jen přáním. Budoucnost práce tedy nebude řízena jen kvalitou algoritmů, ale především stavem lidského „původního datového centra“ – lidské mysli. Technologie může práci urychlit, ale nenahradí emoční přítomnost, empatii ani odpovědné vedení. Pokud chceme, aby spolupráce člověka a stroje skutečně fungovala, musíme investovat do obojího stejnou měrou. Bez toho zůstane technologický pokrok bez lidského základu, na kterém by mohl dlouhodobě stát. Zdroj: Shutterstock