Evropská unie stojí na prahu dalšího rozhodnutí, které může zásadně ovlivnit její podobu na desítky let dopředu. Rozšíření EU má smysl pouze tehdy, pokud posílí bezpečnost, stabilitu a dlouhodobou soudržnost celého bloku Zkušenosti z roku 2004 ukazují, že správně řízené rozšíření přináší ekonomické výhody novým i stávajícím členům Přijetí menších připravených států je méně rizikové než rychlá integrace velkých a strukturálně složitých zemí Bez institucionálních reforem by další expanze oslabila schopnost Unie efektivně rozhodovat a fungovat Po letech relativního institucionálního klidu se znovu otevřela otázka rozšíření bloku, jenž dnes sdružuje 27 států a přibližně 450 milionů obyvatel. V typicky evropském duchu nepřichází jednoduchá odpověď ano či ne. Převládá podmíněné a nejednoznačné „ano“, které však klade vysoké nároky jak na samotnou Unii, tak na státy usilující o členství. Devět zemí oficiálně čeká na vstup do bloku a představitelé EU v posledních měsících naznačují, že k dalšímu rozšíření by mohlo dojít ještě před rokem 2030. Nejnovější hodnotící zprávy Evropské komise ale ukazují výrazný rozdíl mezi politickými ambicemi a skutečnou připraveností jednotlivých kandidátů. Zatímco některé menší státy dokázaly splnit značnou část náročných kritérií, jiné jsou stále na začátku dlouhé a komplikované cesty. Rozšíření samo o sobě není cílem. Má smysl pouze tehdy, pokud posílí bezpečnost, stabilitu a ekonomickou vitalitu Evropy jako celku. Zároveň však hrozí, že bez hlubších reforem by se Unie mohla stát ještě těžkopádnější a méně akceschopnou, než je dnes. Bezpečnost a geopolitika jako hlavní argument V současném geopolitickém prostředí získává otázka rozšíření zcela nový význam. Agresivní politika Ruska, rostoucí nejistota ohledně dlouhodobé role Spojených států v Evropě a posilující globální vliv Číny nutí Evropskou unii přemýšlet strategicky. Rozšíření se v tomto kontextu nejeví jako idealistický projekt, ale spíše jako pragmatický nástroj, jak stabilizovat své bezprostřední okolí. Alternativou k rozšíření by byla Unie obklopená křehkými státy náchylnými k vnějším tlakům, korupci či politické destabilizaci. Takový scénář by zvyšoval bezpečnostní rizika a dlouhodobě by mohl ohrozit i vnitřní soudržnost samotného bloku. Přijetí menších balkánských zemí, jako je Černá Hora nebo Albánie, se v tomto světle jeví jako relativně levný krok s potenciálně vysokým geopolitickým přínosem. Složitější situace nastává v případě Ukrajiny. Její velikost, průmyslová kapacita a vojenská odolnost z ní mohou v budoucnu učinit významné strategické aktivum. Zároveň však probíhající konflikt, rozsáhlé potřeby poválečné obnovy a přetrvávající problémy s řízením státu činí rychlé plné členství nerealistickým. V tomto případě dává smysl postupný a flexibilní přístup, který prohloubí spolupráci v oblastech obchodu, energetiky a regulace, aniž by Unie přebírala plnou institucionální zátěž okamžitě. Ekonomické přínosy nejsou iluze, ale ani jistota Historie nabízí poměrně silné argumenty ve prospěch rozšíření. Vstup nových členů v roce 2004 přinesl hmatatelné ekonomické výsledky. Hrubý domácí produkt na obyvatele v nových členských státech vzrostl z 59 % průměru EU na 81 % v roce 2022. Spolu s tím se výrazně zlepšila infrastruktura, kvalita veřejných služeb i průměrná délka života. Pozitivní dopady však nepocítily pouze nové země. Stávající členové získali větší jednotný trh, efektivnější dodavatelské řetězce a stabilnější regionální prostředí. Výsledkem byl růst příjmů na obyvatele zhruba o 10 % oproti scénáři bez rozšíření. Tyto zkušenosti naznačují, že rozšíření může být ekonomicky výhodné pro všechny strany. Zároveň ale platí, že tyto přínosy nejsou automatické. Vyžadují dlouhodobé reformy, schopnost čerpat evropské fondy a funkční institucionální rámec. Právě proto je klíčové rozlišovat mezi kandidáty, kteří skutečně plní náročná kritéria, a těmi, u nichž reformní úsilí zůstává spíše na papíře. Přijetí malých a relativně připravených ekonomik představuje nízké riziko, zatímco u větších a strukturálně složitějších zemí musí Unie postupovat mnohem opatrněji. Rozšíření bez reforem by Unii oslabilo Největším rizikem další expanze není samotný počet členů, ale nepřipravenost institucionálního rámce EU. Už dnes je Unie často paralyzována požadavkem jednomyslnosti v klíčových oblastech, jako je zahraniční politika nebo sankční režimy. Přidání dalších států by tento problém pouze prohloubilo. Pokud má Unie zůstat akceschopná, musí se posunout směrem k širšímu využívání kvalifikované většiny při rozhodování. Stejně důležité je prohloubení jednotného trhu, zejména v oblasti kapitálových trhů, bankovnictví a energetiky. Odstranění přeshraničních bariér a snížení byrokracie není jen otázkou konkurenceschopnosti, ale i základní funkčnosti bloku. Zásadní je také přístup k samotným kandidátským zemím. Dlouhé čekání bez jasných mezikroků podkopává důvěryhodnost Unie a otevírá prostor pro vliv jiných mocností. EU by měla nabídnout smysluplné prozatímní odměny za skutečný pokrok, například dřívější přístup na trh nebo hlubší zapojení do unijních programů, a zároveň důsledně trestat zpětný posun v oblasti právního státu a správy věcí veřejných. Základní smysl evropského projektu byl vždy jednoduchý: spojit národy v míru, prosperitě a demokracii. Promyšlené a reformami podmíněné rozšíření může tuto misi znovu oživit. Bez něj hrozí, že Unie zůstane uvězněna mezi minulými úspěchy a budoucími výzvami, na které nebude připravena reagovat.