Investice do koridoru Lobito přicházejí v době, kdy blok směřuje rozvojovou pomoc do oblasti energetiky, kovů a migrace. Evropská unie mění způsob, jakým přemýšlí o zahraniční rozvojové pomoci, a stále častěji ji spojuje s vlastními strategickými zájmy. Novým symbolem tohoto posunu je koridor Lobito – přibližně 1 300 km dlouhá železniční trať vedoucí z Kapiri Mposhi na okraji zambijského měděného pásu do přístavu Lobito v Angole. Tento projekt má být do roku 2030 schopen přepravovat zhruba 1 milion tun mědi ročně a je prezentován jako vlajková loď „nového modelu“ evropské rozvojové politiky: místo čistě morálního rámce a tradiční pomoci roste důraz na geopolitiku, suroviny, energetiku a migraci. Trať byla původně budována na počátku 20. století koloniálními mocnostmi, aby umožnila vývoz nerostných surovin ze střední Afriky do atlantických přístavů. Právě tato historická paralela dnes vyvolává největší kontroverze. Část nevládních organizací a někteří úředníci z rozvojových agentur varují, že projekt připomíná moderní závod o zdroje a vliv, který může být vnímán jako návrat k koloniálním vzorcům – i když v novém, sofistikovanějším balení. Koridor Lobito jako vlajkový projekt nové strategie EU a její členské státy investují do koridoru Lobito přibližně 2 miliardy eur, a to společně s USA, Africkou rozvojovou bankou a soukromými společnostmi. Evropský komisař pro mezinárodní partnerství Jozef Síkela tento rámec označil za nový model rozvojového programu EU. Projekt podle něj nestojí jen na samotné infrastruktuře, ale má zahrnovat i zemědělství, logistiku, odborné vzdělávání a dopravu. Síkela zároveň otevřeně připouští, že koridor propojuje africký měděný pás s globálním obchodem a evropským průmyslem čistých technologií – a že jedním z výsledků je, že EU „získává měď“. Současně však argumentuje, že pokud budou africké země schopny měď zpracovávat a rafinovat, může infrastruktura sloužit i k přepravě produktů s vyšší přidanou hodnotou. V této logice se projekt prezentuje jako vzájemně výhodný: Evropa posílí dodavatelské řetězce, zatímco africké státy dostanou modernizovanou infrastrukturu a možnost ekonomického posunu. Kritici nicméně upozorňují, že není jasné, jak přesně se tato vyšší přidaná hodnota skutečně projeví v místních komunitách. Frank Vanaerschot z koalice Counter Balance označil koridor Lobito za příklad problematického směřování evropského rozvojového rozpočtu: podle něj není dostatečně zřejmé, jak projekt podpoří místní rozvojové zájmy a ekonomické příležitosti v regionu. Global Gateway a transakční přístup k rozvojové pomoci Koridor Lobito podtrhuje širší trend: EU stále více využívá program Global Gateway v hodnotě 300 miliard eur, oznámený v roce 2021. Jeho cílem je poskytovat granty, půjčky a záruky pro projekty po celém světě, avšak s výraznějším důrazem na evropské hospodářské a zahraničněpolitické cíle. Text explicitně zmiňuje tři hlavní priority: zajištění dodávek kritických minerálů a energie a omezení nelegální migrace. Tento posun přichází v době, kdy USA výrazně omezily financování globálních pomocných projektů a kdy i další západní vlády utahují opasky. V této atmosféře roste tlak na to, aby byla rozvojová pomoc obhajitelná i před domácím publikem – tedy aby se dala „konkrétním způsobem propojit s domácími prioritami“. Přesně to popisuje i Dora Meredith z think-tanku ODI, když říká, že paradigma rozvoje se mění: přibývá transakčních narativů a morální argumenty mají u tvůrců politik menší váhu. Změna se odráží i v budoucím nastavení evropských rozpočtů. Rozpočet EU na rozvojovou a zahraniční pomoc má v příštím společném rozpočtu od roku 2028 vzrůst z přibližně 108 miliard eur na 200 miliard eur, ale zároveň má být cílen více strategicky a také poskytovat investiční příležitosti pro evropské firmy v zahraničí. EU je podle údajů OECD zdaleka největším dárcem v rámci OECD a v roce 2024 má představovat 61 % zahraniční rozvojové pomoci, přičemž stále více peněz zůstává v Evropě kvůli financování podpory Ukrajiny. EU posouvá rozvojovou pomoc k surovinám, energii a migraci Nejostřejší kritika se točí kolem otázky, zda EU v závodě o zdroje s Čínou, USA a dalšími mocnostmi neobětuje své hodnoty. Některé nevládní organizace a úředníci upozorňují, že zaměření na velké investiční projekty, těžbu a energetiku je mimořádně citlivé z hlediska lidských práv a environmentálních dopadů. Vanaerschot zdůrazňuje, že skutečnou prioritou by mělo být snižování nerovnosti, boj s chudobou a zajištění toho, aby vznikala místní ekonomická přidaná hodnota a aby místní komunity byly v centru rozhodování. Podle něj je problematické, pokud „jádrem strategie“ jsou těžební a velké energetické projekty, protože právě ty jsou často spojeny s porušováním práv a významnými ekologickými riziky. Podobně se objevují obavy, že pro místní komunity může koridor Lobito vytvořit jen omezenou přidanou hodnotu, zatímco benefity se projeví především na straně evropských zemí a jejich průmyslu. Jeden vysoký úředník z oblasti rozvoje to shrnul tím, že vlastní zájmy tu byly vždy, ale nyní jsou „surovější, upřímnější a ostřejší“ – a že existuje riziko, že se Global Gateway promění v nástroj připomínající exportní úvěrovou agenturu na podporu soukromého sektoru. Na druhé straně stojí argument, že investiční logika není sama o sobě špatně. Alexander De Croo, nový šéf Rozvojového programu OSN, vysvětluje, že alokace kapitálu v rozvinutém světě je dnes obtížná a rozvojové země jsou atraktivní, protože mají velké potřeby a často také mladou populaci. Zároveň upozorňuje, že globální debatu dnes ovládají témata bezpečnosti, migrace a nelegálního obchodu s drogami – tedy „příznaky“ problémů, které by měla rozvojová pomoc řešit. Z pohledu OSN i některých humanitárních aktérů je však klíčové, aby se investiční projekty nestaly náhradou za humanitární pomoc a místní rozvoj, například školy nebo nemocnice. Raouf Mazou z agentury OSN pro uprchlíky zdůrazňuje, že je potřeba obojí: humanitární pomoc i investice. Kontrola hranic je podle něj legitimní, ale pokud probíhá bez investic a humanitární podpory, jde o plýtvání zdroji. Síkela na kritiku reaguje tím, že Global Gateway má být vyvážený a vzájemně výhodný, a zdůrazňuje, že nevěří v hry s nulovým součtem. V jádru celé debaty tak stojí otázka, zda EU dokáže spojit své strategické cíle s reálným přínosem pro místní ekonomiky, aniž by sklouzla k modelu, který bude v Africe vnímán jako další kapitola boje o suroviny a vliv.