Americká strategie národní bezpečnosti zveřejněná v prosinci přináší mimořádně tvrdé hodnocení evropského vývoje. Její jazyk je nekompromisní a místy až apokalyptický. Dokument tvrdí, že „ekonomický úpadek Evropy je zastíněn reálnou a ještě drsnější perspektivou zániku civilizace“ a že hlavní příčinou tohoto stavu jsou samotné evropské instituce a politické směry. Podle strategie činnost Evropské unie a dalších nadnárodních orgánů údajně podkopává politickou svobodu a suverenitu, migrační politika mění kontinent a vyvolává konflikty, svoboda projevu je cenzurována, politická opozice potlačována a Evropa čelí prudkému poklesu porodnosti, ztrátě identity i sebevědomí. Text jde ještě dál, když deklaruje, že Spojené státy budou „oponovat elitářským, antidemokratickým omezením základních svobod v Evropě“ a že jejich cílem by mělo být „pomoci Evropě napravit její současný směr“. Hlavním nástrojem této snahy má být podpora takzvaných vlasteneckých evropských stran. Tato formulace není náhodná ani neutrální. Odráží hlubší ideologický konflikt, v němž se americké vnitropolitické obavy promítají do zahraniční politiky a Evropa se stává projekčním plátnem amerických kulturních a identitárních sporů. Podpora „vlasteneckých“ stran a realita jejich vládnutí Žádný evropský politik není v tomto kontextu obdivován více než maďarský premiér Viktor Orbán. Jeho vláda je v dokumentech a projevech americké administrativy prezentována jako příklad obrany suverenity, svobody projevu a tradičních hodnot. Empirická data však tento obraz zásadně zpochybňují. Podle databáze Varieties of Democracy (V-Dem) došlo v Maďarsku k dramatickému poklesu kvality liberální demokracie. Index „celkové liberální demokracie“ klesl z hodnoty 0,77 v roce 2009 na 0,32 v roce 2024. Tento vývoj ukazuje, že země, která je prezentována jako vzor „vlastenecké“ politiky, se ve skutečnosti posunula směrem ke zkorumpovanému a autoritářskému systému. Přestože Maďarsko nedosahuje úrovně represivnosti Ruska, jehož prezident Vladimir Putin patří mezi politické idoly Donalda Trumpa, trend je zřejmý. Politické systémy, které oslabují nezávislé instituce a koncentrují moc, jen obtížně mohou sloužit jako obhájci liberální demokracie. To není překvapivé. Politický vůdce, který se pokusil zvrátit výsledky demokratických voleb, nemůže být věrohodným ochráncem demokratických principů. Podpora „vlasteneckých“ stran v Evropě tak nepůsobí jako snaha hájit svobodu, ale spíše jako export ideologického konfliktu, který má své kořeny ve vnitřních amerických problémech. Svoboda projevu: Evropa versus Spojené státy Jedním z klíčových argumentů strategie národní bezpečnosti je tvrzení, že Evropa potlačuje svobodu projevu. Data V-Dem však vykreslují podstatně složitější obraz. Podle tohoto zdroje řada evropských zemí, včetně Velké Británie, Francie a Německa, chránila v roce 2024 svobodu projevu a alternativní zdroje informací lépe než samotné Spojené státy. To samozřejmě neznamená, že by v Evropě neexistovaly vážné problémy. Debaty o hranicích svobody projevu, regulaci online prostoru či trestání nenávistných projevů jsou často kontroverzní a oprávněně vyvolávají obavy. Přirovnání situace v Evropě k autoritářským režimům je však zjevně přehnané. Výroky, které srovnávají stav svobody projevu ve Velké Británii se Severní Koreou, jsou spíše politickou hyperbolou než analytickým popisem reality. Zároveň nelze přehlížet rizika spojená s růstem radikálně nacionalistických hnutí. Evropská historie poskytuje v tomto ohledu varování, která nelze bagatelizovat. Nacionalismus a „vlastenectví“ se v minulosti opakovaně ukázaly jako síly schopné dovést kontinent ke katastrofě. Dvě světové války nejsou vzdálenou abstrakcí, ale přímým důsledkem ideologií, které stavěly identitu a národ nad univerzální principy. Evropská unie, identita a obavy z „vymazání civilizace“ Strategie národní bezpečnosti se ostře vymezuje také vůči Evropské unii. Kritizuje ji jako projekt, který oslabuje národní státy a jejich suverenitu. Tento pohled však ignoruje historický kontext vzniku evropských států i samotné EU. Národní státy nejsou přirozeným ani věčným rysem Evropy. Vznikaly často teprve v moderní době a jejich formování bylo mnohdy výsledkem krvavých konfliktů. Tyto uměle vytvořené identity se následně staly zdrojem dalších tragédií. Evropská unie vznikla právě jako reakce na tuto zkušenost. Jejím cílem bylo řídit konflikty prostřednictvím spolupráce, ekonomické provázanosti a otevřených trhů. Alternativou byla válka. V prostředí, kde svět ovládají supervelmoci a kde je Evropa vystavena jaderné hrozbě Ruska, zůstává integrace jedním z mála realistických způsobů, jak si zachovat politickou váhu a bezpečnost. Obavy z „vymazání civilizace“, které dokument zmiňuje, mají kořeny v identitární politice, jež je ještě radikálnější než její levicové protějšky. Tyto obavy se soustředí na rasu, náboženství a demografii. „Vymazání“ zde znamená stát se méně bílým, méně křesťanským a méně početným. Tento pohled redukuje civilizaci na biologické a kulturní znaky, nikoli na hodnoty. Liberální demokracie však stojí na jiném základě. Je výsledkem dlouhého a bolestivého vývoje, založeného na individuální svobodě, rovnosti občanů před zákonem, právním státě, hledání poznání a demokraticky zvolené vládě. Tyto principy nejsou vázány na rasu ani náboženství. Vyžadují však, aby je občané přijali a bránili. V tomto světle se současná americká administrativa jeví nikoli jako obránce demokracie, ale jako její ohrožení. Evropa se proto stává jejím nepřítelem – ne kvůli svým selháním, ale kvůli tomu, co stále představuje. A právě proto se musí bránit.