Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu se tento týden odehrál moment, který řada západních lídrů vnímá jako přelomový. Po letech opatrné diplomacie zazněla vůči Spojeným státům a prezidentu Donaldu Trumpovi nezvykle otevřená slova. Belgický premiér Bart De Wever na debatě o Evropě varoval, že Trump „překročil tolik červených čar“, a použil tvrdé rozlišení mezi rolí „šťastného vazala“ a „nešťastného otroka“. V jeho podání nejde jen o tón, ale o hranici důstojnosti: pokud spojenci ustoupí, riskují ztrátu něčeho, co je v demokracii nejcennější. Bezprostředním spouštěčem byla opakovaná Trumpova vyjádření o anexi Grónska, které je součástí Dánska, navíc doprovázená implicitní hrozbou použití síly. Následoval manévr, který umožnil Evropanům z Davosu odjet s pocitem, že nedošlo k formálnímu zlomu: Trump den po De Weverově vystoupení vojenskou akci vyloučil a o několik hodin později ustoupil i od hrozby uvalit na Evropu cla kvůli Grónsku. Výsledkem je, že transatlantická aliance formálně drží. Jenže škody už jsou podle textu napáchané – a mají dlouhou životnost. Davos jako katalyzátor: od šoku k přenastavení očekávání Klíčovou stopu zanechal Trumpův sedmdesátiminutový projev. Pro většinu posluchačů měl být šokující kombinací chvástání, šikany, vyhrožování, narcismu a odtržení od reality. Text z toho vyvozuje tvrdý závěr: žádný americký spojenec nemohl takové vystoupení sledovat a dál považovat Trumpa za důvěryhodného či spolehlivého lídra „svobodného světa“. Právě zde se mění rámec uvažování: nejde o jednotlivý incident, ale o signál, že dosavadní model opory o USA už nefunguje jako automatická jistota. Tento posun vysvětluje mimořádný dopad projevu kanadského premiéra Marka Carneyho. Jeho diagnóza je postavená na tezi, že velmoci dnes používají „ekonomickou integraci jako zbraň, cla jako páku a finanční infrastrukturu jako donucovací prostředek“. V takovém světě se integrace může stát zdrojem podřízenosti a odvolávání se na mezinárodní právo či teoretický řád založený na pravidlech přestává být prakticky užitečné. Carney to shrnul větou, že už se nelze spoléhat jen na sílu hodnot, ale na hodnotu vlastní síly. Projev byl virální právě pro svou přímočarost a pro návrh řešení: diverzifikovat se od Ameriky. Trump na to reagoval výhrůžným vzkazem, že Kanada „žije díky USA“, a že si to má Carney pamatovat, až bude příště mluvit. I tahle reakce v logice textu potvrzuje, že tlak a nátlak se stávají standardními nástroji. Diverzifikace bez iluzí: obchod, Čína a riziko záměny závislosti Nejnaléhavější je Carneyho výzva pro Kanadu, která realizuje zhruba dvě třetiny obchodu s USA. Text uvádí, že Carney už učinil první rozhodný krok: vrátil se z Číny, kde podepsal novou obchodní dohodu. Do Pekingu se mají vydávat i další spojenci, včetně britského premiéra Sira Keira Starmera, který má příští týden uskutečnit dlouho plánovanou návštěvu. To vytváří „obrovskou příležitost“ pro Peking. Čína se podle textu zdržuje komentářů k rozporům uvnitř západní aliance a drží se principu „nikdy nepřerušuj nepřítele, když dělá chybu“. Zároveň však text připomíná paradox: strategie „de-risking“ měla původně mířit na Čínu v době úzké spolupráce mezi USA a Evropou, zatímco nyní se Evropané a Kanaďané pokoušejí aplikovat de-risking na samotnou Ameriku. A to nese nepříjemný důsledek: snižování rizika vůči USA může znamenat přijetí většího rizika vůči Číně. Text zároveň upozorňuje, že Číňané byli průkopníky „zbrojení vzájemné závislosti“ – příkladem má být tlak na USA, Japonsko a další země skrze téměř monopolní postavení v oblasti zpracování vzácných zemin a kritických minerálů. Carney na paralelní hrozbu z Pekingu reaguje tím, že diverzifikace od Ameriky se nemůže týkat jen Číny. Řešením má být rozvoj širší sítě vztahů – především mezi středními mocnostmi navzájem – a zintenzivnění vazeb mezi Indií, Japonskem, Jižní Koreou, Latinskou Amerikou, Afrikou a dalšími. Indie je v textu uvedena jako příklad země, která šla v omezování rizik spojených s Čínou daleko, včetně odstranění čínských technologií z národní infrastruktury a zákazu aplikací jako TikTok. Jenže druhou stranou byla velká sázka na užší spolupráci s USA. Trumpova cla a prudce se zhoršující vztahy s Narendrou Modim mají vést k přehodnocení v Dillí. Podobné obavy se mají objevovat i v Latinské Americe, například v Brazílii a Mexiku, kvůli Trumpově agresivní strategii dominance na západní polokouli. Strategická autonomie: technologie, obrana, finance a problém „šíleného císaře“ Text zdůrazňuje, že skutečné snižování rizik vůči USA by nemohlo zůstat jen u obchodu. Muselo by zahrnout i finance, technologie a vojenské vybavení – tedy oblasti, kde USA dominují, což dělá úkol enormně těžkým, možná až nepřekonatelným. Technologickou dimenzi v Davosu popsal Arthur Mensch ze společnosti Mistral. Argumentuje, že Evropa se stala výrazně závislou na amerických technologiích a dováží z USA zhruba 80 % digitálních služeb, například cloud computing. V této optice je vývoj umělé inteligence rozcestím: největším rizikem má být, že se Evropa stane „kolonií v oblasti AI“, kde by až 95 % digitálních služeb a AI bylo dováženo z USA. To by znamenalo citelný zásah do suverenity, protože by evropský průmysl mohl být závislý na technologii, kterou mohou USA kdykoli vypnout. Zároveň ale AI podle Mensche vytváří příležitost závislost snížit, pokud se Evropa pevně rozhodne pro evropská řešení. U obrany je situace dvojsečná. Nákup vojenského vybavení může být snazší, protože Evropa má velké obranné firmy, ale vojenské plánování je problematičtější: velká část probíhá přes NATO, které je organizací vedenou USA. Text jde až k provokativní otázce, co dělat, když je Amerika hrozbou, proti níž se musíte bránit. Zmiňuje také, že Kanada už vypracovala podrobné plány, jak by vedla válku s USA, a že spojenci se musí znovu naučit strategicky uvažovat bez pokynů z Washingtonu. Francie je vykreslena jako země s předpoklady vést tuto intelektuální změnu; francouzský ministr zahraničí Jean-Noël Barrot připomíná, že Francie volá po strategické autonomii pro Evropu už deset let. Současně text nepřikrášluje evropské slabiny: Francie má vlastní jaderné odstrašení nezávislé na americké technologii, ale zároveň je ochromena slabými financemi a nedůvěrou vůči partnerům. Objevují se obavy ze znovuvyzbrojení Německa, podezření, že Britové budou vždy „v kapse“ Američanů, a frustrace z neochoty posunout společné obranné výdaje po brexitu. Jako konkrétní brzda diverzifikace je uveden francouzský odpor vůči dohodě mezi EU a Mercosurem, kterou by naopak bylo možné chápat jako ukázku strategie odklonu od Ameriky. Do toho přichází motiv „hyperaktivního prezidenta“ a série krizí, na které budou spojenci nuceni reagovat. Text zmiňuje Trumpovu iniciativu „Rady míru“, která má ambice přesahující Gazu a vytváří alternativní fórum k OSN. V rukou disciplinovaného a spolehlivého prezidenta by takový koncept mohl fungovat jako pružnější mechanismus rozhodování než chronicky rozdělená Rada bezpečnosti OSN. Jenže u Trumpa a jeho okolí podle textu chybí disciplína i nestrannost, což je pro globální fungování takové struktury zásadní. Závěrečná část textu staví do popředí obavu z „šíleného císaře“. Trumpovo chování má být stále nevyzpytatelnější: během tří týdnů od začátku roku má zorganizovat vojenskou operaci ve Venezuele, slíbit zásah v Íránu, vyhrožovat anexí Grónska, vyslat stovky maskovaných federálních agentů do Minnesoty a podat žalobu na šéfa Fedu Jeromea Powella i na šéfa JPMorgan Chase (JPM) Jamieho Dimona. Diplomaté se obávají, že v nejbližším okolí už není nikdo, kdo by se mu dokázal postavit, a že strach z Trumpových útoků paralyzuje i širší americký establishment. Bill Gates to shrnuje větou, že „lidé se bojí mluvit o tom, že se bojí mluvit“. V takových podmínkách se snižování rizik vůči USA jeví jako jediná racionální strategie, i když možnosti ostatních zemí jsou v systému, kde USA zůstávají dominantní mocností, omezené. Grónsko je v textu popsáno jako bomba pod mezinárodním systémem a západní aliancí – dočasně zneškodněná v Davosu. Pointa je cynická a zároveň logická: jedna z těchto bomb dříve či později pravděpodobně vybuchne.