Spojené státy a Čína na podzim uzavřely křehké obchodní příměří, které má zatím platnost jednoho roku. Klíčové body Příměří s Čínou souvisí hlavně se vzácnými zeminami Není jasné, zda jde o taktiku, nebo změnu strategie Bezpečnost a obchod se v Trumpově politice prolínají Spojenci USA zůstávají ohledně přístupu k Číně nejistí Setkání prezidenta Donald Trump a čínského lídra Si Ťin-pchinga v Jižní Koreji ukončilo nejvyhrocenější fázi obchodní války, ale zároveň otevřelo zásadní otázku: jde pouze o taktickou pauzu, která má Washingtonu koupit čas, nebo o začátek hlubší změny amerického přístupu k Číně, kde dostává ekonomika přednost před tradičními bezpečnostními tématy? Zdroj: Shutterstock Nejistota kolem odpovědi je patrná nejen ve Washingtonu, ale i mezi americkými spojenci. Ti se snaží pochopit, zda současná administrativa vnímá vztahy s Pekingem primárně optikou strategické rivality, nebo spíše jako transakční vztah, jehož hlavním cílem je stabilizace obchodu a globální ekonomiky. Vzácné zeminy jako spouštěč příměří Jedním z klíčových momentů, které vedly k uzavření příměří, byl vývoj kolem vzácných zemin. Na jaře začala Čína zpomalovat jejich vývoz do Spojených států. Zlom přišel na začátku října, kdy Peking oznámil přísný režim vývozních kontrol, jenž by poprvé otevřeně využil dominantní postavení Číny v tomto sektoru jako geopolitickou zbraň. Vzácné zeminy jsou přitom kritické pro výrobu širokého spektra produktů – od spotřební elektroniky až po špičkové vojenské technologie. Když se americké firmy začaly potýkat s nedostatkem klíčových minerálů a magnetů, ocitl se Washington v situaci, kdy měl jen omezený manévrovací prostor. Právě tato zranitelnost se stala jedním z hlavních důvodů, proč obě strany nakonec sáhly po dočasném uklidnění vztahů. Dohoda dosažená při setkání Trumpa s Si Ťin-pchinga zahrnovala odklad čínských omezení vývozu vzácných zemin a zároveň americký závazek pozastavit zařazení tisíců čínských subjektů na exportní blacklist. Příměří však samo o sobě neřeší základní problém – závislost USA na čínských dodavatelských řetězcích. Právě proto se dnes vede debata, zda Washington tuto pauzu využije k systematickému snížení závislosti, nebo zda se spokojí s dočasnou stabilitou. Strategická stabilita, nebo jen přeskupení priorit Někteří američtí představitelé popisují současnou politiku vůči Číně jako „strategickou stabilitu“. Tento pojem vyjadřuje snahu udržet vztahy v relativním klidu v době, kdy se obě strany snaží snížit vlastní slabiny. Neznamená to konec rivality, ale spíše její odložení do fáze, kdy budou podmínky výhodnější. Podle zastánců tohoto přístupu se Trump snaží vyhnout se šokům, které by mohly narušit křehké obchodní příměří, a zároveň připravuje půdu pro další fázi soutěže s Čínou. Exportní kontroly podle nich zůstávají v platnosti a nejde o změkčení postoje, ale o úpravu načasování. Zdroj: Shutterstock Kritici však upozorňují, že administrativa v poslední době nezavedla téměř žádná nová omezení na vývoz citlivých technologií do Číny. To vyvolává obavy, že obchodní zájmy začínají převažovat nad bezpečnostními. Symbolickým momentem byly Trumpovy výroky o možnosti povolit vývoz nejpokročilejších čipů společnosti Nvidia do Číny. Ačkoliv od této myšlenky nakonec ustoupil, souhlasil s exportem méně výkonného, ale stále pokročilého modelu, což vyvolalo napětí mezi prezidentem a bezpečnostně orientovanými poradci. Administrativa zároveň tvrdí, že bezpečnost není opomíjena. Poukazuje na rozsáhlý soubor nástrojů, který zahrnuje cla, sankce, exportní kontroly i přezkum zahraničních investic. Podle tohoto pohledu je obchodní příměří spíše prostředkem k ochraně globální ekonomiky než známkou slabosti. Spojenci v nejistotě a otázka dlouhodobé strategie Nejistota ohledně skutečných záměrů Washingtonu je patrná zejména mezi spojenci USA. Ti se ptají, co se stane ve chvíli, kdy se Americe podaří snížit závislost na čínských vzácných zeminách. Někteří očekávají návrat k tvrdší bezpečnostní linii, jiní se domnívají, že Trump bude i nadále klást důraz především na ekonomické výsledky a vlastní politické dědictví. Napětí vyvolaly i některé konkrétní kroky. Federální komunikační komise zařadila výrobce dronů DJI na seznam subjektů představujících bezpečnostní riziko. Pentagon pak přidal technologického giganta Alibaba a automobilku BYD na seznam firem s údajnými vazbami na čínskou armádu. Následné dočasné stažení tohoto seznamu z vládního webu však vyvolalo spekulace, že Bílý dům nechce před plánovanou návštěvou Pekingu zbytečně vyostřovat vztahy. Oficiální strategické dokumenty USA – národní bezpečnostní strategie a obranná strategie – poskytují jen částečné vodítko. Zdůrazňují rovnováhu sil v Indo-Pacifiku a potřebu odstrašení, ale zároveň používají měkčí jazyk než dokumenty z Trumpova prvního funkčního období. To posiluje dojem, že současný přístup je méně ideologický a více pragmatický. Pro spojence je však obtížné s touto nejistotou pracovat. Na jedné straně čelí tlaku na vyšší obranné výdaje, na druhé straně vnímají, že Washington je někdy kritičtější k nim než k samotným rivalům. To oslabuje důvěru v dlouhodobou konzistenci americké politiky vůči Číně. Výsledkem je situace, kdy mnoho zahraničních představitelů odjíždí z Washingtonu spíše zmatených než uklidněných. Jak zaznívá v zákulisí, klíčovým problémem není absence nástrojů, ale nejasnost skutečné strategie. Trump si totiž politiku vůči Číně řídí osobně a pečlivě si hlídá, aby mu nikdo nezužoval manévrovací prostor. Právě to může vysvětlovat, proč příměří s Pekingem působí spíše jako dočasný kompromis než jako jasně definovaný dlouhodobý směr.