Blokáda Hormuzského průlivu odřízla Asii od třetiny potřebných dodávek ropy, což vyvolává obavy z opakování asijské finanční krize. Regionální ekonomiky jsou dnes chráněny masivními devizovými rezervami a flexibilními měnovými kurzy, které tlumí vnější šoky. Přetrvávající konflikt a ceny energií blížící se hranici 100 dolarů za barel však zvyšují riziko stagflace a globálních výprodejů dluhopisů.   Ropný šok a mrazivé paralely s koncem devadesátých let Měsíc po začátku nejhoršího výpadku v dodávkách ropy od arabského embarga v sedmdesátých letech se napříč Asií šíří ekonomická bolest. Tato situace mezi investory i tvůrci hospodářských politik oživuje velmi nepříjemnou otázku ohledně možné hrozby opakování zničujícího scénáře z roku 1997. Paralely jsou na první pohled skutečně těžko ignorovatelné a vyvolávají na trzích značnou nervozitu. Asijské měny se ocitají pod drtivým tlakem, což nebezpečně zvyšuje riziko masivního odlivu kapitálu. Prudce rostoucí náklady na energie již donutily tamní vlády k zavádění nouzových opatření, zatímco centrální banky jsou nuceny sahat do svých tenčících se devizových rezerv, aby situaci stabilizovaly. V Thajsku již tvůrci hospodářské politiky přistoupili k radikálnímu kroku v podobě přídělového systému na pohonné hmoty. Na Filipínách zase extrémní nárůst cen na čerpacích stanicích přiměl vládu k vyhlášení stavu národní nouze. Napříč celým regionem lze pozorovat prohlubující se obchodní deficity a rostoucí inflační očekávání. Hlavní výzvou současné krize je efektivní blokáda Hormuzského průlivu, která odřízla zhruba třetinu dodávek ropy nezbytných pro asijskou ekonomiku. Přes tuto klíčovou tepnu aktuálně neprochází přibližně 10 milionů barelů denně z celkových 30 milionů, které region ke svému fungování nutně potřebuje. Kritický nedostatek se již projevuje i u nafty a leteckého paliva. Odolnější architektura a masivní devizové polštáře Ekonomové však upozorňují, že podobnosti s koncem devadesátých let mohou být do značné míry pouze povrchní. Současná asijská finanční architektura je mnohem robustnější, a to především díky flexibilnějším režimům směnných kurzů a podstatně hlubším devizovým rezervám. Tyto faktory fungují jako spolehlivý nárazník, který pomáhá absorbovat podstatnou část vnějšího šoku. Krize z roku 1997 byla podle analytiků způsobena toxickou směsí fixních směnných kurzů, vysoké úrovně krátkodobého zahraničního dluhu a nebezpečně nízkých devizových rezerv. Tehdejší šok zasáhl především finanční účet, kdy náhle vyschly bankovní přílivy kapitálu. Thajsko, Indonésie, Filipíny a Malajsie tehdy musely opustit navázání svých měn, což spustilo kaskádové bankroty. Současná situace je však diametrálně odlišná. Jedná se primárně o šok pro běžný účet, jelikož se zastavil fyzický příliv ropy a ropných produktů. Regionální ekonomiky jsou dnes mnohem lépe chráněny právě díky hořkým lekcím z minulosti. Finanční trhy jsou hlubší, domácí investorská základna širší a závislost na krátkodobém zahraničním financování výrazně klesla. Jižní Korea disponovala ke konci ledna devizovými rezervami ve výši přesahující 400 miliard dolarů, což je propastný rozdíl oproti pouhým 30 až 40 miliardám dolarů během krize v letech 1997 a 1998. Jihokorejský trh s dluhopisy v místní měně navíc vzrostl na přibližně 3 500 bilionů wonů, přičemž zahraniční investoři drží zhruba 21 % těchto cenných papírů. Indické devizové rezervy se pohybují kolem 688 miliard dolarů po sérii intervencí tamní centrální banky na podporu rupie. Země jako Indonésie, Filipíny a Thajsko rovněž drží podstatně větší rezervy než před třemi desetiletími. Většina asijských měn se dnes může pohybovat volněji, což jim umožňuje absorbovat tlak postupným oslabováním bez rizika náhlého kolapsu, který by vyžadoval drastické zvyšování úrokových sazeb. Hrozba stagflace a globální přesah blízkovýchodní krize Přesto nesou asijské ekonomiky hlavní tíhu vleklého blízkovýchodního konfliktu. Tento na ropě závislý region čelí fyzickému nedostatku svého primárního energetického vstupu, což podle varování ekonomů nebezpečně zvyšuje riziko stagflace. Fiskální prostor je navíc mnohem omezenější než v roce 1997 kvůli vyšší úrovni veřejného dluhu a limitovanému prostoru pro agresivní stimuly. Nejzranitelněji se jeví Indonésie a Filipíny. Indonéský rozpočet na energetické dotace pro rok 2026 ve výši 381,3 bilionu rupií počítal s cenou ropy 70 dolarů za barel, avšak úředníci již varovali před nejhorším scénářem na úrovni 92 dolarů. Ropa Brent (BZ=F) se přitom po dosažení dvoutýdenního příměří mezi USA a Íránem obchodovala kolem 97 dolarů za barel. Filipíny, jako jedna z nejvíce ropě vystavených ekonomik v regionu, zaznamenaly rychlý růst cen pohonných hmot. Celková inflace v zemi vyskočila v březnu na dvacetiměsíční maximum 4,1 %. Naopak Malajsie, Singapur a Čína se zdají být vůči energetickému šoku odolnější díky přebytkům běžného účtu, robustním strategickým rezervám a diverzifikovanějším zdrojům. Ropný šok by se však mohl velmi snadno přelít i za hranice Asie. Pokud by Írán zaútočil na ropný tanker v Hormuzském průlivu, ceny ropy by prudce vzrostly a měny rozvíjejících se trhů by utrpěly masivní zásah. To by donutilo centrální banky prodávat americké státní dluhopisy (^TNX) , aby získaly dolary na nezbytnou obranu svých vlastních měn. Tento nucený prodejní tlak by mohl vyhnat americké výnosy výše a způsobit vážné otřesy na globálních dluhopisových trzích. Klíčovou otázkou nyní zůstává, jak dlouho bude tento šok trvat a zda se podaří fyzický nedostatek energií vyřešit dříve, než se ekonomické škody vymknou kontrole. Pokud dojde k další eskalaci ze strany USA, počáteční inflační šok by se mohl rychle proměnit v tvrdý zásah do globálního hospodářského růstu.