Rüdiger Lucassen odstoupil z pozice mluvčího AfD pro obranu po osmiletém působení kvůli ostrému sporu o znovuzavedení povinné vojenské služby. Východoněmecká frakce strany, vedená radikálním Björnem Höckem, odmítá brannou povinnost a posiluje svůj protizápadní a proruský postoj. Vnitřní konflikt odráží širší radikalizaci AfD, která před podzimními regionálními volbami těží z rekordní voličské podpory.   Rezignace dlouholetého stratéga a mocenský posun Krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD) se ocitla v hluboké vnitřní krizi. Středobodem aktuálního konfliktu je spor o znovuzavedení branné povinnosti, který naplno odhalil rostoucí dominanci křídla odmítajícího Severoatlantickou alianci. Tento myšlenkový posun přichází v mimořádně citlivé době, těsně před klíčovými podzimními regionálními volbami. Rüdiger Lucassen, bývalý plukovník Bundeswehru a jedna z nejvýraznějších proamerických tváří uvnitř strany, v tomto týdnu rezignoval na post mluvčího AfD pro obranu. Tuto vlivnou pozici zastával celých osm let. Jeho nečekaný odchod je jasným signálem, že mocenské těžiště strany se nezadržitelně přesouvá směrem k východoněmecké frakci. Odchod čtyřiasedmdesátiletého bývalého pilota vrtulníku je vyvrcholením několikaměsíční vyostřené debaty. Jádrem sporu byla otázka, zda by mladí Němci měli být znovu nuceni sloužit v ozbrojených silách. Toto téma rezonuje zejména v oblastech bývalého komunistického východního Německa, kde je sympatie k Rusku a nedůvěra vůči Spojeným státům historicky mnohem silnější než v západních částech země. Oficiální stranické dokumenty přitom hovoří jasně. Na papíře je AfD stále zastáncem návratu povinné vojenské služby, která byla v nejlidnatější zemi Evropské unie pozastavena v roce 2011. Během nedávného stranického výjezdního zasedání se však vedení AfD rozhodlo tomuto vysoce nepopulárnímu tématu zcela vyhnout a debatu o něm potlačit. Celý konflikt má své kořeny v loňském podzimu. Vládnoucí koalice, v jejímž čele stojí kancléř Friedrich Merz, tehdy začala intenzivně řešit plány na zavedení dobrovolné formy vojenské služby. Tento krok měl být součástí širší snahy Německa o radikální posílení svých ozbrojených sil. Lucassen v reakci na to navrhl, aby se AfD postavila za návrat plně povinného modelu. Východní křídlo přebírá iniciativu a odmítá NATO Lucassenův návrh však narazil na tvrdý odpor. Protiofenzivu vedl Björn Höcke, hlavní představitel radikálního, etnonacionalistického křídla strany. Kolem něj se soustředí ty nejhlasitější proruské a protialianční hlasy, které v současnosti formují novou identitu Alternativy pro Německo. Höcke, který stojí v čele AfD ve východoněmecké spolkové zemi Durynsko, vystoupil v regionálním parlamentu s velmi emotivním projevem. Vyzval poslance, aby si v živých barvách představili, jak jsou jejich synové či vnuci roztrháni na kusy na zahraničních bojištích nebo jak čelí brutálnímu mučení jako váleční zajatci. Ve svém plamenném vystoupení Höcke prohlásil, že nemůže podpořit brannou povinnost v zemi, která podle něj nemá nic, co by stálo za obranu. Současné Německo popsal jako stát definovaný pouze „vystoupeními drag queens ve školkách“, deindustrializací, masovou imigrací a kulturou národní viny za druhou světovou válku. Vyjádřil také hluboké obavy z oživování odvodů v kontextu konfliktu na Ukrajině a obvinil politiky hlavního proudu z „hladu po válce“. Ačkoliv ve východních spolkových zemích žije necelá čtvrtina z celkových 84 milionů obyvatel Německa, jejich vliv uvnitř AfD je enormní. Důvodem je masivní voličská podpora v tomto regionu, kde strana v některých oblastech získává až 40 procent hlasů. V zářijových volbách má AfD nakročeno k vítězství ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko a v Sasku-Anhaltsku by mohla vůbec poprvé ovládnout regionální vládu. Na rozdíl od mnoha jiných evropských pravicových stran, které s rostoucí popularitou obrušují hrany, se AfD od svého založení v roce 2013 vydala opačným směrem. Strana, jež původně vznikla jako reakce na krizi eurozóny, se s rostoucí volební silou neustále radikalizuje. Tento trend potvrdily i loňské parlamentní volby, kde AfD dosáhla historického úspěchu a s 21 procenty hlasů obsadila druhé místo. Nové vedení a přetrvávající strategická propast Lucassen si Höckeho útoky nenechal líbit a jeho výroky ostře zkritizoval přímo na půdě Spolkového sněmu. Vedení strany však na tuto názorovou přestřelku zareagovalo tím, že vydalo formální disciplinární napomenutí právě proti Lucassenovi. Spor se následně přesunul na sociální sítě, kde Lucassen minulý týden obvinil Höckeho spojence, že jsou skupinou proruských a protiamerických aktivistů, kteří „uvízli ve věčné tragédii radikalismu“. V pondělí Lucassen definitivně rezignoval, a to jen krátce předtím, než měli jeho straničtí kolegové hlasovat o návrhu na jeho formální odvolání z funkce. Na jeho místo nastoupil Jan Nolte, poslanec ze západní spolkové země Hesensko. Ačkoliv jde rovněž o bývalého vojáka Bundeswehru, Nolte veřejně prezentuje názory, které se shodují s rétorikou Kremlu. Ještě v roce 2024 dokonce poskytl rozhovory deníku Izvestija, který vlastní společnost spoluzaložená jedním z nejbližších přátel ruského prezidenta Vladimira Putina. Lucassenův odchod však hluboké příkopy uvnitř strany nezacelil. Část poslanců, zejména těch ze západních volebních obvodů, nadále podporuje snahy o znovuvyzbrojení, které prosazuje ministr obrany Boris Pistorius. A to i přesto, že tito politici nesouhlasí s hodnocením německých zpravodajských a vojenských špiček, podle nichž představuje Rusko pro zemi hlavní bezpečnostní hrozbu. Gerold Otten, člen zahraničního výboru za AfD, uvedl, že nevěří v Putinův útok na NATO, a situaci na Ukrajině označil za „zvláštní případ“. Zároveň ale zdůraznil, že po třiceti letech „tunelování“ armády je naprosto nezbytné učinit Bundeswehr opět schopným bránit zemi, neboť jde o základní ústavní požadavek státu. Naopak jeden z poslanců Spolkového sněmu zastupující východní stát prohlásil, že vojenská suverenita a podpora ozbrojených sil by neměly být „hlavní prioritou“ v době, kdy vláda musí omezovat výdaje. Dodal, že vzhledem k postoji AfD vůči Rusku, s nímž strana chce urychleně obnovit obchodní vztahy, je těžké pochopit potřebu silné armády. Podle jeho slov straně „tak trochu chybí protivníci, proti kterým bychom údajně měli bojovat“.