Výzkumy ukazují, že náš mozek má propracované systémy, které neustále vyhodnocují možnosti, přiřazují jim hodnotu a ovlivňují naše volby – často nevědomě. Profesorka Emily Falk z Pensylvánské univerzity ve své knize What We Value: The Neuroscience of Choice and Change vysvětluje, jak tyto systémy fungují a jak je můžeme využít ke změně návyků, identity i prostředí.

Zde jsou hlavní poznatky, které pomohou pochopit, jak naše mysl formuje rozhodnutí – a jak si díky tomu můžeme lépe řídit vlastní život.

Hodnotový systém mozku rozhoduje za nás – i když si to neuvědomujeme

Každý den přijímáme stovky rozhodnutí – ať už vědomě, nebo automaticky. Za těmito volbami stojí hodnotový systém v mozku, síť oblastí, která vyhodnocuje různé možnosti a přiřazuje jim subjektivní hodnotu. Tento proces zvaný „výpočet hodnoty“ se odehrává neustále a ovlivňuje, co si zvolíme.

Například pokud máme na výběr mezi sportem a dokončením práce, mozek podle minulých zkušeností a aktuální situace vyhodnotí, co je výhodnější. Tato kalkulace může být ovlivněna tím, jak jsme unavení, kolik máme úkolů nebo co říkají ostatní. Pokud pak například místo běhu zvolíme odpovídání na e-maily, mozek si tuto volbu zaznamená – a pokud z ní získáme pozitivní pocit, příště ji zopakuje.

Důležité je, že hodnota není pevná – mění se podle nálady, okolností nebo kontextu. Tato proměnlivost ale znamená i příležitost: pokud porozumíme tomu, jak náš mozek hodnotí možnosti, můžeme ho naučit volit jinak, v souladu s našimi dlouhodobými cíli.

Identita může být oporou i překážkou změny

To, jak se vnímáme, má na rozhodování zásadní vliv. V mozku existují oblasti, které rozlišují mezi tím, co považujeme za „já“ a co nikoli. Tento sebereferenční systém ovlivňuje, jaké volby považujeme za „naše“ – a tedy pravděpodobné.

Identita tak může být stabilizační silou. Když se například vnímáme jako pilní, zodpovědní lidé, bude pro nás přirozené dávat přednost pracovním povinnostem. Zároveň však může jít o omezení, které nám brání vyzkoušet nové věci nebo změnit směr.

Tento efekt, známý jako endowment effect, může způsobit, že se příliš upínáme na představy o sobě, i když nám již neslouží. Pokud se například nepovažujeme za sportovce, můžeme opakovaně odmítat aktivity, které by nám ve skutečnosti prospívaly – jen proto, že „to nejsme my“. Často pak bráníme i vůči dobře míněné zpětné vazbě od ostatních, protože nás nutí konfrontovat vlastní omezení. Ale právě v těchto chvílích vzniká prostor pro růst.

Rozhodujeme v kontextu ostatních – a často pod jejich vlivem

Další klíčový faktor, který formuje naše volby, je sociální relevance – tedy to, co si myslíme, že dělají, chtějí nebo očekávají ostatní lidé. V mozku máme specifický systém, který nám pomáhá vnímat postoje a emoce druhých, abychom s nimi mohli lépe spolupracovat. Tento systém ovlivňuje nejen to, co si vybereme, ale i to, co považujeme za přijatelné, důležité nebo hodnotné.

Například představa, že kolegové pracují přesčas, může zvýšit naši ochotu zůstat v práci místo toho, abychom šli sportovat nebo byli s rodinou. Pocit statusu a sounáležitosti totiž často převažuje nad jinými touhami. Zajímavé ale je, že tyto předpoklady si často jen domýšlíme – a málokdy je ověřujeme.

Stejný systém nám pomáhá sledovat trendy nebo porozumět kultuře. Ale pokud se příliš spoléháme na omezený okruh lidí, které vnímáme jako důležité, může nás to zavádět. Mozek nás tak může přimět k tomu, že budeme souhlasit s většinovým názorem na sociálních sítích nebo že budeme ignorovat vlastní potřeby ve prospěch domnělých očekávání.

Změna je možná – když pracujeme s mozkem, ne proti němu

Tradičně jsme vedeni k přesvědčení, že změna vyžaduje odhodlání, bolest a námahu. Ale moderní neurověda ukazuje, že existují jemnější a účinnější cesty. Klíčem je pochopit, jak mozek hodnotí možnosti – a naučit se jeho pozornost nasměrovat jinam.

Pokud chceme změnit chování, můžeme například využít přirozenou tendenci mozku hledat okamžité odměny. Když propojíme budoucí cíle s aktuálním potěšením (například příjemnou cestu na kole k babičce spojíme s pobytem venku), zvyšujeme pravděpodobnost, že si nový návyk osvojíme.

Důležité je také posunout pozornost od sebe k vyšším hodnotám – například k blahu druhých nebo společnosti. Tato forma „odosobněného zaměření“ nám umožňuje být otevřenější změně a méně závislí na obranných reakcích ega. Pokud si uvědomíme, že chyba neznamená selhání identity, ale spíše příležitost k růstu, dokážeme lépe reagovat na zpětnou vazbu i vlastní nespokojenost.

Zásadní je i přehodnocení toho, s kým se obklopujeme. Lidé, na které myslíme při rozhodování, ovlivňují naše volby silněji, než si připouštíme. Pokud chceme rozšířit možnosti a objevit nové perspektivy, měli bychom se aktivně vystavovat různorodým názorům, příběhům a komunitám.