Rusko strávilo téměř 50 let budováním svého energetického trhu v Evropě. Prezident Vladimir Putin jej zničil za méně než 50 týdnů. Najít náhradu bude téměř nemožné.
Rusko sice našlo alternativní trhy pro svou ropu, většinou v Indii, ale přechod na prodej rafinovaných produktů a – možná ještě více – zemního plynu bude trvat roky a bude spojen s obrovskými náklady. Tedy pokud se vůbec podaří vytvořit trhy v době, kdy se svět odvrací od fosilních paliv.
Když 24. února vtrhla ruská vojska na Ukrajinu, její evropští odběratelé energií se vyděsili. Trh, který pohlcoval téměř 2,5 milionu barelů ropy denně, další 1 milion barelů rafinovaných produktů a 155 miliard metrů krychlových zemního plynu ročně, téměř zmizel.
Toky ropy z Ruska do některých částí Evropy začaly klesat brzy poté, co vojska překročila hranice. Již 5. prosince, kdy vstoupil v platnost zákaz Evropské unie dovážet ruskou ropu po moři, se snížil na minimum a jediným zbývajícím trhem bylo Bulharsko, které si zajistilo dočasnou výjimku. Před podobnými sankcemi, které vstoupí v platnost 5. února, se tok rafinovaných produktů vyvíjí stejným směrem.
Rusko rovněž přišlo o evropský trh se zemním plynem. Obrovská síť plynových polí a plynovodů, vybudovaná za stovky miliard dolarů od roku 1968, kdy první plyn překročil hranice do Rakouska, byla zmařena.
V roce 2017 se odhadovalo, že do rozvoje zásob plynu na ruském poloostrově Jamal bylo investováno již 100 miliard dolarů, z nichž většina byla navázána na Evropu prostřednictvím plynovodů, včetně těch vedoucích pod Baltským mořem a spojujících Rusko s Německem. Očekávalo se, že do roku 2025 se tato částka zdvojnásobí. Velká část těchto investic se nyní jeví jako zbytečná.
Rusko sice může po skončení války zachránit nějaký druh energetických vztahů s Evropou, což se nevyhnutelně stane, ale je nepravděpodobné, že by si země EU někdy dovolily nebo potřebovaly být tak závislé na ruském plynu, jako tomu bylo ještě před rokem.
Vlády a spotřebitelé v Evropě se konečně vážně zabývají omezením poptávky a energetickou účinností, zatímco rekordní ceny za plyn a elektřinu podnítily investice do obnovitelných zdrojů a první vážné pokusy o změnu způsobu tvorby maloobchodních cen elektřiny s ohledem na klesající podíl fosilních paliv na výrobě energie.
Ruským ropným společnostem se podařilo odklonit dodávky ropy, které se tradiční evropští odběratelé vyhýbají, a to z velké části díky touze indických rafinerií po levné surovině. Tento odklon však Rusko a jeho ropný průmysl přišel draho. K proniknutí na indický trh bylo zapotřebí velkých slev, které podle všeho dosahovaly až 35 dolarů za barel, což odpovídá 40% snížení ceny.
Na konci loňského roku představovaly ruské barely přibližně čtvrtinu indického dovozu ropy, čímž vytlačily náklady od tradičních dodavatelů subkontinentu z Blízkého východu – Saúdské Arábie, Iráku, Spojených arabských emirátů a Kuvajtu.
Přesměrování toků ropy na žíznivý trh s velkým rafinérským sektorem, který je schopen zpracovávat ropu s relativně vysokým obsahem síry, kterou Rusko vyváží, je jedna věc; přesměrování rafinovaných produktů na tento trh je věc druhá. Určitě se najdou země, které budou ochotné odebírat levnou ruskou naftu a zároveň vyvážet vlastní palivo z místní produkce zpět do Evropy, ale budou vyžadovat dostatečně velké slevy, aby se obchod vyplatil – další náklady, které ponese Kreml a jeho ropné společnosti.
Ropa, ať už surová nebo rafinovaná, má však oproti zemnímu plynu velkou výhodu: Lze ji snadno a levně přepravovat po moři.
Po většinu posledních 55 let hledalo Rusko své odběratele plynu na západě. Obrovské plynovody dlouhé tisíce kilometrů spojovaly plynová pole nejprve na Sibiři a nedávno na poloostrově Jamal s odběrateli v Evropě.
V posledním desetiletí začalo Rusko hledat nové trhy pro svůj plyn na východě a plynovod Síla Sibiře nyní dopravuje palivo do Číny. Tento plyn však pochází z nových nalezišť, vzdálených více než 2 000 km východně a téméř 1 000 km jižně od jamalských polí, která dříve zásobovala Evropu, ale nyní jsou nedostatečně využívána. Ruský státní plynárenský gigant Gazprom PJSC vyčíslil oficiální náklady na výstavbu plynovodu Power of Siberia a souvisejících plynových polí na 55 miliard dolarů. Nezávislý posudek přišel s částkou téměř dvakrát vyšší – investice, která se podle něj nikdy nevrátí.
Množství ruského plynu, které Peking nakoupí, bude omezené. I když jsou jeho energetické potřeby obrovské, bude si dávat pozor, aby neopakoval chyby, kterých se dopustily některé evropské země, když se staly příliš závislými na Moskvě. Rusko se tedy bude muset poohlédnout jinde, aby nahradilo ztracené evropské trhy.
Rádo by zásobovalo Indii, další rychle rostoucí zemi s obrovskými a rostoucími energetickými potřebami. Ale dodávat zemní plyn do Indie bude ještě obtížnější než do Číny. Trasa by musela vést buď přes některé z nejvyšších hor světa, nebo přes Afghánistán a Pákistán. Obě trasy by vedly přes několik dalších zemí, což by výstavbu a provoz prodražilo více než spojení mezi dvěma státy se společnými hranicemi.
Putinova válka na Ukrajině stála Rusko evropský energetický trh. Nebude snadné ho nahradit. Ať už Moskva a Evropa nakonec dosáhnou jakéhokoli sblížení, Rusové budou náklady na válku počítat ještě několik generací.
Chcete využít této příležitosti?
Zanechte svůj telefon a email a budete kontaktováni licencovanými odborníky
Ranní 
