Být ekologický je hezké, ale proč Kanada říká „ne“ zemědělství evropského typu

Přechod na ekologické zemědělství a přísné omezení používání pesticidů a syntetických hnojiv dláždí v Evropě cestu k neudržitelnému zemědělství, což vede k nižší produkci a snížení potravinové bezpečnosti. Kanada se tímto směrem nevydává. Navzdory opačným tvrzením některých odborníků tato země produkci potravin neomezuje. Nedávné zaměření na cíl federální vlády snížit emise hnojiv a na národní politiku snižování vypouštění uhlíku přililo olej do politického ohně, který má s realitou kanadského zemědělství jen málo společného. Federální vláda bohužel přešlápla, když předložila své aspirační cíle v oblasti emisí hnojiv z farem. To vytvořilo příležitosti k jejich politizaci a vyvolalo v myslích zemědělců otázky ohledně politické budoucnosti zemědělství v Kanadě. Výrobci se oprávněně ptají, kam směřují jejich federální a provinční vlády, pokud jde o programy ekologické udržitelnosti zemědělských podniků. Existuje jen málo mezinárodních příkladů toho, co by mohlo být zapotřebí ke splnění cílů snižování emisí pro Kanadu, takže nepromyšlená strategie Evropské unie Farm to Fork byla snadným terčem. Zdroj: Unsplash Na nejhlubší úrovni se zdá, že strategie EU nebrání výrobě ani ziskovosti zemědělských podniků, ale ďábel se skrývá v detailech, pokud jde o zemědělskou politiku. Kanadské cíle v oblasti snižování emisí hnojiv nespecifikují omezení používání hnojiv, ale zaměřují se na snižování ztrát prostřednictvím osvědčených postupů hospodaření. Naproti tomu v detailech EU je spousta ďáblů pro produkci potravin. V těchto detailech je uvedeno, že do roku 2030 bude 25 % veškerého zemědělství využívat ekologickou produkci, přičemž povinné snížení používání hnojiv o 20 % pomůže dosáhnout 50 % snížení emisí hnojiv. Obě tyto změny povedou k tomu, že se bude vyrábět méně potravin. Ačkoli je tato politika postavena na špatných vědeckých základech, je pro veřejnost přijatelná a pro voliče prozatím přívětivá. Zdroj: Unsplash Kanadská a americká vláda vyjádřily obavy z plánu EU a jeho dopadů na celosvětovou potravinovou bezpečnost a obchod. Předpovídají, že EU bude potřebovat více dovážených potravin, aby uspokojila své potřeby, a že bude dále omezovat dovoz produktů, které nejsou pěstovány podle norem typu EU. Federální ministr zemědělství v Kanadě nadále neochvějně tvrdí, že se v této zemi neplánuje omezovat, zdaňovat nebo limitovat syntetická hnojiva ani přecházet na zemědělskou politiku ve stylu EU. Některé skupiny kanadských výrobců sice navrhují kompromis ohledně emisních cílů, ale větší otázky zůstávají. Používáme k porovnání současných emisí nejlepší dostupné vědecké standardy? Jaké bude při použití v současnosti známých osvědčených postupů a vědeckých metod jejich měření snížení emisí pro jednotlivé plodiny, lokality a živočišné jednotky? Těmto otázkám musíme lépe porozumět předtím, než se začne vytvářet veřejná politika. Kanada zároveň nemůže ignorovat změny, které probíhají ve zbytku vyspělého světa, a přesto očekávat, že i do budoucna zůstane preferovaným vývozcem a obchodně vstřícným partnerem. Na zemědělské produkty dovážené do EU se dosud nevztahovaly ani mechanismy úpravy hranic ve vztahu k emisím oxidu uhličitého, ani jiné nástroje omezující dovoz. Jakmile se Farm to Fork stane skutečností a produkce EU poklesne, EU pravděpodobně využije tyto typy nástrojů k ochraně příjmů svých zemědělců.