Jak Francie využila státní dluh ke kolonizaci Maroka. Jak to dopadne dnes v Kataru?

Dnes je všeobecně známo, že francouzský protektorát nad Marokem byl získán díky státnímu dluhu této země. Guy de Maupassant v románu Bel Ami (1885) na tuto možnost naráží dvacet let před touto událostí! Přesto ještě dnes mnozí historici fantazírují o tajných finančních a diplomatických manévrech, zatímco jen málokdo se skutečně věnuje marockému zadlužení, rostoucím finančním potížím země od poloviny 19. století až do roku 1904.

Marocké zadlužení, které vedlo k půjčce v roce 1904, mělo mnoho příčin. Z dlouhodobého hlediska byl nedostatek zdrojů sultanátu způsoben rozdělením země na bled el-Makhsen (ovládaný přímo státem) a bled Siba (území nepodléhající centrální moci, opoziční, disidentské) – dualita, která byla skutečným způsobem regulace cherifské říše, ale která si vyžádala obrovské vojenské výdaje, přičemž se stále nedařilo dostat pod kontrolu nepřátelské kmeny.

Ve střednědobém horizontu Maroko trpělo obchodním deficitem, který se od konce 70. let 19. století stal strukturálním. Následný masivní vývoz kapitálu podněcoval nekončící měnovou krizi a neustále vyžadoval příliv příchozího kapitálu. Tento deficit je přímým důsledkem otevření hranic Maroka obchodu, které začalo v roce 1856, kdy byla podepsána smlouva s Velkou Británií. Rozšíření „práva na ochranu“ – osvobození od všech daní -, které Evropané obecně požívali, vyčerpalo marocké fiskální zdroje a podkopalo sultánovu autoritu.

Právě v tomto kontextu strukturální slabosti vyvolaly nedávné politické události krizi. V roce 1900 zemřel regent Ba Ahmed a trůn zdědil jeho synovec, mladý Abdelaziz (22), který se stal tmelem v rukou cizích mocností. Jeho rozmařilé a extravagantní výdaje (železnice uvnitř meknijského paláce, automobily, fotoaparáty z ryzího zlata…), podporované zahraničními misemi na jeho dvoře, prohloubily obchodní deficit a odůvodnily obvinění z bezbožnosti namířené proti mladému panovníkovi. Ještě horší bylo, že reforma tertibu (zdanění), provedená na příkaz britského vyslance Arthura Nicholsona, narušila daňový systém: zrušení tradičních koránských daní a zavedení nové daně založené na výměře osázené půdy vyvolalo všeobecný odpor. Sultán náhle zjistil, že není schopen vybírat od svých poddaných žádné přímé daně.

Pro pochopení toho, jak došlo k půjčce z roku 1904, je nezbytné znát evropský kontext. Francouzský ministr zahraničí postupně pracoval na zajištění francouzské převahy v Maroku a zároveň se snažil, aby si v době intenzivního imperiálního soupeření nepohoršil konkurenční mocnosti. Doktrína „mírového pronikání“ vedla Théophila Delcassého k tomu, že vkládal naděje do finanční zbraně. S nedůvěrou k Banque de Paris et des Pays-Bas (dnes Paribas, dosud označované tímto názvem), která ztělesňovala mezinárodní vysoké finance, začal podporovat malou Société Gautsch, součást průmyslové skupiny Schneider. Právě tato společnost vydala v roce 1902 marocké dluhopisy za 7,5 milionu franků. Gautsch však neměl dostatečný kapitál, aby uspokojil očekávání ministerstva zahraničí, a byl nucen obrátit se na Paribas. Nebylo však možné dosáhnout dohody a jejich neshody hrozily ohrozit náskok Francie v Maroku: v roce 1903 byly okamžité potřeby země naplněny půjčkami z Anglie a Španělska. Teprve po uzavření Entente Cordiale mezi Francií a Velkou Británií, podepsané v dubnu 19042 , mohla být v červnu téhož roku půjčka uvolněna.

OD DLUHU K PROTEKTORÁTU
Půjčka z roku 1904 finanční situaci Maroka nezlepšila, spíše naopak. Z 62,5 milionu franků půjčených Maroku obdržel sultán pouze 10,5 milionu, zbytek šel na splacení předchozích půjček a na pokrytí emisních nákladů. Ještě před koncem roku se Makhzenovi začaly nedostávat likvidní prostředky. Půjčka z roku 1904 tak zahájila desetiletí finanční tísně, v jejímž průběhu nezbylo Cherifské říši nic jiného než uzavřít nové půjčky na splacení těch předchozích. V roce 1910 nová konsolidační půjčka ve výši 101 milionů franků dovršila finanční dušení země.

Navzdory tomuto začarovanému kruhu byla nyní marocká zadluženost, počítaná podle obvyklých kritérií, pozoruhodně skromná. Dluh měřený obvyklými ukazateli (veřejný dluh/HDP) činil v roce 1904 pouze 10 % a v roce 1912 35 %. Tato nízká čísla odhalují povahu tohoto zadlužení. Maroko totiž produkovalo dostatek bohatství, aby se tíha dluhu nezdála ohromující, ale ústřední vláda k tomuto bohatství neměla přístup. Evropská expanze ve skutečnosti přerušila fiskální vazbu mezi Machzenem a jeho lidem. Po katastrofální daňové reformě z roku 1901 měl sultán Abdelaziz, obviněný z toho, že je poskokem Evropy, na krku všeobecné povstání. Nakonec byl sesazen ve prospěch svého bratra Moulaye Hafida, ale situaci již nebylo možné zvrátit. V letech 1903 až 1912 představoval dluh přibližně 10 až 16 let daňových příjmů, z nichž v průměru 40 % každoročně pohltila splátka dluhu.

BANKA PARIBAS, VÝZNAMNÝ HRÁČ
Síla veřejného dluhu jako nástroje koloniálního dobývání však nespočívá pouze v jeho finanční povaze. Dluh je také politický, neboť předpokládá vytvoření institucí potřebných k jeho správě, které nutně zasahují do funkcí státu. Jakmile byla v roce 1904 podepsána smlouva o půjčce, byla vytvořena agentura pro kontrolu dluhu, která měla přímo vybírat celní příjmy potřebné k obsluze dluhu. Po uzavření půjčky v roce 1910 začala tato agentura vybírat veškeré městské daně a cla v Casablance a kromě toho organizovala policejní a bezpečnostní složky v celé zemi.

Smlouva o zadlužení z roku 1904 rovněž předpokládala vytvoření Marocké státní banky (BEM), k čemuž došlo až v roce 1907, po konferenci v Algecirasu (1906). BEM byla řízena všemi západními signatáři Algeciraského aktu, avšak pouze ona měla v rukou klíče k marockému měnovému systému: stala se jediným emitentem národní měny a přednostním správcem platebního styku v zemi s přednostním právem na vydávání jakýchkoli budoucích půjček.

V roce 1912 měl v nově dobytém Maroku klíčové postavení jeden hospodářský subjekt: Paribas, která de facto převzala bankovní syndikát, jenž poskytl půjčky v letech 1904 a 1910. Následně řídila BEM, kterému při jeho vzniku předsedal Leopold Renouard, jenž nebyl nikým jiným než místopředsedou Paribas. Již v roce 1912 se Paribas zajímal o rozvoj svých marockých aktivit a prostřednictvím bankovního syndikátu, který řídil, založil La Compagnie générale du Maroc (Génaroc), obrovský konglomerát, který se angažoval ve všech odvětvích marockého hospodářství. Předseda BEM Edmond Spitzer shrnul situaci těmito slovy: „La Banque de Paris et des Pays-Bas má nesporně vedoucí postavení mezi všemi skupinami působícími v Maroku: ve skutečnosti ovládá většinu důležitých odvětví marockého hospodářství ve spojení s naší státní bankou, Compagnie générale du Maroc a Omnium nord-africain“.

Veřejný dluh, který znamená pravidelné a dlouhodobé finanční transfery prováděné novými institucemi, trvale mění rovnováhu sil v hospodářství. Hlavní roli sehrál při kolonizaci Maroka a určil rámec hospodářství země na celé následující koloniální období. Ačkoli však byla váha banky Paribas v marocké koloniální ekonomice značná, nesmíme zapomínat, že marocký trh byl pro banku Paribas, která působila po celém světě, zanedbatelný. Tato výrazná asymetrie dokonale ilustruje nevyváženost koloniálního vztahu.

Dnes se v Kataru postaví hrdí Maročané právě Francouzům v semifinále fotbalového Mistrovství světa

Cesta Maroka do semifinále mistrovství světa má všechny znaky pohádky. Zápas po zápase v Kataru se severoafrická země bez nadsázky vypořádala s favorizovanými soupeři a s houževnatostí, bravurou a talentem, který jí nechyběl, se probojovala k vítězství. Jejich triumfy vedly k okamžikům transcendence – scénám radostných oslav ve městech po celém Maroku i mimo něj, když se Lvi Atlasu stali hvězdou Blízkého východu, arabského světa a severní Afriky.

V Dauhá, hlavním dějišti turnaje, je první africký a arabský tým, který se dostal do této fáze mistrovství světa, ozdobou města. V evropských hlavních městech vyšla do ulic širší přistěhovalecká severoafrická diaspora, aby povzbudila jejich úspěch. Na stadionech se marocká pracovní morálka a odhodlání – stejně jako statečnost mnoha hráčů, kteří hráli kvůli zraněním – vyrovnávají s jejich vnímanou roztomilostí a laskavostí. Mezi nejvirálnější videa z mistrovství světa patří záběry marockých hráčů, kteří se po vítězství na hřišti objímají a tančí se svými matkami.

Hrdinství marockých outsiderů ztělesňuje trenér Walid Regragui, který převzal národní tým letos v srpnu po úspěšné kariéře na domácí úrovni. Maher Mezahi, novinář se zkušenostmi se severoafrickým fotbalem, podrobně popsal, jak je Regragui, který se narodil ve Francii, součástí nové vlny sportovního vedení na kontinentu. „Představuje vše, co je v africkém fotbale správné: Je mladý, kompetentní, kosmopolitní, nebojácný a v srdci panafrikanista,“ napsal Mezahi.

Před dnešním epickým semifinálovým střetnutím Maroka s Francií Regragui svůj tým pasoval na příslovečné klaďase v hollywoodském dramatu. „Udělali jsme našim lidem a našemu kontinentu radost a byli jsme na ně hrdí,“ řekl Regragui novinářům. „Když se díváte na Rockyho, chcete fandit Rockymu Balboovi a já si myslím, že my jsme Rockym tohoto mistrovství světa. Myslím, že svět je teď s Marokem.“

Ale není to jen dobrá sportovní nálada, co podporuje Maroko. Na cestě do finále mistrovství světa Maroko porazilo řadu evropských velmocí: Nejprve Belgii, pak sousední Španělsko a nakonec ve čtvrtfinále Portugalsko. Nyní se Maroko utká s Francií, která severoafrickou zemi v první polovině 20. století více než čtyři desetiletí ovládala jako protektorát.

Pro mnoho lidí z Blízkého východu, Afriky a širšího dekolonizovaného světa marocký tým „bojuje symbolickou válku“, tvrdí Monica Marksová, profesorka blízkovýchodní politiky na univerzitě New York University v Abú Zabí. Je to boj, který se dotýká „přetrvávajícího pocitu urážky“, řekla, „kolektivního zranění jejich hrdosti a historie“, které je dodnes tíží.

Podhoubí podpory Maroka se dotklo různých forem solidarity „globálního Jihu“. Panarabský jásot, který provázel marocký tým po celou dobu her v Kataru, podtrhuje všudypřítomné přebírání palestinské vlajky jako symbolu širšího pocitu arabské pospolitosti a boje. Na mistrovství světa je cítit africká hrdost na průkopníky tohoto kontinentu a hrdost Amazonců neboli Berberů, kterou pociťují ti, kdo mají kořeny v původních tradicích a kulturách severní Afriky. A je tu také nadšení muslimů z týmu, který po zápase obvykle pokleká k modlitbě.

Pocit radosti z toho, že Maroko vyřadilo tradiční evropské těžké váhy, je nepřehlédnutelný. Na sociálních sítích se množí memy, jak Maroko oživuje dávné islámské výboje z 8. století a překračuje Pyreneje poté, co položilo na lopatky oba národy Pyrenejského poloostrova.

Ale je to o dost složitější. Celosvětové přijetí Maroka jako šampiona postkoloniálního světa zastínilo, do jaké míry se Maroko samo podílí na pokračující formě kolonialismu – na sporné okupaci Západní Sahary. „Dokonce i ve chvílích rozsáhlého regionálního a kontinentálního extatického jásotu, který má značnou antikoloniální odezvu, musíme také ocenit, že marocký stát sám zaujímá nepříjemnou pozici kolonizátora,“ řekl Marks.

Marocký tým samozřejmě není odrazem marockého státu, jak uznávají fanoušci po celém světě. „Pokud se zaměříme na politiku, Maroko je nepřítelem poté, co si za svého přítele zvolilo Izrael,“ řekl Hlasu Ameriky Miloud Mohamed, taxikář v Alžíru, s odkazem na uzavření diplomatických normalizačních dohod Maroka s Izraelem. „Ale fotbal není o politice. Proto jsem na tomto mistrovství světa Maroko podpořil.“

Dále je tu zhruba pětimilionová marocká komunita, která se soustřeďuje převážně v zemích západní Evropy. Většina z 26členného marockého týmu se narodila mimo Maroko, převážně v zemích jako Španělsko, Nizozemsko, Belgie a Francie. Vzhledem k tomu, kde většina marockých hvězd hraje, je to tým Evropy, ale ne pro Evropu.

Ve Francii blížící se střetnutí s Marokem oživilo politické napětí, které se kolem fotbalu v zemi točí již více než dvě desetiletí. Krajně pravicový francouzský politik Éric Zemmour tento týden vystoupil v televizi, aby odsoudil francouzské občany severoafrického původu, kteří možná vyjdou do ulic fandit Maroku místo své vlasti. Jiní krajně pravicoví a tradiční pravicoví politici tyto oslavy označili za bezpečnostní hrozbu; po vítězství Maroka se v různých evropských městech objevily zprávy o střetech mezi účastníky oslav a policií.

Ironií je, že samotný francouzský tým je odrazem multikulturalismu, který je francouzskému establishmentu nepříjemný. Tým je z velké části složen z afrických a arabských přistěhovalců, kteří mají vazby na bývalé francouzské kolonie. Jeho úspěchy byly v průběhu let vnímány jako ocenění francouzské integrace a jeho neúspěchy jako obžaloba „separatistických“ tendencí některých menšin. Jak slavně řekl francouzský útočník Karim Benzema: „Když dám gól, jsem Francouz, když nedám, jsem Arab.“

Současné marocké a francouzské týmy si nejsou cizí. Někteří hráči na obou stranách vyrůstali ve stejných čtvrtích, nastupují za stejné superkluby a libují si ve stejném okázalém životním stylu fotbalových superboháčů. Jejich příslušnost k národním týmům však vypovídá o společném kontextu.

Francouzská politická elita se stále potýká s konceptem pomíjivých identit v zemi, která je institucionálně barvoslepá (i když v praxi ne zcela). Francouzský prezident Emmanuel Macron, který se má zúčastnit dnešního semifinále v Kataru, si dokonce posteskl nad údajnou infiltrací americké „politiky identity“ mezi některé francouzské menšinové komunity.

Ale Rim-Sarah Alouaneová, francouzská právnička a politická komentátorka alžírského původu, mi řekla, že střetnutí mezi Francií a Marokem ukáže generaci sportovců, kteří dále posunuli konverzaci o identitě, bez ohledu na to, co říká politická třída.

„Je tu generace, která je spojena se zbytkem světa a vytváří si vlastní francouzskou identitu složenou z mnoha kultur,“ řekla Alouaneová. Dodala, že marocký tým, v němž jsou hráči, kteří by mohli reprezentovat Francii, „je krystalizací této hyphenované identity na jejím vrcholu, poznáním, že žijeme v globalizovaném světě, kde si můžete vybrat tým, za který chcete hrát, z různých důvodů“.

To je poznání, které některým nesedí. „V pravicových kruzích vám neustále říkají, že tam nepatříte, že nejste dostatečně integrovaní,“ říká Alouaneová. „Pak hrajete v národním týmu a oni upozorňují, že je v týmu příliš mnoho Arabů nebo černochů. To se samozřejmě změní, když vyhráváte.“

„V určitém okamžiku,“ uzavřela, „lidé, kteří mají problém s identitou, nejsou ti, které si myslíte.“

Dnes večer půjde o hodně.