I když není vždy příjemné si to přiznat, všichni jsme se někdy spletli nebo uvěřili nepravdivým informacím. Náš mozek má sklon k přehnané důvěře, což může být někdy nepříjemné.
„Trocha pochybností o sobě samém je na dlouhou trať,“ říká doktorka Nika Kabiriová, senior ředitelka oddělení rozhodovacích věd v právnické technologické společnosti Clio. „Nemyslím tím, že bychom měli pochybovat o svých schopnostech nebo o tom, že jsme schopni dělat dobrá rozhodnutí. Jde spíše o to, abychom pochybovali o tom, co víme, a o informacích, které máme.“
Kabiriová říká, že důvod, proč je důležité pochybovat o našich informacích, je ten, že naše mozky jsou nastaveny tak, aby byly hyperefektivní. „Zabírají asi 2 % naší tělesné hmotnosti a 20 % našeho paliva,“ říká. „Kdyby nebyly efektivní, nemohli bychom fungovat.“
Aby mozek šetřil energií, dělá unáhlené závěry a používá předvídání a simulaci. Protože je to přirozený sklon, neuvědomujeme si, že při rozhodování vycházíme z nedokonalých informací, říká Kabiriová.
„Jsme předpojatí k tomu, abychom věřili, že víme víc, než ve skutečnosti víme,“ říká. „Jsme také sociální tvorové a jsme velmi ovlivněni těmi, kteří jsou kolem nás. Často se rozhodujeme na základě toho, co si myslí nebo dělají ostatní lidé.“
Zdroj: Unsplash
V předindustriálních a předmoderních dobách mohlo být podle Kabiriové rozhodování na základě ostatních užitečné, protože jsme žili v úzce propojených klanech a rodinných skupinách s podobnými zájmy a potřebami. „Ale v moderním světě jsme tak různorodí,“ říká. „Je běžné, že se necháte strhnout lidmi kolem sebe, kteří jsou jiní, kteří nemají stejné zájmy jako vy.“
Přijetí růstového myšlení, kdy se neustále učíte, může vnést pochybnosti o sobě samém, když je to potřeba. Mozek se spoléhá na informace, které je nejsnazší získat, což je obvykle to, co už máte v hlavě nebo před sebou. Místo toho se snažte být otevřenější a neustále se ptejte: „Opravdu vím všechno? Není toho víc, co bych měl vědět?“ navrhuje Kabiriová.
„Zvědavost by měla být součástí vaší DNA,“ říká. „Umožňuje to, čemu neurovědci říkají ‚plasticita mozku‘ a co mozku umožňuje přeformulovat nebo překalibrovat to, co ví, aby viděl skutečný svět takový, jaký je, a získal informace, které skutečně potřebuje.“
MYSLETE OBJEKTIVNĚ
Zpochybňování sebe sama může být nepříjemné. Kabiriová říká, že pohled na situaci z pohledu někoho jiného může pomoci.
„Zeptejte se sami sebe: ‚Co by někdo v této situaci potřeboval vědět, aby mohl učinit toto rozhodnutí?“ říká Kabiriová. „Kvůli našemu předsudku přehnané sebedůvěry nepotřebujeme zkoumat více. Otázka, co by potřeboval vědět někdo jiný, ji odosobňuje, odstraňuje vaše ego a otevírá vám cestu k novým informacím.“
Začněte vyjmenovávat, co potřebujete vědět. Poté tyto informace srovnejte s tím, co již víte, a hledejte mezery tam, kde je třeba provést výzkum.
Zdroj: Unsplash
Všichni se chceme cítit sebejistí ve svých rozhodnutích a věřit, že jsme se rozhodli správně, ale pravdou je, že sebedůvěra je pocit, nikoli skutečný stav, a pochybnosti o sobě samém mohou být dobrým nástrojem, říká Kabiriová.
ZPOMALTE ROZHODOVÁNÍ
Naše kultura se také musí pohodlně vymanit z norem týkajících se rozhodování. Například ve Spojených státech je sebevědomý vedoucí pracovník ve firmě často považován za někoho, kdo přijde a řekne: „Tohle mi říká můj instinkt. Tohle je to, co vím. A tohle je to, co uděláme,“ říká Kabiriová.
„Ne všechny kultury se tak chovají,“ vysvětluje. „Například v Japonsku je rozhodování mnohem zdlouhavější. Vedoucí se mnohem více spoléhá na konsenzus mezi svým týmem. Není zde nutná rychlá rozhodnost jako vlastnost pro to, aby se člověk stal dobrým vedoucím.“
Sebedůvěra je emoce, která je do značné míry závislá na nejrůznějších okolnostech. Záleží na tom, jak dobře provádíte jednotlivé kroky procesu a ujišťujete se, že vyplňujete mezery, říká Kabiriová.
„Pochybnosti o sobě samém, které se týkají učení, růstu [a] zachování otevřenosti, vyžadují odvahu a pomáhají vám přiznat, že se potřebujete něco naučit,“ říká.
I když není vždy příjemné si to přiznat, všichni jsme se někdy spletli nebo uvěřili nepravdivým informacím. Náš mozek má sklon k přehnané důvěře, což může být někdy nepříjemné.„Trocha pochybností o sobě samém je na dlouhou trať,“ říká doktorka Nika Kabiriová, senior ředitelka oddělení rozhodovacích věd v právnické technologické společnosti Clio. „Nemyslím tím, že bychom měli pochybovat o svých schopnostech nebo o tom, že jsme schopni dělat dobrá rozhodnutí. Jde spíše o to, abychom pochybovali o tom, co víme, a o informacích, které máme.“Kabiriová říká, že důvod, proč je důležité pochybovat o našich informacích, je ten, že naše mozky jsou nastaveny tak, aby byly hyperefektivní. „Zabírají asi 2 % naší tělesné hmotnosti a 20 % našeho paliva,“ říká. „Kdyby nebyly efektivní, nemohli bychom fungovat.“Aby mozek šetřil energií, dělá unáhlené závěry a používá předvídání a simulaci. Protože je to přirozený sklon, neuvědomujeme si, že při rozhodování vycházíme z nedokonalých informací, říká Kabiriová.„Jsme předpojatí k tomu, abychom věřili, že víme víc, než ve skutečnosti víme,“ říká. „Jsme také sociální tvorové a jsme velmi ovlivněni těmi, kteří jsou kolem nás. Často se rozhodujeme na základě toho, co si myslí nebo dělají ostatní lidé.“Zdroj: UnsplashV předindustriálních a předmoderních dobách mohlo být podle Kabiriové rozhodování na základě ostatních užitečné, protože jsme žili v úzce propojených klanech a rodinných skupinách s podobnými zájmy a potřebami. „Ale v moderním světě jsme tak různorodí,“ říká. „Je běžné, že se necháte strhnout lidmi kolem sebe, kteří jsou jiní, kteří nemají stejné zájmy jako vy.“Chcete využít této příležitosti?JAK ZAVÉST POCHYBNOSTI O SOBĚ SAMÉMPřijetí růstového myšlení, kdy se neustále učíte, může vnést pochybnosti o sobě samém, když je to potřeba. Mozek se spoléhá na informace, které je nejsnazší získat, což je obvykle to, co už máte v hlavě nebo před sebou. Místo toho se snažte být otevřenější a neustále se ptejte: „Opravdu vím všechno? Není toho víc, co bych měl vědět?“ navrhuje Kabiriová.„Zvědavost by měla být součástí vaší DNA,“ říká. „Umožňuje to, čemu neurovědci říkají ‚plasticita mozku‘ a co mozku umožňuje přeformulovat nebo překalibrovat to, co ví, aby viděl skutečný svět takový, jaký je, a získal informace, které skutečně potřebuje.“MYSLETE OBJEKTIVNĚZpochybňování sebe sama může být nepříjemné. Kabiriová říká, že pohled na situaci z pohledu někoho jiného může pomoci.„Zeptejte se sami sebe: ‚Co by někdo v této situaci potřeboval vědět, aby mohl učinit toto rozhodnutí?“ říká Kabiriová. „Kvůli našemu předsudku přehnané sebedůvěry nepotřebujeme zkoumat více. Otázka, co by potřeboval vědět někdo jiný, ji odosobňuje, odstraňuje vaše ego a otevírá vám cestu k novým informacím.“Začněte vyjmenovávat, co potřebujete vědět. Poté tyto informace srovnejte s tím, co již víte, a hledejte mezery tam, kde je třeba provést výzkum.Zdroj: UnsplashVšichni se chceme cítit sebejistí ve svých rozhodnutích a věřit, že jsme se rozhodli správně, ale pravdou je, že sebedůvěra je pocit, nikoli skutečný stav, a pochybnosti o sobě samém mohou být dobrým nástrojem, říká Kabiriová.ZPOMALTE ROZHODOVÁNÍNaše kultura se také musí pohodlně vymanit z norem týkajících se rozhodování. Například ve Spojených státech je sebevědomý vedoucí pracovník ve firmě často považován za někoho, kdo přijde a řekne: „Tohle mi říká můj instinkt. Tohle je to, co vím. A tohle je to, co uděláme,“ říká Kabiriová.„Ne všechny kultury se tak chovají,“ vysvětluje. „Například v Japonsku je rozhodování mnohem zdlouhavější. Vedoucí se mnohem více spoléhá na konsenzus mezi svým týmem. Není zde nutná rychlá rozhodnost jako vlastnost pro to, aby se člověk stal dobrým vedoucím.“Sebedůvěra je emoce, která je do značné míry závislá na nejrůznějších okolnostech. Záleží na tom, jak dobře provádíte jednotlivé kroky procesu a ujišťujete se, že vyplňujete mezery, říká Kabiriová.„Pochybnosti o sobě samém, které se týkají učení, růstu [a] zachování otevřenosti, vyžadují odvahu a pomáhají vám přiznat, že se potřebujete něco naučit,“ říká.
