Na rozcestí: Skončila éra vysokého růstu v Číně – navždy?

V době, kdy se svět potácí „nebezpečně blízko“ globální recesi v důsledku ruské války na Ukrajině a tříleté pandemie COVID-19, se opakování oživení pod čínským vedením zdá být méně pravděpodobné.

Ekonomika země v roce 2022 vzrostla pouze o 3 %. Podle průzkumu, který v prosinci provedla společnost Nikkei mezi 37 ekonomy, se předpokládá, že růst zůstane v prvních čtvrtletích roku 2023 pomalý, než se ve druhé polovině roku výrazně zotaví. Průměrný údaj o růstu HDP předložený touto skupinou činil 4,7 %, přičemž naprostá většina předpovědí se pohybovala v rozmezí 4,0-5,9 %.

Ani ten nejoptimističtější scénář oživení pro Čínu však nepředznamenává návrat k prudkým tempům růstu, na která byla země zvyklá po celá desetiletí. Od roku 1978, kdy Peking zahájil hospodářské reformy, rostl čínský HDP v průměru o téměř 10 % ročně.

Druhá největší ekonomika světa má za sebou bouřlivou cestu od počátku pandemie. Po počátečním optimismu ohledně jejího oživení v roce 2020 způsobily opakované zásahy do soukromého sektoru a přísné výluky v podobě nulové kontroly dodržování předpisů chaos v dodavatelských řetězcích a poškodily důvěru investorů. A leden přinesl další špatné zprávy: Populace země se loni poprvé po 60 letech snížila, což vyvolává znepokojivé otázky ohledně budoucnosti pracovní síly.

Může nyní, kdy se prezident Si Ťin-pching fakticky stal doživotním čínským vůdcem a země konečně přešla z režimu zero-COVID, doufat, že se někdy vrátí k trvalému vysokému růstu?

Krátká odpověď: Éra dvouciferného růstu v Číně téměř jistě skončila, uvedli ekonomové a analytici pro Al-Džazíru. Tempo růstu, které se Číně podaří udržet v následujících letech, bude do značné míry záviset na tom, jak se Peking přizpůsobí strukturálním výzvám, kterým čelí jeho ekonomika, a na dopadu Siových nových priorit.

Rychlý vzestup, tichý pád

Díky dlouholetému vysokému růstu HDP se čínská ekonomika podle údajů Světové banky od přelomu století do roku 2021 více než zdesetinásobila – z 1,2 bilionu dolarů na téměř 18 bilionů dolarů. Naproti tomu HDP Spojených států, největší světové ekonomiky, je o něco málo vyšší než dvojnásobek jejího objemu v roce 2000.

V příštích letech se však tempo růstu Číny zpomalí na 2 až 5 %, jak odhadují ekonomové, s nimiž hovořila Al-Džazíra.

A i to maskuje změnu, která již probíhá, uvedl ekonom Michael Pettis, vedoucí pracovník Carnegie Endowment for International Peace se sídlem v Pekingu. „Podle čísel se zdá, že éra vysokého růstu nyní končí, ale ve skutečnosti, pokud jde o produktivní investice, skončila zhruba před 10 až 15 lety,“ řekl pro Al-Džazíru.

Pettis uvedl, že HDP – původně používaný k měření západních ekonomik – není stavěný na to, aby zachytil anomálie způsobené čínskými „měkkými rozpočtovými omezeními“, což odkazuje na model, kdy stát zasahuje, aby pokryl výdaje převyšující příjmy získané z projektu. Například kanalizace vybudovaná v poušti Gobi a v Pekingu může mít stejnou přidanou hodnotu k čínskému HDP, přestože první z nich má malou ekonomickou hodnotu.

„[V Číně] můžete velmi dlouho prodělávat, pokud je to politicky nutné… ale neodráží to základní produktivní kapacitu ekonomiky,“ řekl.

Většina ekonomů se zdá být přesvědčena, že předchozí model růstu Číny se již vyčerpal. Vzhledem k tomu, že se však ekonomika země nachází uprostřed zásadní transformace, je budoucnost nejasná.

Stárnutí populace, zpomalující se produktivita

Jedinečné demografické a hospodářské podmínky, které Čína v posledních desetiletích využívala k dosažení nebývalého růstu, se vytratily.

Rozsáhlé zdroje pracovních sil, které poháněly čínskou nízkonákladovou průmyslovou základnu, se zmenšují, protože čínská populace rychle stárne. Pokles počtu obyvatel země v roce 2022 následoval po letech zpomalování porodnosti.

V letošním roce nahradí Čínu na pozici nejlidnatější země světa Indie, a to v situaci, kdy se nadnárodní společnosti stále více přesouvají výrobu do jiných částí Asie, například do Vietnamu, Malajsie, Indie a Bangladéše.

Dluhové investice do nemovitostí a infrastruktury, které byly v minulosti motorem čínského růstu, také dosáhly svého vrcholu. Hung Tran, vedoucí pracovník Atlantic Council, uvedl, že tyto investice přinášejí klesající výnosy.

Celková produktivita výrobních faktorů v Číně – měřítko toho, kolik produkce ekonomika skutečně vyprodukuje v poměru ke vstupům – již neroste tak jako dříve. Před rokem 2008 dosahoval růst produktivity v průměru 2,8 %, ale od té doby se zpomalil na pouhých 0,7 % ročně.

To způsobilo, že mnoho předlužených společností a místních vlád se ocitlo blízko bodu zlomu, jak dokazuje imploze největšího developera v zemi, společnosti Evergrande, v roce 2021.

Jistě, čínští představitelé by mohli zatáhnout za některé páky, aby zmírnili obtíže spojené s přechodem. Mohli by zvýšit oficiální věk odchodu do důchodu pro muže (60 let) a ženy (55 let) na 65 let a „zvýšit tak míru účasti na trhu práce v ekonomice – opatření, které úspěšně používá Japonsko“, uvedl Hung. Ale i to by mohlo krizi jen částečně oddálit: Již nyní se podíl čínské populace ve věku 15 až 64 let snižuje poté, co v roce 2015 dosáhl svého maxima na úrovni necelé 1 miliardy.

Zrušení systému hukou – který váže sociální dávky na registraci domácnosti – by mohlo zvýšit míru urbanizace, což by udrželo čínskou pracovní sílu, uvedl Hung. V současné době tento systém často ponechává migrující pracovníky ve městech bez státních výhod, jako je například veřejné školství, což slouží jako brzda další urbanizace.

K udržení průmyslové produktivity by mohla přispět také větší automatizace výroby, která by se opírala o vyspělou digitální infrastrukturu Číny.

Avšak i když se Peking snaží zmírnit jinak bouřlivý sestup do výšin nižšího růstu, jeho politické vedení stanovuje nové priority na cestě Číny.

Co Si chce?

Si se v politice Pekingu odklonil od mantry „růstu za každou cenu“, kterou prosazovali předchozí poreformní vůdci. Místo toho klade důraz na „vysoce kvalitní růst“, který je hlavní zásadou současného pětiletého plánu Číny. Je součástí Siovy „nové koncepce rozvoje“, která upřednostňuje odolnost vůči vnějším tlakům a rovnoměrnější rozdělování čínského bohatství.

V podstatě jde o to, aby se snížila závislost Číny na růstu založeném na vývozu a aby se vybudovala ekonomika poháněná domácí spotřebou, uvedli odborníci. Silný vnitřní trh může fungovat jako nárazník proti otřesům způsobeným nestabilním globálním obchodním systémem a západními sankcemi. Cílem nové čínské strategie je také snížit uhlíkovou stopu Číny a zároveň usilovat o špičkové technologie, jako jsou pokročilé polovodiče a kvantová výpočetní technika. Vývoj těchto technologií na domácí půdě se pro zemi stal ještě důležitějším v souvislosti s vlnou přísných omezení kontroly vývozu, která zavedly USA s cílem ochromit čínský průmysl čipů.

Může však „vysoce kvalitní růst“ přinést tak závratné tempo růstu jako dříve? „Teoreticky může, ale v historii se to ještě nestalo,“ řekl Pettis. „Klíčová je zde spotřeba.“

Podíl výdajů domácností na celkovém HDP činil do konce roku 2021 přibližně 38 %, což je hluboko pod celosvětovým průměrem 63 %, a Čína tak má jednu z nejslabších úrovní spotřeby mezi největšími světovými ekonomikami.

„Pokud se vám nepodaří dosáhnout takového nárůstu spotřeby [domácností], bude se HDP pohybovat v nejlepším případě kolem 2 až 3 procent,“ řekl.

Co znamená pomalý růst pro Čínu – a svět

Zpomalení čínského motoru růstu bude mít dopad na všechny, i když ne stejný.

Mnoho zemí, zejména těch, které se na Čínu spoléhaly jako na hlavní vývozní destinaci, pocítí pokles poptávky velmi citelně. O vítězích a poražených během tohoto přechodu do značné míry rozhodne rychlost, s jakou se země dokáží přeorientovat na jiné rychleji rostoucí rozvíjející se trhy, například v Indii a jihovýchodní Asii.

Zpomalení bude mít také vliv na geopolitickou rovnováhu sil. Pokud Čína v nadcházejícím desetiletí dosáhne ekonomického vrcholu, její sen o překonání USA jako největší světové mocnosti se bude zdát méně nevyhnutelný. Takový scénář by mohl Peking přimět k odvážnějším krokům v oblasti, kterou vnímá jako své „klíčové zájmy“ – například status Tchaj-wanu, zatímco bude v zenitu své moci, varují odborníci.

Ekonomové předpovídají nepokoje i uvnitř Číny.

Si přijal heslo z Maovy éry „společná prosperita“ jako hlavní ekonomický princip a zaměřil pozornost Pekingu na řešení nerovností, od bydlení po zdravotní péči a vzdělávání. Ačkoli podrobností o realizaci je málo, společná prosperita se stala také rétorikou tvrdých tržních zásahů. Například čínští ředitelé technologických firem přislíbili miliardy na tuto věc krátce po zásahu, který z jejich firem vymazal celkovou tržní hodnotu přes bilion dolarů.

„Společná prosperita ve skutečnosti není o přerozdělování v tom smyslu, jak je chápáno v západních modelech blahobytu,“ řekla Alicia García-Herrero, hlavní ekonomka pro Asii a Tichomoří investiční banky Natixis se sídlem v Hongkongu. Koneckonců Čína nezvyšuje sazbu daně z příjmu právnických osob, která se pohybuje v rozmezí 15 až 25 procent.

Místo toho se Komunistická strana Číny (KS Číny) zaměří na nadměrné hromadění bohatství, které bude přerozděleno, ale „komu a jak, o tom se rozhodne ad hoc“, uvedla.

Přesto je tento posun v zaměření Pekingu směrem k „rozdělování koláče“ sám o sobě uznáním nové čínské reality. Po desetiletí bylo udržování vysokého hospodářského růstu klíčové pro legitimitu vládnoucí stranu. V nové éře nižšího růstu však nominálně komunistická vláda může potřebovat nové narativy, aby si udržela legitimitu v očích čínského lidu.

„Podpora společné prosperity je nezbytná k řešení rostoucí nerovnosti a rozdělování bohatství, které by mohly vést k sociální nespokojenosti a nepokojům,“ uvedl Hung.

Pokud se to Číně podaří, může to skončit „pomalejším, ale doufejme, že spravedlivějším a udržitelnějším růstem“, dodal. A novou společenskou smlouvu mezi stranou a 1,4 miliardami obyvatel země.