Pojďme se seznámit s její historií.

Dne 11. ledna roku 1908 Dr. Lee De Forest vysílá první dálkovou radiovou zprávu z Eiffelovy věže v Paříži do Spojených států. Tento milník v podstatě změnil způsob toho, jak se dnes spojujeme. Radio tak vlastně bylo předchůdcem internetu a dalších vynálezů moderní doby.

Při bližším pohledu do průřezu historií ale uvidíme, že toho na dnešní den připadá ještě o mnoho více:

• 1941 – Adolf Hitler podepsal směrnici č. 22 – nasazení německých jednotek na Balkáně a v severní Africe.
• 1942 – Japonsko vyhlásilo válku Nizozemsku a napadlo Nizozemskou východní Indii.
• 1946 – Enver Hodža vyhlásil Albánskou lidovou republiku a stanul v jejím čele jako diktátor.
• 1947 – V St. Louis se uskutečnil první let americké palubní stíhačky McDonnell F2H Banshee.
• 1966 – Otevřen první úsek metra v Tbilisi.
• 1972 – Východní Pákistán se přejmenoval na Bangladéš.
• 1974 – V jihoafrickém Kapském Městě se Susan Rosenkowitzové narodila první přeživší šesterčata na světě.
• 1982 – Byly schváleny autonomní statuty španělských autonomních společenství Andalusie, Asturie a Kantábrie.
• 1990 – V Litvě se konal pochod 300 000 lidí za samostatnost země na Sovětském svazu.
• 2005 – Společnost Apple představila svůj miniaturní počítač Mac mini.
• 2007 – Marion Jonesová, která dopovala na olympijských hrách 2000, byla za lhaní o svém prohřešku odsouzena do vězení.

A nyní se už jako obvykle přesuneme do světa byznysu a ekonomiky:

• 2001 – Federální obchodní komise USA schválila fúzi společností AOL (America Online) a Time Warner, čímž vznikl jeden z největších mediálních konglomerátů té doby. Tato fúze však byla později považována za jednu z nejneúspěšnějších podnikových fúzí v historii.
• 2007 – Steve Jobs, tehdejší generální ředitel společnosti Apple Inc., představil iPhone během hlavního projevu na veletrhu Macworld. Představení iPhonu znamenalo významný milník v technologickém průmyslu a v oblasti chytrých telefonů.

Radio je forma masové mediální a zvukové komunikace prostřednictvím rádiových vln, obvykle prostřednictvím přenosu hudby, zpráv a dalších typů pořadů z jednotlivých vysílacích stanic k množství individuálních posluchačů vybavených rozhlasovými přijímači. Od svého zrodu na počátku 20. století rozhlasové vysílání udivovalo a těšilo veřejnost tím, že přinášelo zprávy a zábavu s bezprostředností, o níž se dříve ani nesnilo. Přibližně od roku 1920 do roku 1945 se rozhlas vyvinul v první elektronické masové médium, které monopolizovalo „rozhlasové vlny“ a spolu s novinami, časopisy a filmy definovalo celou generaci masové kultury. Kolem roku 1945 se s příchodem televize začal měnit obsah a role rozhlasu. Rozhlas zůstal nejrozšířenějším elektronickým masovým médiem na světě, i když jeho význam v moderním životě nedosahoval významu televize a na počátku 21. století čelil ještě většímu konkurenčnímu tlaku digitálních satelitních a internetových audio služeb.

Rozhlas, založený na lidském hlase, je jedinečným osobním médiem, které vyvolává posluchačovu představivost, aby doplnil mentální obrazy kolem vysílaných zvuků. Rozhlas může posluchače uklidnit uklidňujícími dialogy nebo hudbou na pozadí, nebo je může vrátit do reality polemikami a aktuálními zprávami, a to snadněji a ve větší míře než kterékoli jiné médium. Rozhlas také může využívat nepřeberné množství zvukových a hudebních efektů, které posluchače pobaví a zaujmou. Od vzniku tohoto média komerční vysílací společnosti i vládní orgány vědomě využívají jeho jedinečných vlastností k vytváření programů, které přitahují a udržují pozornost posluchačů. V tomto článku se zabýváme historií rozhlasových programů a vysílání po celém světě.

První hlasové a hudební signály slyšené na rádiových vlnách byly vysílány v prosinci 1906 z Brant Rocku ve státě Massachusetts (jižně od Bostonu), kdy kanadský experimentátor Reginald Fessenden produkoval asi hodinu hovoru a hudby pro technické pozorovatele a všechny radioamatéry, kteří mohli poslouchat. V následujících letech se uskutečnilo mnoho dalších jednorázových experimentů, ale žádný z nich nevedl k pokračování pravidelných služeb. Například na západním pobřeží Spojených států začal Charles („Doc“) Herrold kolem roku 1908 provozovat bezdrátový vysílač ve spojení se svou rozhlasovou školou v San Jose v Kalifornii. Herrold brzy poskytoval pravidelné hlasové a hudební programy malému místnímu publiku radioamatérů, což byla možná první taková trvalá služba na světě.

Během desetiletí před první světovou válkou se rozrostl rozhlasový koníček a možnost „poslouchat“ se sluchátky (protože neexistovaly reproduktory) a občas slyšet hlasy a hudbu se zdála téměř magická. Přesto tyto rané přenosy slyšelo jen velmi málo lidí – většina lidí o nich pouze slyšela – částečně proto, že jediné dostupné přijímače byly ty, které vlastnoručně vyrobili rozhlasoví nadšenci, většinou muži a chlapci. Mezi tyto první přijímače patřily krystalové soupravy, které k detekci rádiových signálů používaly malý kousek galenitu (sulfid olovnatý) zvaný „kočičí fousek“. Ačkoli byly krystalové přijímače oblíbené, levné a snadno se vyráběly, bylo náročné naladit na nich nějakou stanici. Takové experimenty byly rozptýlené, a proto byla poptávka po vyráběných přijímačích malá. (Zásuvné rozhlasové přijímače, které díky použití reproduktorů umožňovaly, aby se rádio stalo „společným zážitkem“, se rozšířily až po roce 1927). První vysílače ve Spojených státech, jako byl Herrold, pokračovaly až do začátku roku 1917, kdy federální vláda svými omezeními vyřadila většinu rozhlasových vysílačů z vysílání na zbytek první světové války, čímž zastavila rozvoj tohoto média.

Po válce se díky snahám experimentátorů obnovil zájem o rozhlasové vysílání, ačkoli toto vysílání nebylo oficiálně povoleno ani licencováno vládními agenturami, jak se stalo praxí ve většině zemí do konce 20. let 20. století. První neautorizované vysílání někdy vyvolávalo rozhořčení vládních úředníků, jako například v Anglii, kde byly vyjádřeny obavy z rušení oficiálních vládních a vojenských signálů. Amatérští vysílatelé vyvinuli prostředky a jednoduše začali vysílat, někdy předem ohlášené, ale často neohlášené. Když se stali zdatnějšími, ohlašovali rozvrhy – obvykle na jeden nebo dva večery v týdnu po dobu asi jedné hodiny.

Jedno z prvních pravidelných rozhlasových vysílání na světě (známé jako PCGG) začalo 6. listopadu 1919 v nizozemském Rotterdamu. Další první nizozemské stanice provozovala amsterodamská burza cenných papírů (za účelem zasílání informací novým členům) a zpravodajská agentura, která hledala nový způsob, jak obsloužit předplatitele novin. Další raná stanice se objevila v Kanadě, když stanice XWA (nyní CFCF) v Montrealu začala experimentálně vysílat v září 1919 a v následujícím roce již pravidelně. (První komerčně sponzorované stanice v Kanadě se objevily v roce 1922.) První britská stanice nabízela v letech 1919-20 dva půlhodinové pořady denně s rozhovory a hudbou z Chelmsfordu (nedaleko Londýna). Obavy z rušení vojenského bezdrátového vysílání však vedly k zastavení vysílání až do roku 1922, kdy se objevily vládou schválené stanice, včetně první londýnské stanice. První mexická rozhlasová stanice vysílala v hlavním městě v roce 1921, ačkoli mnozí v zemi nejprve slyšeli vysílání z Kuby nebo Portorika. Do té doby se objevily stanice také v Austrálii (v Melbourne, v roce 1921), na Novém Zélandu (z Otago University v Dunedinu, rovněž v roce 1921) a v Dánsku (z Kodaně, 1923).

Vysílání dostalo na obrovském americkém trhu významný impuls, když v letech 1920-21 začalo v různých městech vysílat přibližně 30 rozhlasových stanic. Většina z nich vznikla z amatérských provozů, z nichž každý se věnoval jinému účelu. „Doc“ Herrold se vrátil do éteru v roce 1921, ale brzy musel svou stanici prodat pro nedostatek provozních prostředků. Stanice WHA Wisconsinské univerzity začala jako vysílač katedry fyziky, ale již v roce 1917 vysílala bezdrátovým telegrafem zprávy o zemědělských trzích Morseovou abecedou wisconsinským farmářům. WHA, první americká vzdělávací stanice, zahájila hlasové vysílání pravděpodobně počátkem roku 1921, ačkoli několik dalších univerzit brzy iniciovalo vznik stanic s podobnými cíli. Stanice KDKA v Pittsburghu, která se nejčastěji uvádí jako první rozhlasová stanice ve Spojených státech, začala vysílat jako amatérská stanice 8XK v roce 1916, ale během první světové války byla nucena ukončit vysílání. 2. listopadu 1920 se znovu objevila jako „komerční“ hlasová a hudební služba, kterou provozoval výrobce elektrotechniky Westinghouse, aby pomohl prodávat rozhlasové přijímače této společnosti. Během následujících dvou let Westinghouse přidal další stanice v různých městech a brzy do rozhlasového podnikání vstoupily také General Electric a nově založená společnost Radio Corporation of America (RCA). Z detroitského amatérského provozu 8MK (který debutoval 20. srpna 1920) se brzy stala stanice WWJ, první stanice vlastněná novinami (The Detroit News). Rozhlasová stanice, která byla zpočátku považována za další komunitní službu podporovanou tiskem, se stala prostředkem zajištění pro případ, že by se ukázalo, že nové médium konkuruje novinám.

Pomalu se do éteru dostávaly další americké stanice, často jako pomocný podnik k hlavnímu podnikání majitele, jako byl maloobchod, hotel nebo obchod s deskami. Záplava přišla v roce 1922, kdy se na několika málo volných frekvencích tísnilo více než 550 nových stanic, které stavěly na atraktivitě rozhlasu v celé zemi. Mnohé z nich rychle zanikly, protože nedokázaly zaplatit náklady na provoz (reklama v éteru byla vzácná). Zařízení bylo z velké části ručně vyráběné a většina stanic pracovala s menším výkonem než obyčejná čtecí lampa. Počáteční studiové prostory měly stěny potažené pytlovinou, aby se ztlumil zvuk, a spolu s mikrofonem se v nich nacházel klavír, kterým bylo možné vyplnit krátké úseky vysílacího času. Několik stanic experimentovalo s telefonními linkami, které umožňovaly dvěma nebo více zásuvkám přenášet (nebo „propojovat“) příležitostný prezidentský projev nebo sportovní událost. Posluchači byli nadšeni, protože rádio se stalo celonárodní mánií. Časopisy, knihy a dokonce i filmy obsahovaly odkazy na rozhlasové vysílání.

Většina ostatních průmyslových zemí zahájila rozhlasové vysílání v polovině 20. let 20. století. Francie (v Paříži) a Sovětský svaz (v Moskvě) začaly vysílat v roce 1922. První souvislá čínská rozhlasová stanice se objevila v Šanghaji počátkem roku 1923, kdy se objevily stanice také v Belgii, Československu, Německu a Španělsku. Tempo se zrychlilo, když v roce 1924 objevila rozhlas Itálie a v roce 1925 Japonsko, Mexiko, Norsko a Polsko. Všechny tyto země se lišily v tom, jak povolovaly a organizovaly rozhlasové služby, přičemž vlády obvykle hrály mnohem větší roli než ve Spojených státech.

Všude se stanice potýkaly se stejným základním problémem: co vysílat, aby přilákaly posluchače a udržely si je – a jak finančně podporovat pokračující provoz. Rozhlas se rychle stal populárním všude, kde bylo možné slyšet signál, ale jak nejlépe využít médium – co umístit do vysílání nebo „naprogramovat“ – zůstávalo otázkou. Většina prvních vysílání se vyznačovala nahodilostí, ačkoli dvě atrakce rychle vynikly: vřelost lidského hlasu (zpočátku téměř vždy mužského) a téměř jakýkoli druh hudby, klasické nebo populární, instrumentální nebo vokální. Prakticky všechno se vysílalo živě, protože nahrávky byly nekvalitní. Řečník nebo hudebník tak mohl snadno vyplnit čas, než se objevil další segment. Teprve po několika prvních letech se vyvinul pojem „pořadů“ s konkrétními časy a délkami, začátky a konci.