Americký prezident Donald Trump opět otevřeně kritizoval Federální rezervní systém (Fed), tentokrát těsně před zveřejněním jeho nejnovějšího rozhodnutí o měnové politice. V typicky provokativním stylu vyzval ke snížení úrokových sazeb o dva až dva a půl procentního bodu a spekulativně se zeptal, zda by se mohl „jmenovat sám sebe do Fedu“. Jeho výroky zazněly ve středu ráno během vystoupení v Bílém domě, v den, kdy Fed zakončoval dvoudenní zasedání, jehož výsledkem mělo být ponechání sazeb beze změny.

Trumpův útok nebyl pouze na samotnou instituci, ale konkrétně i na jejího šéfa Jaye Powella, kterého nazval „hlupákem“. Jeho opakovaná kritika přichází v době, kdy centrální banka čelí náročné situaci – snaží se reagovat na novou vlnu ekonomické nejistoty způsobenou Trumpovou celní politikou, a zároveň udržet inflaci pod kontrolou bez toho, aby ohrozila růst a zaměstnanost.

Fed vyčkává, prezident tlačí

Navzdory prezidentově naléhání centrální banka odolává politickému tlaku a drží se svého postupu. V loňském roce sice Fed snížil sazby o 1 procentní bod, ale v roce 2025 je dosud ponechal beze změny. Tvůrci měnové politiky tím reagují na vývoj, který je v mnohém nejednoznačný – zatímco Trumpova cla mohou krátkodobě zvýšit inflaci, zároveň mohou zpomalit růst ekonomiky a snížit poptávku.

V březnové prognóze Fed očekával, že americká ekonomika letos poroste o 1,7 %, nezaměstnanost dosáhne 4,4 % a inflace měřená indexem PCE vystoupá na 2,7 %. Nicméně zástupci centrální banky již dříve naznačili, že nové informace – zejména z oblasti zahraničního obchodu – mohou znamenat horší výhled jak pro růst, tak i zaměstnanost, přičemž inflace může být vyšší, než se původně předpokládalo.

Očekává se, že Fed ve své červnové aktualizaci prognóz sníží odhad růstu a zároveň potvrdí opatrný postoj vůči dalším změnám sazeb. V březnu počítal s dvěma sníženími sazeb o čtvrt procentního bodu do konce roku. Nyní je ale ve hře i možnost, že očekávaná redukce bude pouze jedna. Ekonomové se přesto shodují, že centrální banka bude postupovat opatrně a nebude reagovat na výzvy z Bílého domu bez opory v datech.

Napětí mezi Trumpem a Powellem

Napětí mezi prezidentem a předsedou Fedu Jayem Powellem není ničím novým. Trump již dříve Powella označil za „pana Pozdního“, čímž kritizoval jeho údajné pomalé reakce na ekonomický vývoj. I když prezident prohlásil, že Powella neodvolá, nenechal na něm nit suchou. Podle verdiktu Nejvyššího soudu totiž prezident nemá pravomoc předsedu Fedu odvolat z vlastní vůle, což omezuje jeho možnosti přímého zásahu.

Trump však i nadále využívá mediální prostor k vyvíjení tlaku. Jeho veřejná prohlášení směřují nejen k Fedu, ale i ke voličům, kteří vnímají vysoké sazby jako brzdící faktor pro hypotéky, úvěry a spotřebu. Prezident se tak snaží vykreslit sám sebe jako ochránce „běžných Američanů“, kterým by nižší sazby přinesly úlevu.

Zároveň se snaží posílit obraz vlastní kompetence – byť zcela mimo rámec pravomocí – nadsázkou o „vlastním jmenování do Fedu“ poukazuje na svou nespokojenost s nezávislým rozhodováním centrální banky. Tato vyjádření ale znepokojují trhy i odbornou veřejnost, která upozorňuje na důležitost institucionální nezávislosti Fedu při udržování důvěry investorů a stabilního ekonomického prostředí.

Další výhled: otázky do budoucna zůstávají

Rozhodnutí Fedu ponechat sazby beze změny je signálem pokračující obezřetnosti tvůrců měnové politiky. Přestože inflace zůstává nad cílem a růst vykazuje známky zpomalení, centrální banka se zdráhá učinit unáhlený krok. Výhled je zatížen vysokou mírou nejistoty, ať už kvůli obchodním bariérám, nebo potenciálním globálním otřesům.

Trumpova rétorika naznačuje, že tlak na Fed bude pokračovat i v dalších měsících, zejména s blížícím se koncem Powellova funkčního období v květnu příštího roku. Otázkou zůstává, zda Trump navrhne nového předsedu, který bude více odpovídat jeho představám o měnové politice, a jak na to zareagují trhy a investoři.

Ačkoliv Trump opakovaně zdůrazňuje potřebu rychlého uvolnění měnových podmínek, Fed se zatím drží svého mandátu – tedy zajištění cenové stability a maximální zaměstnanosti. Tato rovnováha může být v příštích měsících pod ještě větším tlakem, zejména pokud se obchodní a fiskální politika Bílého domu bude nadále rozcházet s opatrným přístupem centrální banky.

Napětí mezi prezidentem a Fedem tak symbolizuje hlubší problém současné americké politiky – spor mezi krátkodobými politickými cíli a dlouhodobou stabilitou ekonomického systému. Jak daleko může prezident zajít, aniž by narušil důvěru v klíčovou finanční instituci, zůstává otázkou pro další vývoj.