Rostoucí geopolitické napětí a nevyzpytatelné kroky amerického prezidenta Donalda Trumpa znovu otevírají debatu o tom, zda by evropské země neměly repatriovat své zlaté rezervy ze Spojených států. Nejvíce se tato diskuse týká Německa a Itálie, které mají po USA největší národní zásoby zlata na světě. Přes třetinu těchto zásob je však uložena u Federální rezervní banky v New Yorku, což některým evropským politikům a expertům v současné době začíná vadit.Historie i současnost motivují k obezřetnostiV Německu se myšlenka návratu zlata těší podpoře napříč politickým spektrem. Podle bývalého europoslance Fabia De Masiho existují v současné době „silné argumenty“ pro přesun větší části zlata zpět do Evropy. Obdobně se vyjádřil i Peter Gauweiler, bývalý konzervativní poslanec, který zdůraznil, že Bundesbanka by neměla ustupovat, pokud jde o ochranu národních rezerv. Zlato bylo do USA transportováno v minulosti zejména z důvodů bezpečnosti, ale nynější nejistota, plynoucí z Trumpovy rétoriky vůči Federálnímu rezervnímu systému, tento argument oslabuje.Také v Itálii roste obava z toho, že 43 % zlatých rezerv země je v rukou „nespolehlivé administrativy“. Ekonomický komentátor Enrico Grazzini dokonce označil současný stav za potenciálně nebezpečný pro národní zájmy. Téma tak nabývá na významu i v souvislosti s nadcházející cestou premiérky Giorgie Meloniové do Washingtonu, kde se má setkat s prezidentem Trumpem.Fed jako správce v nejisté doběZávislost na americkém Fedu jako depozitáři evropského zlata je již delší dobu předmětem debat. Evropská asociace daňových poplatníků vyzvala obě země k přehodnocení důvěry v americkou centrální banku a doporučila přesun zlata zpět do vlasti. Podle jejího prezidenta Michaela Jägera je zásadní, aby evropské centrální banky měly „neomezenou kontrolu“ nad svými rezervami. Tuto obavu sdílí i řada centrálních bank po celém světě – nedávný průzkum ukázal, že čím dál více z nich preferuje uchovávání zlata v tuzemsku kvůli možným omezením přístupu v časech krize.Německá Bundesbanka má s přesunem zlata zkušenosti – v roce 2013 v rámci operace za 7 milionů eur přemístila 674 tun zlata z Paříže a New Yorku do Frankfurtu. Přesto 37 % rezerv zůstává v New Yorku. Banka ve svém vyjádření však uvedla, že pravidelně vyhodnocuje umístění rezerv a považuje Fed za důvěryhodného partnera. Podle jejich stanov by měl být zajištěn nejen bezpečný, ale i likvidní přístup ke zlatu v případě potřeby.Symbolika versus realpolitikaRepatriace zlata není jen technickým nebo ekonomickým rozhodnutím – je to i symbolický krok, který může mít dopad na mezinárodní vztahy. Někteří odborníci, včetně investičního veterána Berta Flossbacha, upozorňují, že návrat zlata „s velkou slávou“ by mohl být vykládán jako známka zhoršení vztahů s USA. To je jeden z důvodů, proč se současná italská vláda, ačkoliv měla v minulosti k repatriaci blízko, drží zpět. Poslanec strany Bratři Itálie Fabio Rampelli vyjádřil názor, že „geografická poloha zlata“ je méně důležitá, pokud je v držení „historického spojence“.Přesto existují silné hlasy, které poukazují na to, že v dobách hlubokých krizí není důležité pouze právní vlastnictví, ale fyzická kontrola nad zlatem. To zdůrazňuje i Peter Boehringer, původce německé kampaně za repatriaci, který varuje před riziky závislosti na třetích stranách. V konečném důsledku tak nejde jen o politiku Trumpovy administrativy, ale o širší otázku strategické autonomie a schopnosti jednat nezávisle v době krize.Zatímco debata o repatriaci zlata nabírá v Evropě na obrátkách, nejde jen o aktuální geopolitické napětí nebo vyhrocenou rétoriku americké administrativy. V jádru této diskuse leží hlubší otázka důvěry – jak v mezinárodní finanční systém, tak ve schopnost států zajistit suverenitu svých rezerv i v období krize. Mnohé centrální banky proto začínají své strategie přehodnocovat v duchu „opatrnost především“, aniž by přímo ohrožovaly své alianční vztahy.Současný stav také reflektuje měnící se přístup k řízení měnových rezerv. Zatímco dříve bylo běžné rozkládat riziko jejich geografickým rozmístěním, dnešní svět, poznamenaný sankcemi, protekcionismem a hrozbami krachů mezistátních dohod, nutí bankéře přemýšlet jinak. Fyzické vlastnictví a okamžitý přístup ke strategickým aktivům, jako je zlato, nabývá opět na významu – i za cenu určité izolace či symbolické konfrontace.Očekává se, že jak Německo, tak Itálie budou své politiky v oblasti uskladnění zlata nadále upravovat. Ne nutně dramaticky nebo okamžitě, ale spíše opatrně a v souladu s měnícími se okolnostmi. V mnoha ohledech půjde o balancování mezi loajalitou a soběstačností, mezi pragmatismem a vnímáním veřejnosti.Je přitom pravděpodobné, že tlak veřejnosti i expertů bude narůstat s každým dalším incidentem, který podlomí víru v transparentnost a stabilitu mezinárodních institucí. Zlato jako aktivum poslední instance tak zůstane ve středu strategických debat – nejen kvůli své hodnotě, ale především kvůli své schopnosti symbolizovat nezávislost, stabilitu a odolnost v časech nejistoty.