Zatímco svět se soustředí na makroekonomické napětí a geopolitické spory, Čína čelí vlastní krizi – tentokrát domácí a strukturální. Údaje, které budou brzy zveřejněny, pravděpodobně potvrdí, že deflace výrobních cen pokračuje už třiatřicátý měsíc v řadě. Peking v reakci ostře kritizuje firmy a regionální samosprávy za to, že nadměrnou produkcí a cenovou válkou zhoršují situaci. A přestože nadprodukce byla dlouhá léta motorem růstu, nyní začíná ohrožovat samu stabilitu čínské ekonomiky.

Z cenové výhody se stává past

Čínský ekonomický model byl desítky let založen na masivní nabídce a nízkých cenách, což umožňovalo dominanci v globálních dodavatelských řetězcích. Tento model se však otáčí proti Pekingu. Zvyšující se výrobní kapacity, zejména v odvětvích jako solární panely, elektromobily či baterie, dnes čelí slabé domácí poptávce. Firmy se tak uchylují k agresivnímu snižování cen, čímž roztáčejí deflační spirálu, kterou už nelze ignorovat.

Prezident Si Ťin-pching a vedení Komunistické strany tak začali otevřeně mluvit o fenoménu zvaném neijuan – tedy „involuce“ – čímž označují nezdravou konkurenci, kdy firmy bojují o přežití nižšími cenami na přetíženém trhu. Není náhodou, že tato kritika přichází právě v době, kdy se zvyšuje tlak obchodních partnerů jako USA a EU na čínské dotace a dumpingové praktiky. Otázka nadbytečné kapacity se stává mezinárodním problémem.

Vládní zásahy jsou na obzoru

Rostoucí kritika v médiích a z úst ministrů i prezidenta naznačuje, že Peking připravuje zásadní změny v průmyslové politice. Nejčastěji se skloňuje pojem reforma nabídky – tedy zásahy státu, které mají omezit kapacity, zkrotit cenovou válku a omezit daňové i pozemkové pobídky, jež vedly k přestřelce v investicích. S ohledem na nadcházející jednání s Washingtonem a červencovou návštěvu evropských lídrů v Pekingu by Peking mohl tyto reformy brzy představit jako vstřícné gesto.

Uvažuje se o uzavření zastaralých továren, zpřísnění environmentálních a regulačních norem, a dokonce i finančních restrikcích, které mají vyčistit trh od slabších subjektů. Cílem je ukázat nejen snahu stabilizovat vnitřní trh, ale i zklidnit mezinárodní kritiku, která sílí zejména vůči dotovaným vývozům elektromobilů či fotovoltaiky.

Strukturální změna nebude snadná

Problémem je, že čínská ekonomika je stále závislá na investicích a průmyslové výrobě, zatímco spotřeba domácností zůstává slabá. Podle analytiků Citi a Morgan Stanley bude obtížné přesměrovat motor růstu na vnitřní poptávku, pokud kapitálové výdaje ve zpracovatelském průmyslu stále rostou o 9 % ročně. Náznaky změny sice existují – například snaha zahrnout „spotřebu jako procento HDP“ do budoucího pětiletého plánu – ale bez hluboké daňové reformy a změny investičních pobídek to nebude mít reálný dopad.

Ekonom Frederic Neumann z HSBC připomíná, že i při minulé vlně rušení nadbytečných kapacit (v ocelářství v letech 2015–2018) šlo o složitý proces, který trval roky a vyžadoval masivní fiskální podporu. Tentokrát je výzva ještě větší, protože postihuje desítky různých odvětví, včetně těch, která byla dříve považována za technologicky progresivní.

Zatímco Peking stupňuje tlak na firmy kvůli „involučním“ tendencím, řada analytiků upozorňuje, že skutečný problém je hlubší. Čínské hospodářství postrádá přirozené tlumiče krizí, jako jsou silná spotřeba domácností nebo robustní sociální zabezpečení. V důsledku toho firmy a regiony stále raději investují do nadbytečných kapacit, než aby se pokusily restrukturalizovat ekonomiku. Tato strukturální zacyklenost je hlavním důvodem, proč dosavadní deflační fáze trvá tak dlouho a proč je tak obtížné ji zlomit bez tvrdých zásahů.

Dlouhodobě hrozí, že čínská ekonomika spadne do tzv. deflační pasti, podobné té, jakou zažilo Japonsko v 90. letech. Pokud se ceny budou i nadále snižovat a firmy nebudou investovat do inovací, ale pouze do snižování nákladů, ztratí se motivace k růstu. Navíc v kombinaci s demografickým úbytkem a geopolitickým tlakem se může čínský model ukázat jako zranitelnější, než se dlouho zdálo.

Kritické období nastane zejména v souvislosti s nadcházejícími jednáními s EU a USA. Pokud Čína neprokáže ochotu omezit produkční přebytky a státní pobídky, může čelit vlně obchodních opatření, jaká nyní hrozí v automobilovém průmyslu. Evropa i USA totiž vnímají levný čínský vývoz jako hrozbu pro domácí zaměstnanost i bezpečnostní zájmy. Nadměrná kapacita se tak stává nejen ekonomickým, ale i diplomatickým problémem.

Otázkou zůstává, zda se čínské vedení odhodlá k opravdu systémové změně, nebo jen přistoupí k dílčímu potlačení extrémních případů cenové války. Skutečná transformace by si vyžádala nejen omezit dotace a přebytky, ale především posílit roli domácí poptávky, změnit daňový systém a uvolnit podnikání mimo státní sektor. Pokud se tak nestane, hrozí, že současné deflační napětí bude jen předzvěstí hlubší stagnace.