Zahrada „amerických hrdinů“ jako ideologický projekt V ostrém kontrastu s tímto škrtem návrh zákona počítá s vyčleněním 40 milionů dolarů na vybudování „Národní zahrady amerických hrdinů“. Tento projekt má zahrnovat 250 soch v životní velikosti a měl by být dokončen do příštího roku – tedy k 250. výročí založení Spojených států. Jedná se o dlouhodobou vizi Donalda Trumpa, která podle některých zdrojů nebude možná realizovat bez pomoci čínských sléváren. Peníze na zahradu by měly směřovat do Národního fondu pro humanitní vědy , vládní agentury, kterou se Trump snažil zrušit už během svého prvního funkčního období. Paradoxně právě tato instituce v posledních měsících propustila dvě třetiny zaměstnanců, zrušila více než 1 000 grantů a snaží se soustředit zbylé zdroje na přípravu oslavy výročí. Zatímco příspěvek na cyklistiku mířil přímo k jednotlivým zaměstnancům, sochařská zahrada slouží především jako symbolická demonstrace národní identity a jako projekt s jasně ideologickým podtextem. Aljašské výjimky a zákulisní dohody Dalším příkladem specifických výjimek v návrhu zákona je série výhod pro stát Aljaška, který má jen 740 tisíc obyvatel. Ve znění návrhu se slovo „Aljaška“ objevuje více než 20krát – zatímco jiné státy jsou zmíněny jen výjimečně. Důvod je prostý: republikánští lídři potřebovali získat hlas senátorky Lisy Murkowski, která hrozila, že zákon nepodpoří kvůli navrhovaným změnám v Medicaid a potravinových dávkách. Výměnou za podporu získala Murkowski specifické výhody pro svůj stát – daňové úlevy pro rybářské vesnice, odpočty za jídlo podávané na rybářských lodích a dokonce pětinásobný odpočet pro kapitány velrybářských lodí. Tyto položky nejsou finančně zásadní, ale ilustrují, jak se návrh zákona ohýbá, aby vyhověl úzkým politickým cílům. Stejný mechanismus platí i u dalších ustanovení – například fond na záchranu venkovských nemocnic, který má zmírnit dopady škrtů v Medicaid, ale nijak nepomáhá městským nemocnicím v oblastech jako New York, kde žije velká část nízkopříjmových Američanů. Selektivní štědrost a ideologické priority Jak poznamenává Alex Jacquez z progresivního think tanku Groundwork Collaborative, návrh zákona je plný drobností, které se na první pohled zdají nesourodé, ale mají jasný politický účel – získat podporu různých frakcí republikánské koalice. Vzhledem k tomu, že velké zákony se dnes často tvoří v rámci procedury smíření, je potřeba do nich „nacpat“ vše, co zajistí dostatek hlasů. Z hlediska celkového rozpočtu se může zdát, že například 150 milionů dolarů na oslavy výročí USA je zanedbatelná suma. Ale jak říká Jacquez, každý dolar utracený na symboliku je dolar, který nejde na Medicaid nebo potravinovou pomoc. A právě v tom spočívá hlavní výtka kritiků: že se zákonem o výdajích nepředstavuje promyšlená strategie, ale spíše soubor kulturně-politických gest, který spíše rozděluje než pomáhá. Kritici tvrdí, že tento styl zákonodárství – tedy „všechno v jednom balíku“ – vede k rozředění skutečného smyslu jednotlivých opatření. Místo aby se o každé položce hlasovalo zvlášť a věcně, musí zákonodárci buď schválit celý návrh, nebo riskovat zablokování důležitých financí pro své voliče. Vzniká tak prostředí, v němž není výjimkou, že do zákona o rozpočtu pronikne i klauzule o velrybářích nebo cyklistech – prostě proto, že je třeba získat podporu určitého senátora nebo kongresmana. Tato forma zákonodárství je rovněž důsledkem politické polarizace, která nutí strany uzavírat vnitrostranické kompromisy dříve, než vůbec dojde na jednání mezi republikány a demokraty. V případě aktuálního návrhu tak republikánští lídři musejí vyvažovat tlak krajní pravice, která požaduje co nejtvrdší škrty, se zájmy mírnějších senátorů z venkovských států. Výsledkem je hybridní dokument, v němž vedle škrtů na sociální dávky najdeme i rozpočty na sochy. Nejde přitom jen o rozpočtovou logiku. Právě ideové gesto – ať už v podobě pomníku amerických hrdinů, nebo zrušení daňového benefitu pro cyklisty – je dnes pro mnohé zákonodárce důležitější než dopad na běžného občana. Kulturní symbolika se stala integrální součástí legislativního procesu a často přebíjí konkrétní data, analýzy i rozpočtové argumenty. Politická loajalita k ideologii tak často vítězí nad pragmatismem. V konečném důsledku se však ukazuje, že i zdánlivě marginální rozhodnutí mohou mít citelný dopad. Rušení malých pobídek, jako je cyklistický benefit, či upřednostňování projektů s nejasným přínosem, jako je zahrada soch, odhalují hodnoty, které politická reprezentace v daném okamžiku upřednostňuje. Otázkou zůstává, zda jde skutečně o potřeby občanů – nebo jen o zachování vlivu a loajality v rámci stranických struktur.