Potlesk vestoje, kterého se dočkal americký ministr zahraničí Marco Rubio na Mnichovské bezpečnostní konferenci, mohl na první pohled působit jako potvrzení pevné transatlantické jednoty. USA a Evropa se liší v pojetí západní civilizace Marco Rubio nabízí civilizační alianci založenou na identitě Evropa zdůrazňuje univerzální hodnoty, ne kulturní dominanci Spor určuje budoucí podobu transatlantického partnerství Rubio zahájil svůj projev ujištěním, že Evropa a Spojené státy tvoří historickou alianci, která „zachránila a změnila svět“, a opakovaně zdůrazňoval, že obě strany jsou součástí jedné civilizace – západní civilizace. Tato slova zněla evropskému publiku uklidňujícím dojmem v době války na Ukrajině a pokračující konfrontace s Ruskem. Za touto rétorikou se však skrývá hluboký rozpor. Zatímco Evropa i Amerika mají zájem působit jednotně a spolupracovat na praktických krocích, jejich představa o tom, co západní civilizace znamená, se zásadně liší. Nejde o marginální filozofickou debatu, ale o samotné základy transatlantického partnerství a o to, jaké hodnoty jej mají do budoucna formovat. Dvě odlišné interpretace západní civilizace Při pozorném čtení Rubiova projevu je zřejmé, že nešlo pouze o potvrzení stávajícího spojenectví. Nabídl Evropě nový typ aliance, která se nemá opírat jen o vojenskou spolupráci nebo obnovu tradičních průmyslových odvětví, ale o společný projekt „nového západního století“. V jeho pojetí má být tato aliance zaměřena na obnovení dominance Západu a na uvolnění „tvůrčího ducha“ k prosazení společných zájmů. Problémem je, že Rubio opakovaně naznačoval velmi úzké vymezení toho, co považuje za „západní“. Jeho jazyk akcentoval bílé, křesťanské a nacionalistické pojetí identity, které implicitně rozděluje svět na Západ a ostatní. Evropě tak nebyla nabízena spolupráce založená na univerzálních principech, ale výzva k účasti na civilizačním projektu definovaném kulturně a etnicky. Právě zde se objevuje zásadní evropská výhrada. Jak poznamenal jeden německý pozorovatel krátce po projevu, Spojené státy přece nevznikly jako civilizační projekt, ale jako výsledek revolucí, které se opíraly o univerzální hodnoty. Americká a francouzská revoluce nebyly vedeny snahou o nadvládu jedné civilizace, ale požadavky na práva, svobodu, rovnost a samosprávu. Tyto ideály byly sice původně omezeny na úzkou skupinu obyvatel, ale jedním z charakteristických rysů západních dějin je postupné rozšiřování těchto práv na stále širší okruh lidí. Evropská odpověď: hodnoty místo identity Evropští lídři Rubiovu výzvu k jednotě přijali, ale jeho civilizační interpretaci odmítli. Místo toho zdůraznili hodnoty, které podle nich tvoří skutečný základ transatlantické spolupráce. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen vystoupila s projevem, který byl v mnoha ohledech evropskou obdobou deklarace nezávislosti. V době, kdy si Spojené státy připomínají 250 let od vlastní deklarace, vyzvala Evropu k posílení nezávislosti „ve všech dimenzích, které ovlivňují naši bezpečnost a prosperitu“. Zároveň však zdůraznila, že cílem této nezávislosti není izolace, ale ochrana míru a svobody – hodnot, za které dnes bojuje Ukrajina a které mají podle ní zůstat trvalým posláním Evropy. Podobně německý kancléř Friedrich Merz akcentoval svobodu a suverenitu Evropy, tentokrát v rámci silné a efektivní Evropské unie, nikoli kontinentu rozdrobeného na soupeřící národní státy. Britský premiér Keir Starmer hovořil o nutnosti bránit společné hodnoty – svobodu, demokracii a právní stát. Francouzský prezident Emmanuel Macron se připojil výčtem evropských úspěchů, mezi nimiž jmenoval mír, prosperitu a vysokou míru rovnosti. Všichni tito lídři tak reagovali nikoli na civilizační výzvu, ale na hodnotový rámec, který má být podle nich základem evropské identity i transatlantického partnerství. Univerzální hodnoty versus civilizační blok Rozdíl mezi oběma přístupy je zásadní. Americká politická tradice, symbolicky zosobněná Thomas Jefferson, stavěla vznik státu na „samozřejmých pravdách“ – rovnosti lidí a jejich právu na život, svobodu a usilování o štěstí. Tyto hodnoty poskytly morální legitimitu vzniku nové země. Evropská unie naopak představuje jiný historický experiment. Jak zdůraznil Macron, jde o radikálně originální politickou konstrukci, která dokázala institucionalizovat mír prostřednictvím ekonomické provázanosti a sdílené suverenity. Není to projekt dominance, ale snaha zabránit návratu konfliktů, které Evropu v minulosti ničily. Zatímco Rubiovo pojetí směřuje k obrazu „bílého Západu proti zbytku světa“, evropská interpretace se opírá o pluralismus, toleranci a univerzální platnost hodnot. Právě tato kombinace podle evropských lídrů nabízí přesvědčivější a udržitelnější základ pro spolupráci v globalizovaném světě. Spor o význam západní civilizace tak není akademickou debatou, ale střetem dvou vizí. Jedna zdůrazňuje identitu, moc a dominanci, druhá klade důraz na hodnoty, práva a spolupráci. A právě tato volba určí, zda transatlantické spojenectví zůstane projektem otevřeným světu, nebo se promění v exkluzivní civilizační blok.