Ukrajinci se z ekonomických důvodů vracejí domů po milionech, i když válka zuří

Toto satelitní městečko se spolu se sousední Bučou stalo synonymem brutality ruské okupace poté, co vojska Vladimira Putina v dubnu ustoupila a zanechala po sobě masové hroby spolu s důkazy o mučení a popravách civilistů. Dvakrát týdně na dvě hodiny však tanečníci nechávají tyto hrůzy za sebou.

Jsou to většinou ženy, které se nedávno vrátily se svými dětmi z jiných částí Evropy. Některé se vrátily, aby se shledaly se svými manžely nebo rodiči, jiné kvůli práci nebo začátku školního roku. A některé se vrátily kvůli sžíravému pocitu viny, který cítily jako uprchlice, protože se nezúčastnily boje Ukrajiny na život a na smrt proti svému většímu sousedovi. Všichni dotázaní uvedli, že jakmile se znovu otevřelo studio Nuestro Tango, přihlásili se, aby pomohli zvládnout válku, která si vybírá svou daň i na těch, kterým se podařilo před boji uniknout.

„Člověk chce prostě žít, víc než v normálních časech,“ říká Olena Romanová, 44letá lékárnice, která musela utéct dvakrát – jednou v roce 2014 ze svého domova ve východním Donbasu a podruhé v únoru. „Nevíte, jestli tu budete i zítra.“

Romanová má stále sbalená zavazadla své rodiny pro případ, že by opět museli utéct. Ruské jednotky se prý znovu shromažďují severně od Kyjeva v Bělorusku, odkud v únoru zaútočily.

Od té doby se vrátilo něco přes 6 milionů lidí, kteří kvůli invazi uprchli ze svých domovů, přičemž většina z nich se vrátila z jiných míst Ukrajiny a asi pětina z nich se vrátila z útočišť v jiných zemích, vyplývá z odhadů, které 26. září na základě průzkumu obyvatelstva provedla Mezinárodní organizace pro migraci, orgán OSN. Tito navrátilci ze zahraničí jsou jen částí z téměř 7,65 milionu Ukrajinců, kteří se podle údajů UNHCR, agentury OSN pro uprchlíky, zaregistrovali jako uprchlíci v celé Evropě.

„**Úspěšná“ denacifikace** – Zdroj: Bloomberg

Jen v Kyjevské oblasti se do svých domovů vrátilo více než 1,5 milionu lidí. Začali se cítit bezpečně, alespoň do začátku tohoto měsíce, kdy Rusko zasáhlo civilní cíle po celé zemi v největší sérii raketových útoků od prvních dnů války.

Uprchlíci se však vraceli do měst po celé zemi. V Oděse, milionovém přístavu na jihu země, který je pod neustálou hrozbou útoku ruské černomořské flotily, se podle starosty od té doby vrátila asi polovina z 200 000 lidí, kteří uprchli na začátku války. V nedalekém Mykolajivu, který je vzdálen pouhých 30 kilometrů od frontové linie a stále je terčem nočních raketových, dronových a raketových útoků, se někteří vrátili, aby před zimou obnovili své domovy, uvedl v září regionální guvernér Vitalij Kim.

Chcete využít této příležitosti?

„Všichni se sem vracíme jako uprchlíci,“ říká Mychajlina Skoryk-Škarivská, zástupkyně starosty města Buča. Město, které kdysi bývalo zalesněným hřištěm kyjevské kulturní elity, trpělo, protože leželo mezi hlavním městem a předmostím ruské invaze na letišti Hostomel. Když byly ruské jednotky v Buči zastaveny a utrpěly těžké ztráty, krvavě se pomstily. Po jejich ústupu byla nalezena těla 419 civilistů se známkami násilného zranění. Probíhá vyšetřování válečných zločinů.

Podle Skoryk-Shkarivské není snadné zjistit, kolik lidí nyní v Buči žije, ale je to důležité pro výpočty pro rozpočty a dárce. Město k tomu používá výpisy mobilních telefonů a školní docházky a také počty oken, která v noci svítí. Zářijový odhad činil 53 200 osob – stále méně než 75 282 osob před válkou, ale je to obrovský nárůst oproti nepatrnému počtu osob, které zůstaly během okupace.

„Největší obavy jsem měl po osvobození z toho, že se lidé nevrátí,“ říká starosta Anatolij Fedoruk. Právě teď je tu sociální a rozpočtové napětí, ale říká, že chce, aby se co nejdříve vrátilo i těch 20 000 lidí, kteří se ještě nevrátili. „Podnikatelé a investoři všechny tyto problémy vyřeší, zajistí práci,“ říká a vytahuje plány na výstavbu technologického parku, které na začátku války odložil.

Před Putinovou invazí byly Buča a Irpiň poměrně luxusními předměstími. Jejich nechtěná sláva si získala pozornost dárců z celého světa, takže se zdá, že je čeká poměrně rychlá obnova. Ale jinde na Ukrajině najde mnoho navrátilců málo práce, mizivé zdravotnické služby a mizivou finanční podporu, přičemž zima by se mohla ukázat jako obzvláště chladná, protože Rusko přechází k úderům na energetickou infrastrukturu země.

IOM provádí od března měsíční průzkumy, aby poskytla údaje pro humanitární organizace, a ten poslední, zveřejněný 17. října, byl utvářen tak, aby pomohl porozumět navrátilcům. „Největším důvodem, proč se lidé vracejí, není bezpečí, ale to, že jejich ekonomická situace mimo Ukrajinu byla neudržitelná,“ říká Karolina Krelinová, manažerka dat a analýz organizace pro Ukrajinu. Mnozí z nich vyčerpali své úspory, a přestože ani doma nemusí mít peníze, nemusí platit nájem.

V Buči jsou platy nižší než před válkou a pracovních míst je málo. Podle Skoryk-Škarivské zůstává zavřená asi polovina místních předválečných podniků. Ostatní se musely přizpůsobit. Natalia Levchenko změnila využití uměleckého a vzdělávacího centra, které vybudovala před válkou v centru Buči, nejprve na distribuční centrum pro mezinárodní pomoc a nyní na zařízení, které v rámci půlročního projektu s italskými dárci poskytuje služby podobné mateřské škole. „Musíme se přizpůsobit, nebo zemřeme,“ říká, zatímco malá skupinka dětí se u jednoho z dlouhých stolů věnuje výtvarné výchově.

Návrat byl pro Annu Strachovskou, sedmatřicetiletou výkonnou ředitelku bučského podnikatelského centra Diia, které je součástí národního programu na podporu vzniku malých a středních podniků na Ukrajině, těžkým rozhodnutím. Když začaly boje, zřídila na západní Ukrajině telefonní centrum, aby lidem, kteří uvízli v Buči, poskytla potraviny, léky a další pomoc. Dokud bylo město pod okupací, bylo to obtížné, ale její centrum přijalo 20 000 hovorů od lidí, kteří hledali pomoc nebo informace o únikových koridorech, nebo od těch, kteří hlásili, co viděli. „Auto bylo rozstříleno, dvě děti zabity. Vorzel, nemocnice,“ stálo v jednom z telegramových záznamů hovorů ze 4. března. „Nemůžu zjistit, co se stalo synovi, kde jsou těla vnoučat, jak je najít.“

„Byli jsme první, kdo se dozvěděl, co se v Buči děje,“ říká Strachovská, jejíž organizace dokonce přijímala telefonáty z dnes již nechvalně proslulého provizorního ruského vězení. Vedla si záznamy a nahrávky, stěhovala se ze západní Ukrajiny do Francie, Švýcarska a Polska, než se s dětmi vrátila do Buchy.

Poté musela vše prožít podruhé, když se Bučino trápení stalo zprávou po celém světě. „Emocionálně to bylo velmi náročné,“ říká a na chvíli ztrácí klid, když čeká na ocenění od města za iniciativu call centra. „Trvalo mi několik měsíců, než jsem znovu získala jakousi stabilitu.“

Strachovská se chystala znovu otevřít své obchodní centrum, moderní budovu ze skla a betonu, která byla během bojů a následné okupace silně poškozena. Začala také rekonstrukce zničených bytů v komplexu, aby se do něj mohlo vrátit asi 1 500 lidí. „Je lepší utratit peníze za obnovu než platit lidem bydlení v zahraničí,“ říká Strachovská.

Zpátky ve studiu tanga Svitlana Jarmošuková říká, že ona a její dvě děti patřily mezi 12 lidí, kteří žili ve dvoupokojovém bytě jejího bratra v polské Vratislavi. Vrátila se domů, protože měla začít škola a ona si uvědomila, že pokud zůstane v Polsku, bude to na další rok. V Irpinu se podle ní všechno změnilo: „Rozbité rodiny, zničené budovy. Jdete na hřiště a chvíli se vám zdá, že je všechno normální, dokud si nevšimnete děr po kulkách.“

Jako životní koučka pracovala Jarmošuková v zahraničí se svými klienty na Ukrajině po telefonu. Jejich problémy se staly částečně jejími, přičemž mezi největší patřila hluboká nejistota. „Před válkou měli cestu, věděli, co budou v životě dělat, ale teď ne,“ říká čtyřiatřicetiletá Jarmošuková, která tango popisuje jako terapii, protože se tak soustředí na řízení svého těla, že nemá schopnost myslet na jiné věci. „Lidé se chovají tak, jak se chovají zranění nebo traumatizovaní lidé, i když nejsou.“

Oxana Slupska, učitelka umění, která tango studuje už několik let, se elegantně pohybuje mezi páry a pomáhá jim ukázat, jak se zlepšit. Ona a její partner Valerij nikdy neopustili Buču. Zkoušeli tančit doma, ale když se jejich vesnicí kousek za městem proháněly ruské tanky, zjistili, že to nejde. „Valerij,“ říká Slupska, „mi řekl: ‚Ti bastardi nám vzali naše tango‘.“

V den, kdy okupace skončila, však Slupská narazila na jednoho ze svých učitelů tance v bučské nemocnici, kam šla pro léky pro svou nemocnou matku. Byl v uniformě a byl v centru bojů v oblasti přezdívané Žirafa, která spojuje Bucha a Irpin. Ke zmatení pacientů a vojáků v budově, kterou jen několik hodin předtím obsadila ruská vojska, začala dvojice tančit tango.

Jednu sobotu se v Irpini, kousek od ukrajinského hlavního města Kyjeva, sešla skupina začínajících tanečníků, aby si procvičila pohyby na podpatcích, otočky a švihy tanga. Toto satelitní městečko se spolu se sousední Bučou stalo synonymem brutality ruské okupace poté, co vojska Vladimira Putina v dubnu ustoupila a zanechala po sobě masové hroby spolu s důkazy o mučení a popravách civilistů. Dvakrát týdně na dvě hodiny však tanečníci nechávají tyto hrůzy za sebou. Jsou to většinou ženy, které se nedávno vrátily se svými dětmi z jiných částí Evropy. Některé se vrátily, aby se shledaly se svými manžely nebo rodiči, jiné kvůli práci nebo začátku školního roku. A některé se vrátily kvůli sžíravému pocitu viny, který cítily jako uprchlice, protože se nezúčastnily boje Ukrajiny na život a na smrt proti svému většímu sousedovi. Všichni dotázaní uvedli, že jakmile se znovu otevřelo studio Nuestro Tango, přihlásili se, aby pomohli zvládnout válku, která si vybírá svou daň i na těch, kterým se podařilo před boji uniknout. "Člověk chce prostě žít, víc než v normálních časech," říká Olena Romanová, 44letá lékárnice, která musela utéct dvakrát - jednou v roce 2014 ze svého domova ve východním Donbasu a podruhé v únoru. "Nevíte, jestli tu budete i zítra." Romanová má stále sbalená zavazadla své rodiny pro případ, že by opět museli utéct. Ruské jednotky se prý znovu shromažďují severně od Kyjeva v Bělorusku, odkud v únoru zaútočily. Od té doby se vrátilo něco přes 6 milionů lidí, kteří kvůli invazi uprchli ze svých domovů, přičemž většina z nich se vrátila z jiných míst Ukrajiny a asi pětina z nich se vrátila z útočišť v jiných zemích, vyplývá z odhadů, které 26. září na základě průzkumu obyvatelstva provedla Mezinárodní organizace pro migraci, orgán OSN. Tito navrátilci ze zahraničí jsou jen částí z téměř 7,65 milionu Ukrajinců, kteří se podle údajů UNHCR, agentury OSN pro uprchlíky, zaregistrovali jako uprchlíci v celé Evropě. "Úspěšná" denacifikace - Zdroj: Bloomberg Jen v Kyjevské oblasti se do svých domovů vrátilo více než 1,5 milionu lidí. Začali se cítit bezpečně, alespoň do začátku tohoto měsíce, kdy Rusko zasáhlo civilní cíle po celé zemi v největší sérii raketových útoků od prvních dnů války. Uprchlíci se však vraceli do měst po celé zemi. V Oděse, milionovém přístavu na jihu země, který je pod neustálou hrozbou útoku ruské černomořské flotily, se podle starosty od té doby vrátila asi polovina z 200 000 lidí, kteří uprchli na začátku války. V nedalekém Mykolajivu, který je vzdálen pouhých 30 kilometrů od frontové linie a stále je terčem nočních raketových, dronových a raketových útoků, se někteří vrátili, aby před zimou obnovili své domovy, uvedl v září regionální guvernér Vitalij Kim. "Všichni se sem vracíme jako uprchlíci," říká Mychajlina Skoryk-Škarivská, zástupkyně starosty města Buča. Město, které kdysi bývalo zalesněným hřištěm kyjevské kulturní elity, trpělo, protože leželo mezi hlavním městem a předmostím ruské invaze na letišti Hostomel. Když byly ruské jednotky v Buči zastaveny a utrpěly těžké ztráty, krvavě se pomstily. Po jejich ústupu byla nalezena těla 419 civilistů se známkami násilného zranění. Probíhá vyšetřování válečných zločinů. Podle Skoryk-Shkarivské není snadné zjistit, kolik lidí nyní v Buči žije, ale je to důležité pro výpočty pro rozpočty a dárce. Město k tomu používá výpisy mobilních telefonů a školní docházky a také počty oken, která v noci svítí. Zářijový odhad činil 53 200 osob - stále méně než 75 282 osob před válkou, ale je to obrovský nárůst oproti nepatrnému počtu osob, které zůstaly během okupace. "Největší obavy jsem měl po osvobození z toho, že se lidé nevrátí," říká starosta Anatolij Fedoruk. Právě teď je tu sociální a rozpočtové napětí, ale říká, že chce, aby se co nejdříve vrátilo i těch 20 000 lidí, kteří se ještě nevrátili. "Podnikatelé a investoři všechny tyto problémy vyřeší, zajistí práci," říká a vytahuje plány na výstavbu technologického parku, které na začátku války odložil. Zdroj: Unsplash Před Putinovou invazí byly Buča a Irpiň poměrně luxusními předměstími. Jejich nechtěná sláva si získala pozornost dárců z celého světa, takže se zdá, že je čeká poměrně rychlá obnova. Ale jinde na Ukrajině najde mnoho navrátilců málo práce, mizivé zdravotnické služby a mizivou finanční podporu, přičemž zima by se mohla ukázat jako obzvláště chladná, protože Rusko přechází k úderům na energetickou infrastrukturu země. IOM provádí od března měsíční průzkumy, aby poskytla údaje pro humanitární organizace, a ten poslední, zveřejněný 17. října, byl utvářen tak, aby pomohl porozumět navrátilcům. "Největším důvodem, proč se lidé vracejí, není bezpečí, ale to, že jejich ekonomická situace mimo Ukrajinu byla neudržitelná," říká Karolina Krelinová, manažerka dat a analýz organizace pro Ukrajinu. Mnozí z nich vyčerpali své úspory, a přestože ani doma nemusí mít peníze, nemusí platit nájem. V Buči jsou platy nižší než před válkou a pracovních míst je málo. Podle Skoryk-Škarivské zůstává zavřená asi polovina místních předválečných podniků. Ostatní se musely přizpůsobit. Natalia Levchenko změnila využití uměleckého a vzdělávacího centra, které vybudovala před válkou v centru Buči, nejprve na distribuční centrum pro mezinárodní pomoc a nyní na zařízení, které v rámci půlročního projektu s italskými dárci poskytuje služby podobné mateřské škole. "Musíme se přizpůsobit, nebo zemřeme," říká, zatímco malá skupinka dětí se u jednoho z dlouhých stolů věnuje výtvarné výchově. Návrat byl pro Annu Strachovskou, sedmatřicetiletou výkonnou ředitelku bučského podnikatelského centra Diia, které je součástí národního programu na podporu vzniku malých a středních podniků na Ukrajině, těžkým rozhodnutím. Když začaly boje, zřídila na západní Ukrajině telefonní centrum, aby lidem, kteří uvízli v Buči, poskytla potraviny, léky a další pomoc. Dokud bylo město pod okupací, bylo to obtížné, ale její centrum přijalo 20 000 hovorů od lidí, kteří hledali pomoc nebo informace o únikových koridorech, nebo od těch, kteří hlásili, co viděli. "Auto bylo rozstříleno, dvě děti zabity. Vorzel, nemocnice," stálo v jednom z telegramových záznamů hovorů ze 4. března. "Nemůžu zjistit, co se stalo synovi, kde jsou těla vnoučat, jak je najít." "Byli jsme první, kdo se dozvěděl, co se v Buči děje," říká Strachovská, jejíž organizace dokonce přijímala telefonáty z dnes již nechvalně proslulého provizorního ruského vězení. Vedla si záznamy a nahrávky, stěhovala se ze západní Ukrajiny do Francie, Švýcarska a Polska, než se s dětmi vrátila do Buchy. Hodiny tanga - Zdroj: Bloomberg Poté musela vše prožít podruhé, když se Bučino trápení stalo zprávou po celém světě. "Emocionálně to bylo velmi náročné," říká a na chvíli ztrácí klid, když čeká na ocenění od města za iniciativu call centra. "Trvalo mi několik měsíců, než jsem znovu získala jakousi stabilitu." Strachovská se chystala znovu otevřít své obchodní centrum, moderní budovu ze skla a betonu, která byla během bojů a následné okupace silně poškozena. Začala také rekonstrukce zničených bytů v komplexu, aby se do něj mohlo vrátit asi 1 500 lidí. "Je lepší utratit peníze za obnovu než platit lidem bydlení v zahraničí," říká Strachovská. Zpátky ve studiu tanga Svitlana Jarmošuková říká, že ona a její dvě děti patřily mezi 12 lidí, kteří žili ve dvoupokojovém bytě jejího bratra v polské Vratislavi. Vrátila se domů, protože měla začít škola a ona si uvědomila, že pokud zůstane v Polsku, bude to na další rok. V Irpinu se podle ní všechno změnilo: "Rozbité rodiny, zničené budovy. Jdete na hřiště a chvíli se vám zdá, že je všechno normální, dokud si nevšimnete děr po kulkách." Jako životní koučka pracovala Jarmošuková v zahraničí se svými klienty na Ukrajině po telefonu. Jejich problémy se staly částečně jejími, přičemž mezi největší patřila hluboká nejistota. "Před válkou měli cestu, věděli, co budou v životě dělat, ale teď ne," říká čtyřiatřicetiletá Jarmošuková, která tango popisuje jako terapii, protože se tak soustředí na řízení svého těla, že nemá schopnost myslet na jiné věci. "Lidé se chovají tak, jak se chovají zranění nebo traumatizovaní lidé, i když nejsou." Oxana Slupska, učitelka umění, která tango studuje už několik let, se elegantně pohybuje mezi páry a pomáhá jim ukázat, jak se zlepšit. Ona a její partner Valerij nikdy neopustili Buču. Zkoušeli tančit doma, ale když se jejich vesnicí kousek za městem proháněly ruské tanky, zjistili, že to nejde. "Valerij," říká Slupska, "mi řekl: 'Ti bastardi nám vzali naše tango'." V den, kdy okupace skončila, však Slupská narazila na jednoho ze svých učitelů tance v bučské nemocnici, kam šla pro léky pro svou nemocnou matku. Byl v uniformě a byl v centru bojů v oblasti přezdívané Žirafa, která spojuje Bucha a Irpin. Ke zmatení pacientů a vojáků v budově, kterou jen několik hodin předtím obsadila ruská vojska, začala dvojice tančit tango.