Křišťálovou kouli sice nemá nikdo, ale vy ji možná ani nepotřebujete. Lepší strategií může být vytvořit si budoucnost, což vyžaduje dovednost prospekce, říká Gabriella Rosen Kellermanová, autorka knihy Tomorrowmind: Thriving at Work with Resilience, Creativity, and Connection Now and in an Uncertain Future a ředitelka pro inovace v platformě pro koučování a péči BetterUp.
„Prospekce je schopnost představovat si a plánovat budoucnost,“ říká. „V době rychlých změn a nejistoty platí, že čím lépe budeme připraveni reagovat na změny, které přicházejí, tím větší pocit zmocnění a moci budeme mít.“
Rosen Kellermanová říká, že abyste se zlepšili v prospekci, musíte pochopit její dvě fáze:
FÁZE JEDNA
První fáze je rychlá, optimistická a divergentní. „Je to vše, co vás napadne, když poprvé přemýšlíte o něčem, co by se mohlo stát v budoucnosti, například plánování další fáze vaší kariéry,“ říká Rosen Kellermanová. „Je to vzrušení, když vás napadají nápady. A někteří lidé jsou v této fázi nervózní.“
Lidé, kteří se s touto fází potýkají, zde často zůstávají déle, než by bylo třeba, a soustředí se na negativa, říká Rosen Kellermanová. „Myslíme si, že je to ochranný prostředek, když myslíme pesimističtěji,“ říká. „Když budu myslet na nejhorší možný scénář, možná na něj budu lépe připraven. Ve skutečnosti je ale optimismus pro zdraví mnohem lepší. Studie ukazují, že optimismus prodlužuje délku života. Už jen to, že si dovolíte být optimističtí, může být součástí práce na zlepšení první fáze.“
Pro některé lidi je nejtěžší částí první fáze překonání odporu k optimismu. Pro jiné je to roztažení hranic jejich mapy, vrhání širšího a rozsáhlejšího obrazu. Pomáhá rozšiřovat síť výchozího režimu, což je mozková síť, kterou používáte, když jste v režimu snění. Ta je nezbytná pro kreativitu a obsahuje suroviny pro úkoly divergentního myšlení.
Chcete-li si vytvořit širší budoucnost, Rosen Kellerman doporučuje krmit ji dalšími informacemi tím, že budete vyhledávat novinky. Například změňte rutinu, zvolte novou cestu do práce. Můžete také jemně zkoumat věci, které vás zajímají. Například přečtení románu o někom, kdo se zabývá daným oborem, může rozšířit oblast možného a obohatit síť výchozího režimu.
„Vyzvěte sami sebe, abyste přemýšleli více, než byste jinak udělali,“ říká Rosen Kellermanová. „Zůstaňte v této fázi, přijímejte optimismus a přemýšlejte co nejodlišněji.“
Bez ohledu na emoce, které máte, se všichni rychle přesuneme do druhé fáze. Náš mozek nás k tomu přirozeně spouští neustále. I když je důležité strávit dostatek času v první fázi, ve druhé fázi jste více rozvážní, hodnotící a realističtí, říká Rosen Kellermanová.
„Tato fáze informuje o tom, jaké kroky budete podnikat,“ říká. „Je to fáze, kdy se do hloubky zabýváme tím, co je skutečně možné a co by mohlo být zapotřebí, abychom toho dosáhli.“
Existují určité kognitivní předsudky, které nám ztěžují realistické plánování budoucnosti. Jednu z nich popsali Daniel Kahneman a Amos Tversky v roce 1979 jako „plánovací omyl“, což je kognitivní model.
„V podstatě říká, že pokud se snažíte něco naplánovat ve svém vlastním divadle s osobními závazky, máte tendenci podceňovat množství času a nákladů, které to bude vyžadovat,“ říká Rosen Kellermanová. „Pokud jste někdy dělali rekonstrukci domu, máte tendenci si myslet, že to půjde rychleji a bude to levnější, než to [nakonec] je. To je klasický příklad omylu při plánování.“
UVEDENÍ JEDNOTLIVÝCH FÁZÍ DO ŽIVOTA
Zdroj: Pixabay
Abyste se připravili na úspěch, doporučuje Rosen Kellermanová používat rámec nazvaný „WOOP“, který vytvořila Gabriele Oettingenová, profesorka psychologie na Newyorské univerzitě a Univerzitě v Hamburku. WOOP je zkratka pro „wish, outcome, obstacle, plan (přání, výsledek, překážka, plán)“.
Prvním krokem je určení přání; toho, v co doufáte, že se splní. Rosen Kellermanová říká, že toto je první fáze práce. Druhým krokem je určení výsledku, který chcete, pokud se vaše přání splní.
„Jaké konkrétní části tohoto výsledku si dokážete nejživěji představit?“ ptá se Rosen Kellermanová. „To vám pomůže dostat se od vyšší úrovně emocionálního, intuitivního pocitu, jaký by tento výsledek mohl být, k mnohem konkrétnějším představám o tom, čeho se snažíte dosáhnout.“
Třetím krokem je zvážení překážek a minimalizace jejich potenciálu. Zde se zabýváte chybným plánováním. „Vyvolejte co nejvíce překážek,“ říká Rosen Kellermanová. „Přemýšlejte o vnějších věcech i o věcech, které by mohly být vnitřní, například o našich stávajících návycích, které by nám mohly stát v cestě.“
Posledním krokem je naplánovat, co dělat, když se některá z překážek vyskytne, a to pomocí výroků „kdy pak“.
„To nám pomůže zabránit plýtvání časem, pokud nebo když se tyto věci vyskytnou, protože už máme připravené plány,“ říká Rosen Kellermanová. „Pomáhá nám to, abychom se emocionálně neuzavřeli do sebe kvůli něčemu, co považujeme za nereálné, protože víme, že jsme si dali tu práci a promysleli, co by bylo potřeba udělat, abychom to překonali.“
Prospekce není o předvídání budoucnosti; je o tom, že se nastavíte tak, abyste šli za věcmi, které chcete, a nastavíte se na širokou škálu možných výsledků, říká Rosen Kellermanová.
„Součástí práce je ujistit se, že je dostatečně divergentní se souborem potenciálních výsledků,“ říká. „Pak se plánování více soustředí na to, čeho chceme dosáhnout, a jde za tím.“
Bylo by zábavné nahlédnout do budoucnosti - nebo alespoň zajímavé. Křišťálovou kouli sice nemá nikdo, ale vy ji možná ani nepotřebujete. Lepší strategií může být vytvořit si budoucnost, což vyžaduje dovednost prospekce, říká Gabriella Rosen Kellermanová, autorka knihy Tomorrowmind: Thriving at Work with Resilience, Creativity, and Connection Now and in an Uncertain Future a ředitelka pro inovace v platformě pro koučování a péči BetterUp.
"Prospekce je schopnost představovat si a plánovat budoucnost," říká. "V době rychlých změn a nejistoty platí, že čím lépe budeme připraveni reagovat na změny, které přicházejí, tím větší pocit zmocnění a moci budeme mít."
Rosen Kellermanová říká, že abyste se zlepšili v prospekci, musíte pochopit její dvě fáze:
FÁZE JEDNA
První fáze je rychlá, optimistická a divergentní. "Je to vše, co vás napadne, když poprvé přemýšlíte o něčem, co by se mohlo stát v budoucnosti, například plánování další fáze vaší kariéry," říká Rosen Kellermanová. "Je to vzrušení, když vás napadají nápady. A někteří lidé jsou v této fázi nervózní."
Lidé, kteří se s touto fází potýkají, zde často zůstávají déle, než by bylo třeba, a soustředí se na negativa, říká Rosen Kellermanová. "Myslíme si, že je to ochranný prostředek, když myslíme pesimističtěji," říká. "Když budu myslet na nejhorší možný scénář, možná na něj budu lépe připraven. Ve skutečnosti je ale optimismus pro zdraví mnohem lepší. Studie ukazují, že optimismus prodlužuje délku života. Už jen to, že si dovolíte být optimističtí, může být součástí práce na zlepšení první fáze."
Pro některé lidi je nejtěžší částí první fáze překonání odporu k optimismu. Pro jiné je to roztažení hranic jejich mapy, vrhání širšího a rozsáhlejšího obrazu. Pomáhá rozšiřovat síť výchozího režimu, což je mozková síť, kterou používáte, když jste v režimu snění. Ta je nezbytná pro kreativitu a obsahuje suroviny pro úkoly divergentního myšlení.
Chcete-li si vytvořit širší budoucnost, Rosen Kellerman doporučuje krmit ji dalšími informacemi tím, že budete vyhledávat novinky. Například změňte rutinu, zvolte novou cestu do práce. Můžete také jemně zkoumat věci, které vás zajímají. Například přečtení románu o někom, kdo se zabývá daným oborem, může rozšířit oblast možného a obohatit síť výchozího režimu.
"Vyzvěte sami sebe, abyste přemýšleli více, než byste jinak udělali," říká Rosen Kellermanová. "Zůstaňte v této fázi, přijímejte optimismus a přemýšlejte co nejodlišněji."
FÁZE DRUHÁ
Zdroj: Unsplash
Bez ohledu na emoce, které máte, se všichni rychle přesuneme do druhé fáze. Náš mozek nás k tomu přirozeně spouští neustále. I když je důležité strávit dostatek času v první fázi, ve druhé fázi jste více rozvážní, hodnotící a realističtí, říká Rosen Kellermanová.
"Tato fáze informuje o tom, jaké kroky budete podnikat," říká. "Je to fáze, kdy se do hloubky zabýváme tím, co je skutečně možné a co by mohlo být zapotřebí, abychom toho dosáhli."
Existují určité kognitivní předsudky, které nám ztěžují realistické plánování budoucnosti. Jednu z nich popsali Daniel Kahneman a Amos Tversky v roce 1979 jako "plánovací omyl", což je kognitivní model.
"V podstatě říká, že pokud se snažíte něco naplánovat ve svém vlastním divadle s osobními závazky, máte tendenci podceňovat množství času a nákladů, které to bude vyžadovat," říká Rosen Kellermanová. "Pokud jste někdy dělali rekonstrukci domu, máte tendenci si myslet, že to půjde rychleji a bude to levnější, než to [nakonec] je. To je klasický příklad omylu při plánování."
UVEDENÍ JEDNOTLIVÝCH FÁZÍ DO ŽIVOTA
Zdroj: Pixabay
Abyste se připravili na úspěch, doporučuje Rosen Kellermanová používat rámec nazvaný "WOOP", který vytvořila Gabriele Oettingenová, profesorka psychologie na Newyorské univerzitě a Univerzitě v Hamburku. WOOP je zkratka pro "wish, outcome, obstacle, plan (přání, výsledek, překážka, plán)".
Prvním krokem je určení přání; toho, v co doufáte, že se splní. Rosen Kellermanová říká, že toto je první fáze práce. Druhým krokem je určení výsledku, který chcete, pokud se vaše přání splní.
"Jaké konkrétní části tohoto výsledku si dokážete nejživěji představit?" ptá se Rosen Kellermanová. "To vám pomůže dostat se od vyšší úrovně emocionálního, intuitivního pocitu, jaký by tento výsledek mohl být, k mnohem konkrétnějším představám o tom, čeho se snažíte dosáhnout."
Třetím krokem je zvážení překážek a minimalizace jejich potenciálu. Zde se zabýváte chybným plánováním. "Vyvolejte co nejvíce překážek," říká Rosen Kellermanová. "Přemýšlejte o vnějších věcech i o věcech, které by mohly být vnitřní, například o našich stávajících návycích, které by nám mohly stát v cestě."
Posledním krokem je naplánovat, co dělat, když se některá z překážek vyskytne, a to pomocí výroků "kdy pak".
"To nám pomůže zabránit plýtvání časem, pokud nebo když se tyto věci vyskytnou, protože už máme připravené plány," říká Rosen Kellermanová. "Pomáhá nám to, abychom se emocionálně neuzavřeli do sebe kvůli něčemu, co považujeme za nereálné, protože víme, že jsme si dali tu práci a promysleli, co by bylo potřeba udělat, abychom to překonali."
Prospekce není o předvídání budoucnosti; je o tom, že se nastavíte tak, abyste šli za věcmi, které chcete, a nastavíte se na širokou škálu možných výsledků, říká Rosen Kellermanová.
"Součástí práce je ujistit se, že je dostatečně divergentní se souborem potenciálních výsledků," říká. "Pak se plánování více soustředí na to, čeho chceme dosáhnout, a jde za tím."
