Pierluigi Ceccarelli plánuje využít svůj podíl ze 100 milionů eur (106 milionů dolarů) z fondů EU vyčleněných pro italské lisovny oliv, aby zvýšil produkci ve svém podniku o 50 % na 6 tun za hodinu a zlepšil kvalitu oleje sklízeného ze stříbrnolistých stromů roztroušených v okolí města Fara Sabina.

„V mnoha těchto malých městech najdete kněze, starostu a mlynáře,“ řekl Paolo Mariani, šéf Assofrantoi, italského sdružení mlynářů oliv. „Jejich financování je způsob, jak udržet území při životě.“

Více a lépe by mohlo být mottem pro to, co se premiérka Giorgia Meloniová snaží udělat s penězi, které zemi ukrojil Brusel ve výši 194 miliard eur. Zkouškou úspěchu či neúspěchu bude, zda se jí podaří dosáhnout takových výsledků zvyšujících produktivitu v dostatečném rozsahu a dopadu, aby oživila třetí největší ekonomiku eurozóny.

Fond na obnovu vytvořený před třemi lety jako reakce na pandemii je největší pomocnou akcí Itálie od její poválečné obnovy. Z programu EU proudí peníze do odvětví, jako je infrastruktura, školství, zdravotnictví, digitalizace, zelená ekonomika, rozvoj jižních oblastí a pomoc podnikům při podpoře místních komunit.

Itálie dosud obdržela v grantech a půjčkách přibližně 113 miliard eur. V porovnání s minulými programy pomoci EU, kdy se jí často nepodařilo o peníze ani požádat, jsou cíle plněny a prostředky rozdělovány. To je klíčové pro povzbuzení dalších evropských zemí, jako je Německo, aby v budoucnu zvážily podobné investiční úsilí.

„Je to sklenice napůl plná, protože Itálie si vede v přijímání fondů velmi dobře a je daleko před svými vrstevníky,“ řekl v rozhovoru vedoucí analytik Eurasia Group Federico Santi. „Dochází však ke zpoždění čerpání a je pravděpodobné, že se tato zpoždění budou v budoucnu zvyšovat.“

Na jiném idylickém úbočí kopce, zhruba 100 mil severně od Ceccarelliho olivových hájů, strávil Mario Draghi část letošního roku přípravou vlastního receptu na oživení Evropy jako hospodářské a geopolitické velmoci a bývalý italský premiér má jasno v tom, že kontinent potřebuje mnohem víc než jen zvýšení produkce olivového oleje.

„Průmyslové strategie dnes – jak je vidět v USA a Číně – kombinují více politik, od fiskální politiky na podporu domácí výroby, přes obchodní politiku na postihování chování narušujícího hospodářskou soutěž až po zahraniční hospodářskou politiku na zabezpečení dodavatelských řetězců,“ uvedl Draghi ve své zprávě. „Evropě chybí soustředění.“

Pro Itálii je toto úsilí nezbytné, pokud se chce konečně vymanit ze svého mamutího dluhu. Vzhledem k tomu, že má za sebou desetiletí nevýrazné výkonnosti a dluh výrazně přesahuje 130 % výkonu ekonomiky, země zoufale potřebuje investice, které by podpořily expanzi. Strategie rozptýleného rozdělování peněz z EU však nemusí stačit.

„Utrácíme spoustu peněz, aniž bychom něčeho dosáhli, protože jsou velmi roztříštěné, a proto nemají dopad na dlouhodobý výkon,“ řekl v rozhovoru Carlo Alberto Carnevale Maffe, profesor obchodu na milánské univerzitě Bocconi. „Abyste dosáhli multiplikačního efektu, musíte si vybrat několik odvětví a utratit miliardy s plánem. Nikoliv vrtulníkové peníze rozptýlené po celé zemi v nesčetných projektech.“

Podle Maffeho by bylo lepším využitím hotovosti její zaměření na oblasti, jako jsou optická vlákna a satelity. Pokud jde o zvyšování produktivity – dlouhodobě naléhavý úkol Itálie -, domnívá se, že mnohem lepší výnosy by mohly přinést reformy podporující růst.

Přesto není těžké pochopit, proč se Meloniho vláda snaží podporovat věci, jako je obchod s olivami, který má pro italské pěstitele hodnotu 1,2 miliardy eur a pro jeho zpracovatele a stáčírny 3 miliardy eur.

Ačkoli v porovnání s celkovou sumou jsou peníze vyčleněné pro olivový průmysl jen kapkou v moři, pro oblast, která se potýká s problémy celého regionu, od nedostatku pracovníků až po ničivé klimatické změny, je to stále vítaná pomoc.

Po celý podzim je krajina v okolí Říma poseta místními obyvateli, kteří ručně sklízejí úrodu. Bedny plné zelených a fialových plodů se přenášejí k lisům, přelévají se do kádí, kde se čistí a zbavují plodu, a poté se rozmělňují na kaši, která se odstředí, aby se odstranila voda.

Výsledkem je zlatavý proud čerstvého a pikantního extra panenského olivového oleje, na jehož výrobě pracují mlynáři přesčas, než dojde ke kvašení.

Ceccarelli, jehož rodinný podnik v historické oblasti Fara Sabina severně od Říma vznikl již v roce 1915, předpokládá, že nové stroje nejen zvýší produkci, ale také lépe zachovají chuť a antioxidační polyfenoly, díky nimž se tento produkt stává stále oblíbenějším jako zdravá potravina.

Jeho podnik je jedním z mála šťastných. Podle údajů sdružení zemědělců Confagricoltura ze zhruba 4 300 lisoven oliv v Itálii jich o finanční prostředky požádalo jen několik stovek.

„Jsou to vítané peníze, ale nikdy není snadné je získat,“ řekl Ceccarelli, jehož žádost o peníze EU byla jednou z pouhých sedmi z jeho regionu. „Už vidím, jak to tady někteří jiní mlynáři vzdávají.“

Získání přístupu k penězům odstraňuje pouze jednu překážku. K pomalejší realizaci přispívají environmentální a regionální předpisy, zastaralé administrativní systémy a nedostatek zkušeností v menších městech nebo podnicích, které se snaží fondy využít.

Podle údajů italské banky bylo v srpnu dokončeno pouze 15 % již přidělených zakázek. U mnoha dosud probíhajících projektů docházelo ke značným zpožděním.

Jedním z těch, kteří v letošní sezóně sbírají olivy v nedalekých sabinských kopcích, je Filippo Cavalletti, který vlastní 500 let starý statek s 6 000 olivovníky v městečku Monteleone Sabino. Také on se obává byrokratických průtahů a celkového přístupu.

„Modernizace lisoven pomáhá hodnotovému řetězci, protože zlepšuje kvalitu, která je silnou stránkou Itálie, pokud jde o olej,“ řekl. „Ale k tomu, abyste z programu vyždímali dostatek, potřebujete strategii a širší přístup, a ten možná poněkud chybí.“