Na 25. března 1901 datujeme vznik úplně prvního vozu německé automobilky Mercedes. Když si představíme německý luxusní automobil, mnoho z nás určitě jako první napadne právě tento výrobce. O mnoho let později, v roce 1957, pak v tento den bylo podepsáním Římské smlouvy založeno Evropské hospodářské společenství, což později vedlo ke vzniku Evropské unie. V průřezu historií toho ale na tento den samozřejmě připadá ještě o mnoho více: 1634: Do kolonie Maryland v dnešních Spojených státech přijíždějí historicky první osadníci. 1807: Britský parlament ruší obchod s otroky. 1965: Pochod za občanská práva ze Selmy do Montgomery v Alabamě je u konce. 1971: V roce 1971 začíná osvobozenecká válka v Bangladéši, která vede k nezávislosti Bangladéše na Pákistánu. Nyní se už pojďme přesunout do světa byznysu a ekonomiky: 1635: V kolonii Massachusettského zálivu byl přijat první zákon zakazující hazardní hry. 1807: Britský parlament schválil zákon o zrušení transatlantického obchodu s otroky, což mělo dopad na ekonomiku mnoha zemí, které na něm byly závislé. 1911: Požár v newyorské továrně Triangle Shirtwaist Factory, při němž zahynulo 146 dělnic z oděvního průmyslu, vedl ke zlepšení bezpečnostních předpisů a pracovních zákonů v USA. 1918: Vláda USA převzala provoz národních železnic během první světové války, která trvala do 1. března 1920. 1957: Podpisem Římské smlouvy bylo založeno Evropské hospodářské společenství, které vedlo ke vzniku Evropské unie. 1975: Byl zavražděn saúdskoarabský král Fajsal, což vedlo ke zvýšení nestability na Blízkém východě a výkyvům cen ropy. 1995: Po podpisu Marrákešské dohody vznikla Světová obchodní organizace (WTO), jejímž cílem bylo podporovat volný obchod mezi členskými státy. 2013: Kypr souhlasil se záchranným plánem, který zahrnoval kontroverzní daň z bankovních vkladů, což vyvolalo finanční krizi a vedlo k významným protestům. 2020: Světová zdravotnická organizace oznamuje, že pandemie Covid-19 dosáhla celosvětové úrovně. Historie vzniku Evropské unie: Je možné opravdovu sjednotit Evropu? Jak všichni víme, Evropská unie je hospodářská a politická organizace, která se neustále vyvíjí a která vzhledem ke svým vnitřním a jedinečným rysům vyvolává živé debaty o své právní povaze. Vzhledem k tomu, že její institucionální struktura a rozhodovací postupy jsou velmi složité, nelze ji snadno zařadit do žádné konkrétní kategorie mezinárodních organizací. Unie, která kombinuje metody koordinace a sdílení národních pravomocí, není srovnatelná s konvenční organizací nebo federálním státem, a zůstává tak něčím, co Jean Monnet nazval novou politickou formou nebo, jak ji nazval Jacques Delors, neidentifikovaným politickým objektem. Originalita Evropské unie vyplývá ze zvláštního způsobu, jakým se vyvíjely její jednotlivé složky. Evropská unie vznikla přijetím Maastrichtské smlouvy v roce 1992 a spojila tři organizace založené v padesátých letech minulého století za účelem integrace činnosti v určitých odvětvích (Evropská společenství) a dvě oblasti mezivládní spolupráce (společná zahraniční a bezpečnostní politika a spravedlnost a vnitřní věci). Od té doby je výsledná struktura popisována jako struktura se třemi pilíři, z nichž první je nadnárodní a tvoří jej tři Společenství, z nichž každé má vlastní právní subjektivitu. Evropská unie sama však právní subjektivitu nemá, přestože zahrnuje pilíř Společenství a dva mezivládní pilíře v rámci společné institucionální struktury. Zdroj: Shutterstock Evropská unie je první univerzální mezinárodní organizací, která nevznikla koordinací národních politik svých členů, ale sdružením některých z těchto systémů pod hlavičkou Evropských společenství. Výsledkem tohoto spojení politik byl inovativní typ subjektu - nadnárodní organizace - vytvořený dobrovolným předáním některých svrchovaných pravomocí členskými státy. Členské státy se svých pravomocí nevzdaly: rozhodly se je vykonávat společně na vyšší úrovni, která měla společné instituce. V roce 1951 tak vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) a v roce 1957 Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (ESAE nebo Euratom). Jako specializované organizace má každé ze tří společenství pouze ty pravomoci, které mu svěřily členské státy. Zásada svěření pravomocí vyžaduje, aby každé Společenství "jednalo v mezích pravomocí, které mu byly svěřeny" smlouvami, jimiž bylo založeno (Pařížská smlouva o založení ESUO a Římské smlouvy o založení EHS a Euratomu). Stejně tak orgány Společenství - Parlament, Rada, Komise, Soudní dvůr, Účetní dvůr -, kterým je nápomocen Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů, musí každý "jednat v mezích pravomocí, které mu byly svěřeny" Smlouvami. S cílem vytvořit stále těsnější svazek mezi národy Evropy probíhala integrace postupně, nejprve spojením politiky v určitých odvětvích národních ekonomik členských států, poté vytvořením společného trhu a následně postupným zavedením hospodářské a měnové unie. Bez ohledu na ekonomické základy byla Evropská unie od počátku zaměřena především politicky. Funkční přístup "otců zakladatelů" Společenství, Jeana Monneta a Roberta Schumana, znamenal, že je nutné přejít od ekonomické sféry k politické. Konkrétní opatření v určitém hospodářském odvětví musela mít dopad na fungování ostatních odvětví. Otázky, které z toho vyplývaly, vyžadovaly odpovědi, které znamenaly politická rozhodnutí. Dokončení společného trhu zahrnujícího volný pohyb zboží proto vyvolalo otázku o svobodě transportu osob, služeb a kapitálu, což vyžadovalo zavedení řady podpůrných politik v oblasti hospodářské soutěže, průmyslu, zemědělství, dopravy, výzkumu atd. Nakonec byly - postupně - přijaty doplňkové politiky, které se zabývaly problémy citlivějších národních výsad. Tak tomu bylo v případě sociální a daňové politiky. Kromě toho měly vnitřní politiky organizace vnější důsledky, které musela organizace jako subjekt mezinárodního práva zvládat ve svých vztazích s nečlenskými státy a jinými mezinárodními organizacemi. V důsledku toho byly navázány vnější vztahy v oblasti světového obchodu, rozvojové pomoci, přistěhovalectví, obrany atd. Zdroj: Shutterstock Ačkoli se organizace i nadále neustále vyvíjí, míra integrace dosažená v každé fázi je výsledkem kompromisu, který není vždy snadné zajistit. Členské státy, z nichž každý má vlastní ekonomickou a sociální zátěž a národní zájmy, bojují mezi výhodami solidarity a nevýhodami omezení své politické a rozpočtové autonomie, což je často vnímáno jako vzdání se národní suverenity. Mezitím musí organizace, která je svým způsobem obětí svého vlastního úspěchu, zvládat dva neoddělitelné procesy současně: rozšiřovat se o nové členské státy, které požádaly o vstup, a prohlubovat se rozšiřováním svých pravomocí a institucionálních postupů. Je nutné splnit oprávněná očekávání kandidátských zemí, aniž by byla narušena funkčnost společných institucí. V důsledku toho se společná dohoda zavedená zakládajícími smlouvami v průběhu času pragmaticky vyvíjí a odráží strukturu organizace, priority různých aktérů procesu evropské integrace a změny geopolitického prostředí.