Krátce poté, co Čína oznámila nová omezení vývozu vzácných zemin a magnetů, které se z nich vyrábějí, světový automobilový průmysl zpozorněl. Objevily se obavy, že by nedostatek těchto klíčových surovin mohl vést až k uzavírání továren. A podle prvních reakcí nejenže šlo o vážnou hrozbu, ale Peking touto akcí zásadně proměnil pravidla globální ekonomické diplomacie.

Čínské rozhodnutí omezit vývoz speciálních kovů na jaře 2025 pravděpodobně přispělo k tomu, že Washington ustoupil od plánovaného zvýšení cel na čínské zboží. To ukazuje, že Čína dokázala pomocí cílených sankcí zatlačit i na Spojené státy, tedy největší světovou ekonomiku. Jde o zlomový moment, který dokládá, že Peking už neútočí jen skrytě nebo symbolicky, ale využívá svůj monopol v dodavatelských řetězcích jako účinný nástroj tlaku.

Staré nástroje byly slabé, ale situace se mění

Čína v minulosti uplatňovala řadu různých ekonomických sankcí – často však byly neúčinné nebo měly pouze symbolický význam. V některých případech se sankce skrývaly za oficiálními důvody, jako například „nesplnění hygienických standardů“, jindy šlo o vládou podporované bojkoty, které postihly například jihokorejské či filipínské firmy. Tato opatření sice působila ztráty, ale většinou nedokázala změnit postoj postižené země.

Austrálie neustoupila, když Peking omezil nákupy vína kvůli sporům o zahraniční politiku. Jižní Korea neodstranila protiraketový systém THAAD, přestože čelila tvrdým čínským sankcím. A dřívější čínské kroky vůči USA, například zařazení firem na černou listinu, byly spíše signálem než faktickou hrozbou. Čína tehdy neměla dostatečně účinný mechanismus, jak své hrozby prosadit.

To se ale nyní mění. Nová omezení vývozu vzácných zemin se ukázala jako mnohem účinnější. Ohrozila plynulý chod klíčového odvětví – automobilového průmyslu – a zasáhla i geopolitické plány Bílého domu. Americká vláda si představovala, že cla budou hlavním nástrojem tlaku. Ukázalo se však, že ztráta přístupu k čínským surovinám má okamžitý a hmatatelný dopad.

Lepší nástroje, větší dopad

Jedním z důvodů, proč nové čínské sankce zafungovaly, je fakt, že Peking mezitím zdokonalil své metody. Vytvořil právní rámec pro omezení vývozu strategických surovin, lépe identifikoval slabiny svých obchodních partnerů a začal používat i extrateritoriální nástroje. Nově tak například požaduje, aby zahraniční firmy nepoužívaly čínské minerály při výrobě zboží pro americký obranný průmysl – a to bez ohledu na zemi původu dané firmy.

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Od dubna klesl čínský vývoz vzácných zemin nejen do USA, ale i do dalších zemí, jako jsou Japonsko a Jižní Korea. Indičtí výrobci automobilů omezili produkci, protože se nedostali k potřebným materiálům. A předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová přivezla na summit G7 magnet ze vzácných zemin jako symbol nutnosti diverzifikace dodavatelů mimo Čínu.

To, že omezení vývozu mělo tak široký mezinárodní dopad, naznačuje, že Peking nyní využívá nejen svou ekonomickou váhu, ale i strategické plánování. Nejde už jen o hněv nebo odplatu, ale o sofistikovanou politiku tlaku.

Nepřipravený Západ hraje o čas

Snad nejzarážející je, jak málo byly západní státy a firmy připravené na tento vývoj. I když je známý fakt, že Čína dominuje světové produkci vzácných zemin, za 15 let od první podobné krize (v roce 2011 během sporu s Japonskem) Západ nezajistil potřebnou surovinovou soběstačnost.

Došlo sice k dílčím krokům – Japonsko investovalo do australské těžby, Korea navýšila své zásoby – ale většina západních zemí sice vytvořila strategie pro kritické minerály, ale ty zůstaly bez reálného financování. Výrobci často mluví o odolnosti, ale ve skutečnosti mají v zásobách často jen týdenní dodávky magnetů. Taková křehkost je v kontrastu s rétorikou o surovinové bezpečnosti.

Čína tedy nespustila útok nečekaně. Šlo o vývoj, na který západní vlády měly roky reagovat – ale rozhodly se čekat. Výsledkem je situace, kdy Peking mohl bez přehánění „stisknout spoušť“, a svět se nestačil divit.