Čínský prezident Si Ťin-pching se již jednou v minulosti dokázal vypořádat s deflačními tlaky a nadměrnou nabídkou. Před deseti lety nejen omezil přebytečnou produkci v průmyslu, ale zároveň spustil masivní program podpory bydlení, který do ekonomiky přinesl investice v hodnotě téměř 900 miliard dolarů. Tento stimul vytvořil prostor pro oživení poptávky a odvrácení hrozby dlouhodobé deflace. Současná situace je podobná v tom, že Čína znovu čelí přebytkům kapacit a tlakům na pokles cen. Tentokrát však vláda volí podstatně umírněnější postup. Kampaň proti takzvané „involuci“ – nadměrné konkurenci a výrobě – sice zasahuje například do ocelářství, solárního průmyslu nebo těžby uhlí, ale na rozdíl od roku 2015 postrádá stimulační složku, která by domácnostem i firmám dodala nový impuls. Výsledkem může být, že omezení nabídky bez paralelní podpory poptávky jen zpomalí průmyslový motor země. Podle Christophera Beddora z Gavekal Dragonomics „bude těžké zopakovat scénář z roku 2015“, protože hlavním problémem dneška je slabá poptávka domácností. Tu nelze vyřešit sérií dílčích zásahů proti nadbytečné konkurenci, ale pouze rozsáhlejší strukturální změnou hospodářské politiky. Deflace zasahuje více odvětví a stimuly chybí Na rozdíl od předchozí epizody se nyní deflace dotýká mnohem širšího spektra odvětví. Deflátor HDP klesá téměř napříč ekonomikou a ceny výrobců se nacházejí v hlubokém poklesu už třetím rokem. To komplikuje možnosti zásahu, protože prostor pro snižování úrokových sazeb je omezený. Základní sazba je na 1,4 % a celkový dluh mezitím vzrostl na více než 300 % HDP, zatímco před deseti lety se pohyboval jen mírně nad 200 %. Vláda sice podniká kroky k omezení nadprodukce – například dočasně zastavila těžbu v jednom z největších lithiových dolů a zpomalila výrobu solárních panelů i elektromobilů – ale chybí jí stimul, který by zvýšil poptávku. V roce 2015 sehrál klíčovou roli program přestavby chudinských čtvrtí, kdy centrální banka uvolnila přes 3 biliony juanů v levných úvěrech. Ty umožnily místním vládám a developerům financovat demolice starých domů a podpořit nové investice do bydlení. Podle Mezinárodního měnového fondu tvořily právě tyto stimuly více než 60 % růstu cen uhlí a oceli a byly efektivnější než povinné snižování kapacit. Současné kroky ale podobný efekt nemají. Pokusy povzbudit lokální samosprávy k nákupu neprodaných bytů selhaly a ekonomové stále mluví spíše o potřebě rozsáhlých strukturálních reforem než o fiskálních či měnových megastimulech. Strukturální reformy jako jediná cesta Ekonomové se shodují, že čínská ekonomika dnes potřebuje více než jen omezení nabídky. Robin Xing z Morgan Stanley upozorňuje, že vláda by měla změnit systém pobídek pro místní úředníky – aby nebyli hodnoceni primárně podle produkce a investic, ale podle zvyšování životní úrovně domácností. Podle něj by jednou z cest mohlo být větší přesměrování příjmů do domácností, a to například prostřednictvím vyšších venkovských důchodů, snížení odvodů zaměstnanců na zdravotní pojištění nebo dokonce zavedení záporné daně z příjmu pro nízkopříjmové skupiny. Tyto kroky by mohly zvýšit spotřebu bez toho, aby odrazovaly lidi od práce, což je pro komunistickou stranu zásadní obava. Další možností je reforma daňového systému, která by odměňovala efektivitu a příjmy místo pouhého objemu výroby. To by omezilo fenomén, kdy místní samosprávy udržují při životě i ztrátové podniky jen proto, aby zajistily pracovní místa a daňové příjmy. Mezinárodní měnový fond odhaduje, že tyto subvence a pobídky dosahují zhruba 4 % HDP ročně, což dlouhodobě brzdí restrukturalizaci ekonomiky. Politické priority a geopolitické souvislosti Ekonomické rozhodování Pekingu má přímý dopad i na geopolitiku. S pokračujícími americkými cly, která nyní přesahují 50 %, je přístup na největší spotřebitelský trh světa omezený. Čína proto potřebuje více spoléhat na vlastní domácí poptávku. Bez jejího oživení se však hrozba dlouhodobé deflace a „ztracené dekády“ podobné japonské zkušenosti stává reálnější. Podle Bloombergu i Morgan Stanley bude klíčové říjnové čtvrté plenární zasedání, kde se komunističtí lídři chystají nastavit rámec hospodářské politiky na další pětileté období. Pokud se podaří prosadit reformy směřující k posílení domácí spotřeby a větším příjmům domácností, může to být krok, který ekonomice vrátí rovnováhu. Pokud však převáží pouze politika omezení nadbytečných kapacit bez stimulačních opatření, hrozí, že čínská ekonomika zůstane v pasti nízkého růstu a vysoké zadluženosti.