Podle něj nejde o skrytou daň uvalenou na americké domácnosti, nýbrž o nástroj hospodářské politiky, který má posílit vyjednávací pozici Spojených států. Bessent přitom vyjádřil přesvědčení, že cla obstojí i před Nejvyšším soudem. Připustil však, že pokud by soud rozhodl opačně a označil část cel za nelegální, vznikla by vládě povinnost vracet značnou část vybraných prostředků. Sám to formuloval jednoznačně: pokud by padl nepříznivý verdikt, „museli bychom vrátit asi polovinu cel“ – s dopadem, který označil jako „katastrofální“ pro státní pokladnu. Dodal, že vláda má sice „řadu dalších možností“, jak na takový scénář reagovat, zároveň by to ale „oslabilo vyjednávací pozici prezidenta Trumpa“. Tím Bessent fakticky potvrdil, že cla nejsou jen fiskální položkou, ale i klíčovou pákou při jednáních se zahraničními partnery.V jádru tak stojí dvě roviny: právní a politická. Právní spor – tedy posouzení souladu vybraných cel s platnou legislativou – může otevřít cestu k nákladným refundacím. Politická rovina pak určuje, jakou váhu mají cla při prosazování amerických zájmů v obchodních vztazích. Bessent oba rozměry spojil a naznačil, že i kdyby soudní výsledek nebyl příznivý, administrativě zůstanou alternativní nástroje. Jejich využití by ale stálo určité politické náklady.Firmy varují před náklady, vláda zdůrazňuje přínosy celProti clům dlouhodobě vystupuje řada velkých podniků. V debatě zazněla jména, která patří k ikonám amerického průmyslu a spotřebního zboží: Deere & Co. , Nike a automobilky General Motors , Ford a Stellantis . Podle jejich vyjádření cla navyšují náklady v dodavatelských řetězcích a tlačí na ceny výrobků i marže. Moderátorka Kristen Welkerová na to Bessenta přímo upozornila s poznámkou, že „tyto společnosti cla pociťují“.Bessent reagoval dvěma liniemi argumentů. Zaprvé tvrdil, že vedle firem, které cla kritizují, existují i společnosti, jež z nich profitují – byť je blíže nespecifikoval. Zadruhé odkázal na makroekonomická data i firemní plány: americké podniky podle něj nadále zvyšují kapitálové výdaje, do země proudí „rekordní množství“ zahraničních investic a samotná ekonomika drží solidní tempo růstu. Připomněl, že HDP rostl o 3,3 % a „akciový trh je na novém maximu“. V jeho optice tedy současná čísla nenasvědčují tomu, že by cla ekonomiku brzdila způsobem, který jejich kritici popisují.Ke klíčové otázce, zda cla ve svém důsledku fungují jako daň pro americké spotřebitele, Bessent zaujal jednoznačné stanovisko: „Ne, neuznávám.“ Vláda tak rezolutně odmítá tezi, že nákladová zátěž se dominantně přelévá na domácí firmy a domácnosti. Právě tato teze však stojí v centru sporů o dopady obchodní politiky – a je i předmětem analytických studií velkých finančních institucí.Chcete využít této příležitosti?Spor o skutečné náklady cel a reakce ministra BessentaDebatu o skutečných nákladech clům znovu vyostřila srpnová zpráva Goldman Sachs . Ta dospěla k závěru, že až 86 % dosud vybraných příjmů z cel zaplatily americké podniky a spotřebitelé. Pokud by tento odhad odpovídal realitě, zpochybňoval by vládní narativ, že tíha opatření dopadá primárně na zahraniční producenty.Bessent analýzu Goldman Sachs odmítl a převedl spor do osobnější roviny. Připomněl svou minulost správce hedgeového fondu a poznamenal, že „udělal dobrou kariéru obchodováním proti Goldman Sachs“. Z jeho pohledu tedy nejde o autoritu, jejíž výklad by měl být brán jako rozhodující. Zároveň zopakoval, že mnohé firmy v konferenčních hovorech „malují drakonické scénáře“, zatímco ve skutečnosti plánují navyšování investic. Přes tento výklad ale spor o čísla zůstává otevřený: jedna strana opírá své závěry o firemní zkušenosti a makrodata, druhá o agregované statistiky vybraného cla a jejich rozložení v ekonomice.Co je ve hře pro rozpočet i trhyV nejbližších měsících bude klíčové především to, jak Nejvyšší soud posoudí zákonnost uplatňovaných cel. Bessent sice věří v potvrzení stávající politiky, ale sám připouští, že nepříznivý verdikt by znamenal povinnost refundačně vracet „asi polovinu“ dosavadních inkas. To by pro státní kasu představovalo citelnou zátěž a zároveň by to přepsalo vyjednávací mapu americké obchodní politiky. Pro firmy i investory to znamená, že vedle tradičních ukazatelů – růstu, inflace a úrokových sazeb – je nutné sledovat i právní trajektorii celní politiky.Bessentova obhajoba clům zároveň naznačuje, že administrativa bude i nadále rámovat jejich dopady jako součást širší strategie hospodářské suverenity. V tomto rámci slouží makroukazatele – růst HDP o 3,3 % a nová maxima akciových indexů – jako podpůrná evidence, že ekonomika zatím zátěž vstřebává. Kritická interpretace naopak stojí na firmami reportovaných nákladech a na zjištěních typu „86 %“ ze zprávy Goldman Sachs, která implikují, že značná část břemene zůstává na domácí straně.Ať už soud rozhodne jakkoli, samotný rozhovor ukotvil několik jistot. Za prvé, cla zůstávají politickou pákou, kterou vláda nechce pustit z ruky. Za druhé, právní výsledek může mít přímé fiskální důsledky v podobě refundací. A za třetí, spor o to, kdo cla ve skutečnosti platí, bude pokračovat – mezi firemní praxí, vládní interpretací a analýzami finančních institucí. Pro investory jde o téma, které je potřeba číst nejen prizmatem titulků, ale i skrze konkrétní dopady do nákladů, cenotvorby a investičních plánů v jednotlivých odvětvích.