Berlín vůbec poprvé ve své poválečné historii představil ucelenou vojenskou strategii, která má zemi zajistit pozici klíčového garanta evropské bezpečnosti. Pětatřicetistránkový dokument explicitně označuje Rusko za největší bezprostřední hrozbu a počítá s masivním personálním i technologickým posílením armády. Odborníci strategii vítají jako nezbytný první krok, avšak kritizují překvapivou absenci detailního plánu pro zajištění adekvátní průmyslové základny.   Konec historické zdrženlivosti a nová role v Evropě Německý ministr obrany Boris Pistorius oficiálně představil historicky první vojenskou strategii své země od konce druhé světové války. Tento krok představuje naprostý tektonický posun v dosavadním přístupu Berlína k otázkám národní bezpečnosti. Nejlidnatější stát Evropské unie podle ministra přebírá mnohem větší díl zodpovědnosti v rámci Severoatlantické aliance a hodlá postupovat maximální rychlostí při zvyšování počtu vojáků i celkové bojové připravenosti. Hlavním deklarovaným cílem je vybudování absolutně nejsilnější konvenční armády na starém kontinentu. Nový strategický dokument, který nese výmluvný název Zodpovědnost za Evropu, se rozkládá na pětatřiceti stranách a definitivně uzavírá éru německé geopolitické zdrženlivosti. Ta pramenila z hluboce zakořeněných obav z oživení militaristické či nacionalistické nálepky po hrůzách globálního konfliktu ve dvacátém století. Berlín v minulosti vydával pouze takzvané bílé knihy o obraně a striktně se soustředil výhradně na plnění dílčích úkolů v rámci širších struktur NATO, čímž se dlouhodobě vyhýbal definování vlastních národních zájmů. Tento zdrženlivý přístup však vzal za své po rozsáhlé ruské invazi na Ukrajinu. Od roku 2022 Německo dramaticky navyšuje své výdaje na obranu a postupně se transformovalo v největšího dodavatele zbrojních systémů pro Kyjev. Tato role nabrala na kritické důležitosti zejména poté, co bývalý americký prezident Donald Trump po svém loňském nástupu do úřadu razantně omezil vojenskou i finanční podporu ze strany Spojených států. Jak zdůraznil Christian Mölling, ředitel berlínského think-tanku Edina, Německo dosud žilo v popření nutnosti vlastního strategického směřování a svou obrannou doktrínu si v podstatě jen pasivně přebíralo od aliančních spojenců. Ruská hrozba a technologická transformace bojiště Základním stavebním kamenem nové doktríny je zcela jasné a nekompromisní pojmenování hlavního protivníka. Strategie explicitně definuje Rusko jako vůbec největší bezprostřední hrozbu pro svobodu a bezpečnost nejen v samotném Německu, ale v celém euroatlantickém prostoru. Dokument navíc otevřeně varuje před reálným rizikem, že se Moskva aktivně připravuje na přímý vojenský útok proti členským státům Severoatlantické aliance. Z pozice největší evropské ekonomiky tak Německo musí nést zvláštní odpovědnost za uklidnění spojenců, odstrašení ruské agrese a obranu celého aliančního prostoru. K naplnění těchto ambiciózních cílů je nezbytná masivní personální expanze ozbrojených sil. Současný stav Bundeswehru, který čítá přibližně 185 tisíc profesionálních vojáků, má být v dohledné době navýšen na cílových 260 tisíc příslušníků. Vládní představitelé navíc plánují více než zdvojnásobit kapacity aktivních záloh, jejichž počet by se měl vyšplhat až k hranici 200 tisíc osob. Tento masivní náborový plán je přímou reakcí na nutnost zajistit dlouhodobou udržitelnost vojenských operací v případě rozsáhlého konfliktu. Dokument rovněž detailně analyzuje měnící se charakter moderního válčení. Zvláštní důraz klade na stírání tradičních hranic mezi vojenskými, civilními a ekonomickými cíli. Zmiňuje narůstající frekvenci využití nástrojů hybridní války, rozmach autonomních zbraňových systémů a integraci umělé inteligence do bojových operací. K překonání stávajících nedostatků musí Evropa podle strategie urychleně investovat do zpravodajských a průzkumných kapacit i přesných zbraní dlouhého doletu, které dokážou zasáhnout cíle hluboko na ruském území. Rychlá adopce inovativních technologií a schopnost bleskového sběru i analýzy dat budou pro získání strategické převahy naprosto klíčové. Americký faktor a chybějící průmyslová vize Ačkoliv nová německá strategie představuje obrovský krok vpřed, elegantně se vyhýbá přímé diskusi o rostoucích pochybnostech ohledně spolehlivosti Spojených států jako klíčového spojence pod vedením Donalda Trumpa. Ministr Pistorius sice připustil, že vládní kabinet o podobných scénářích samozřejmě intenzivně přemýšlí, zároveň ale upozornil, že veřejné spekulace by smysl celého dokumentu zcela podkopaly. Značná část strategických plánů navíc musela zůstat v utajeném režimu, protože, jak ministr ironicky poznamenal, v opačném případě by Berlín mohl rovnou zařadit Vladimira Putina na svůj distribuční seznam. Veřejně přístupná verze dokumentu nicméně popisuje Spojené státy jako politicky i vojensky nepostradatelné pro fungování NATO. Současně ale střízlivě konstatuje, že se americká pozornost stále více strategicky orientuje na západní polokouli a indopacifický region. Z toho logicky vyplývá striktní požadavek na mnohem vyšší příspěvky ze strany evropských spojenců. Německé ozbrojené síly proto musí být v budoucnu schopny provádět vojenská nasazení v rámci aliance se stále větší mírou nezávislosti na zámořské pomoci. Navzdory těmto jasným deklaracím čelí ministr obrany, nominovaný za sociální demokracii, silnému tlaku. Koaliční partneři ze středopravicové Křesťanskodemokratické unie v čele s parlamentním mluvčím pro obranu Thomasem Erndlem vyjadřují znepokojení nad tím, že celková transformace armády postupuje příliš pomalu. Analytik Christian Mölling navíc upozorňuje na skutečnost, že veřejné pasáže dokumentu zůstávají velmi obecné a abstraktní. Za naprosto ohromující pak označuje absolutní absenci jakékoliv průmyslové strategie. Právě probíhající konflikty na Ukrajině a v Íránu přitom jasně prokázaly, že bez silné a odolné průmyslové základny nelze dlouhotrvající vojenské střety úspěšně vést. I přes tyto zjevné nedostatky však experti novou doktrínu hodnotí jako mimořádně důležitý a historicky nezbytný první krok k zajištění evropské bezpečnosti.