Téma, které doslova zahýbalo světem.

Dne 31. ledna 2020 Spojené království ve 23:00 SEČ oficiálně vystoupilo z Evropské unie. Brexit představuje významný okamžik pro mezinárodní obchod a podnikání. Nabídl nám otázky o tom, zda a nakolik potřebujeme aparát jednotné unie. A tato polemika ostatně doznívá až dodnes.

Při bližším pohledu do průřezu historií ale uvidíme, že toho na dnešní den připadá ještě o mnoho více:

• 1915 – V bitvě u Bolimova proti Rusům poprvé Německo ve velkém použilo bojový plyn.
• 1943 – Jižní skupina 6. armády polního maršála Friedricha Pauluse u Stalingradu kapitulovala.
• 1944 – Americké síly se vylodily na Marshallových ostrovech.
• 1950 – Prezident USA Harry S. Truman vyzval komisi pro atomovou energii, aby urychlila vývoj vodíkové bomby.
• 1953 – Přes 1800 obětí si vyžádaly záplavy v Nizozemsku.
• 1958 – USA vypustily svoji první družici, Explorer 1, do vesmíru.
• 1961 – Šimpanz Ham se stal v rámci programu Merkur prvním živým tvorem, kterého USA dopravily do vesmíru.
• 1966 – Vystartovala Luna 9 – první sonda, která přistála měkce na Měsíci.
• 1968 – Republika Nauru vyhlásila nezávislost na Austrálii.
• 1990 – Otevřena první restaurace McDonald’s v sovětské Moskvě.
• 1995 – Bill Clinton schválil úvěr pro Mexiko ve výši 20 miliard dolarů na stabilizaci tamní ekonomické situace.

A nyní se už jako obvykle přesuneme do světa byznysu a ekonomiky:

• 1790 – Prezident George Washington podepsal zákon o patentech USA, kterým byl zřízen Patentový úřad USA a patentový systém na ochranu vynálezů a podporu inovací.
• 1930 – Společnost 3M představila lepicí pásku Scotch Tape, výrobek, který se začal hojně používat pro balení a kancelářské práce.
• 1958 – Na oběžnou dráhu byla vypuštěna první úspěšná americká družice Explorer 1, což znamenalo začátek vesmírných závodů a založení amerického vesmírného programu.
• 1971 – Astronaut Apolla 14 Alan Shepard proslul odpalem golfového míčku na Měsíci. Tato událost byla později využita jako reklamní trik pro společnosti vyrábějící golfové vybavení.

Brexit, vystoupení Spojeného království z Evropské unie (EU), ke kterému formálně došlo 31. ledna 2020. Výraz brexit je portmanteau, které vzniklo jako zkratka pro britský odchod. V referendu, které se konalo 23. června 2016, se přibližně 52 % zúčastněných britských voličů vyslovilo pro vystoupení z EU a připravilo tak půdu pro to, aby se Spojené království stalo vůbec první zemí, která tak učinila. O podrobnostech rozluky se vyjednávalo více než dva roky po podání formální žádosti Británie o odchod v březnu 2017 a britská premiérka Theresa Mayová, jejíž odkaz je s brexitem neoddělitelně spjat, byla v červenci 2019 nucena rezignovat poté, co se jí opakovaně nepodařilo získat souhlas parlamentu s dohodou o rozluce, kterou s EU vyjednala. Brexit byl nakonec dokončen za jejího nástupce Borise Johnsona.

V roce 2013 britský premiér David Cameron v reakci na rostoucí euroskepticismus ve své Konzervativní straně nejprve slíbil uspořádat referendum o setrvání Spojeného království v EU. Ještě před prudkým nárůstem imigrace v roce 2015, který byl důsledkem otřesů na Blízkém východě a v Africe, mnoho Britů znepokojil příliv migrantů z jiných zemí EU, kteří přicházeli přes otevřené hranice EU. Těchto protiimigračních nálad využila nacionalistická Strana nezávislosti Spojeného království vedená Nigelem Faragem, která ve volbách dosáhla velkých zisků převážně na úkor konzervativců. Euroskeptici v Británii byli také znepokojeni britskými finančními závazky, které vznikly v důsledku reakce EU na dluhovou krizi eurozóny a záchrany Řecka (2009-2012). Tvrdili, že se Británie vzdala příliš velké části své suverenity. Kromě toho byli otráveni tím, co považovali za nadměrné regulace EU týkající se spotřebitelů, zaměstnavatelů a životního prostředí.

Labouristé a liberální demokraté se obecně vyslovovali pro setrvání v EU a mezi konzervativci, mezi nimiž byl i Cameron, bylo stále mnoho těch, kteří byli nadále odhodláni podpořit britské členství za předpokladu, že se podaří zajistit minimum reforem ze strany 27 partnerů Spojeného království v EU. Po triumfu v britských parlamentních volbách v roce 2015 se Cameron chystal splnit svůj slib uspořádat do roku 2017 referendum o členství v EU, ale nejprve se snažil získat od Evropské rady ústupky, které by řešily některé obavy těch Britů, kteří si přáli vystoupení z EU (tento závazek Cameron charakterizoval jako „Mission Possible“). V únoru 2016 vedoucí představitelé EU souhlasili s tím, že vyhoví řadě Cameronových požadavků, včetně zejména toho, že Spojenému království umožní omezit dávky pro migrující pracovníky během prvních čtyř let jejich pobytu v Británii, ačkoli tato takzvaná „záchranná brzda“ může být uplatňována pouze po dobu sedmi let. Británie měla být rovněž vyňata ze závazku EU týkajícího se „stále užší unie“, bylo jí povoleno zachovat libru šterlinků jako svou měnu a byly jí proplaceny peníze vynaložené na záchranné akce v eurozóně.

S touto dohodou v ruce Cameron naplánoval referendum na červen 2016 a ujal se vedení kampaně za setrvání, která se soustředila na organizaci nazvanou Britain Stronger in Europe a obhajovala výhody účasti na jednotném trhu EU. V čele snah o „odchod“, které se sdružily kolem kampaně Vote Leave, stál bývalý starosta Londýna Boris Johnson, který byl všeobecně považován za vyzyvatele Camerona v čele Konzervativní strany. Johnson opakovaně prohlašoval, že EU se „k nepoznání změnila“ oproti společnému trhu, k němuž Británie přistoupila v roce 1973, a zastánci odchodu tvrdili, že členství v EU brání Británii ve vyjednávání výhodných obchodních dohod. Obě strany pronášely chmurné proklamace o důsledcích, které by mělo vítězství jejich oponentů, a obě strany se opíraly o výpovědi odborníků a studie podporující jejich vize. Obě strany se také opíraly o podporu slavných osobností, od těch nejmocnějších (americký prezident Barack Obama, německá kancléřka Angela Merkelová a výkonná ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová na straně setrvání a bývalý britský ministr zahraničí lord David Owen a republikánský kandidát na prezidenta USA Donald Trump na straně odchodu) až po ty nejzajímavější (herci Benedict Cumberbatch a sir Patrick Stewart podporovali snahu o setrvání a herec sir Michael Caine a bývalá kriketová hvězda Ian Botham byli v řadách odchodu).

Průzkumy veřejného mínění v předvečer referenda ukázaly, že obě strany jsou v otázce brexitu poměrně vyrovnané, ale po sečtení hlasů se přibližně 52 % hlasujících rozhodlo pro odchod z EU. Cameron odstoupil, aby umožnil svému nástupci vést jednání o britském odchodu. Při oznámení své rezignace uvedl: „Nemyslím si, že by bylo správné, abych se pokoušel být kapitánem, který řídí naši zemi k jejímu dalšímu cíli.“

Ačkoli se zdálo, že Johnson je připraven nahradit Camerona, podle vývoje událostí se novou předsedkyní Konzervativní strany a premiérkou v červenci 2016 stala ministryně vnitra Theresa Mayová. Mayová, která se stavěla proti brexitu, nastoupila do úřadu s příslibem, že ho dotáhne do konce, 29. března 2017 formálně předložila předsedovi Evropské rady Donaldu Tuskovi šestistránkový dopis, v němž se odvolává na článek 50 Lisabonské smlouvy, čímž se otevřelo dvouleté okno pro jednání mezi Spojeným královstvím a EU o podrobnostech rozluky. V dopise se Mayová zavázala, že do jednání vstoupí „konstruktivně a s respektem, v duchu upřímné spolupráce“. Doufala také, že výsledkem jednání bude „odvážná a ambiciózní dohoda o volném obchodu“.

Ve snaze zajistit si mandát pro svou vizi brexitu vyhlásila Mayová na červen 2017 předčasné volby do parlamentu. Místo toho, aby získala silnější ruku pro jednání o brexitu, však její Konzervativní strana ztratila vládní většinu v Dolní sněmovně a stala se závislou na podpoře „důvěry a dodávek“ ze strany severoirské Demokratické unionistické strany (DUP). Cíl Mayové, kterým bylo dosažení jednotného postupu její vlády při jednáních o brexitu, dále komplikovaly rozsáhlé neshody, které v Konzervativní straně přetrvávaly jak v detailech týkajících se britského návrhu na rozluku, tak v širších otázkách.

Navzdory silnému odporu „tvrdých“ zastánců brexitu se zdálo, že na červencovém maratónském zasedání kabinetu v Chequers, premiérčině venkovském útočišti, se podařilo dosáhnout konsensu ohledně hlavních bodů vládního plánu brexitu. Pracovní dokument vypracovaný na tomto zasedání zavazoval Británii k „průběžné harmonizaci“ s pravidly EU a vyzýval k vytvoření „společného institucionálního rámce“, podle kterého by dohody mezi Británií a EU řešily v Británii britské soudy a v EU soudy EU. Ačkoli návrh nařizoval, že Británie znovu získá kontrolu nad tím, kolik lidí může vstoupit do země, nastínil také „rámec mobility“, který by umožnil britským občanům a občanům EU žádat o práci a studium na území druhé strany. Zdálo se, že Mayové „měkčí“ přístup, založený na politice zaměřené na zachování hospodářských vazeb s EU, zvítězil, ale zdánlivou vládní harmonii v krátké době narušila rezignace hlavního britského vyjednavače pro brexit Davida Davise (který si stěžoval, že Mayové plán se příliš snadno a příliš mnoho vzdává) a ministra zahraničí Johnsona, který ve svém rezignačním dopise napsal, že sen o brexitu „dusí zbytečné pochybnosti o sobě samém“. Tváří v tvář možnosti hlasování o důvěře jejímu vedení Konzervativní strany Mayová údajně varovala kolegy torye, aby podpořili její plán brexitu, nebo riskovali předání moci labouristické vládě vedené Jeremym Corbynem.

V listopadu vedoucí představitelé ostatních členských zemí EU formálně souhlasili s podmínkami dohody o vystoupení (tzv. plán z Chequers), která podle Mayové „přinesla prospěch britskému lidu“ a nastavila Spojené království „na cestu k prosperující budoucnosti“. Podle plánu měla Británie splnit své dlouhodobé finanční závazky tím, že EU zaplatí přibližně 50 miliard dolarů. Odchod Británie z EU byl stanoven na 29. března 2019, ale podle dohody by se Spojené království i nadále řídilo pravidly a předpisy EU nejméně do prosince 2020, zatímco by pokračovala jednání o podrobnostech dlouhodobých vztahů mezi EU a Spojeným královstvím.