Saúdská Arábie navrhuje blízkovýchodní pakt o neútočení inspirovaný helsinským procesem ze sedmdesátých let. Evropské instituce diplomatickou iniciativu silně podporují jako nástroj pro stabilizaci poválečného regionu. Mezi státy Perského zálivu panují neshody, přičemž Spojené arabské emiráty volí vůči Teheránu výrazně tvrdší postoj.   Inspirace studenou válkou a snaha o stabilizaci Přední představitelé saúdskoarabské diplomacie v současnosti intenzivně projednávají myšlenku komplexního paktu o neútočení mezi státy Blízkého východu a Íránem. Tato strategická iniciativa je součástí širších konzultací se spojenci o tom, jak efektivně řídit regionální napětí po případném ukončení americko-izraelské války s islámskou republikou. Podle diplomatických zdrojů se Rijád snaží předejít vzniku nebezpečného mocenského vakua. Saúdská Arábie upírá svůj zrak k historickému modelu, kterým je takzvaný helsinský proces ze sedmdesátých let. Ten během vrcholící studené války výrazně přispěl ke zmírnění napětí na evropském kontinentu. Západní diplomaté potvrzují, že regionální mocnosti s obavami očekávají poválečný Írán, který sice může vyjít z konfliktu oslabený, ale nadále bude představovat zcela reálnou hrozbu pro své bezprostřední sousedy. Země Perského zálivu neskrývají své hluboké znepokojení od samého počátku americko-izraelské ofenzivy. Panuje zde oprávněný strach, že po skončení bojů a nevyhnutelném omezení rozsáhlé americké vojenské přítomnosti v regionu zůstane na jejich prahu zraněný, avšak o to agresivnější islámský režim. Pakt o neútočení je tak pouze jednou z mnoha zvažovaných variant, jak zajistit dlouhodobé přežití a bezpečnost. Původní helsinské dohody, podepsané v roce 1975 Spojenými státy, evropskými zeměmi, Sovětským svazem a jeho spojenci, měly za cíl řešit palčivé bezpečnostní otázky a podpořit užší ekonomickou spolupráci mezi znepřátelenými bloky. Tento model byl v kontextu Blízkého východu zmiňován již v minulosti, neboť sousedé Íránu vnímají tuto zemi jako hlavní destabilizační sílu již od islámské revoluce v roce 1979. Měsíce trvající válečný konflikt však vyvolaly mezi arabskými a muslimskými státy zcela nový pocit naléhavosti. Vznikla akutní potřeba přehodnotit dosavadní aliance a kompletně přestavět bezpečnostní aparát celého regionu. Mnoho evropských metropolí i samotné instituce Evropské unie se již plně postavily za saúdskou vizi a aktivně naléhají na další země Perského zálivu, aby tento ambiciózní diplomatický krok podpořily. Hrozba raketového arzenálu a složitá pozice Izraele Spojené státy a Írán mezitím vedou utajená diplomatická jednání prostřednictvím neoficiálních kanálů. Cílem těchto rozhovorů je dosažení dohody o ukončení války a následné znovuotevření strategického Hormuzského průlivu. Z pohledu arabských států však tato vyjednávání trpí zásadním nedostatkem, neboť se primárně soustředí na íránský jaderný program a zcela opomíjejí konvenční hrozby. Pro sousední arabské země je totiž mnohem palčivějším problémem rozsáhlý íránský arzenál balistických raket a bezpilotních letounů, stejně jako masivní podpora regionálních zástupných skupin. Teherán již dříve reagoval na americko-izraelskou ofenzivu odpálením salv raket a dronů na státy Perského zálivu, přičemž zasáhl klíčová energetická zařízení a civilní infrastrukturu. Tím v praxi demonstroval svou schopnost paralyzovat menší sousedy. Vysoce postavený arabský diplomat uvedl, že pakt o neútočení by s velkou pravděpodobností uvítala většina arabských a muslimských států. Překvapivě by mohl najít zastání i v samotném Íránu, který se dlouhodobě snaží přesvědčit Spojené státy a další západní mocnosti, že by region měl být ponechán svému vlastnímu osudu a spravovat si své záležitosti bez vnějších zásahů. Zásadní překážkou celého procesu však zůstává otázka, kdo bude součástí případné dohody. V současném extrémně napjatém klimatu je prakticky nemožné dostat k jednomu jednacímu stolu Írán a Izrael. Bez izraelské účasti by však pakt mohl být kontraproduktivní, protože právě židovský stát je v regionu vnímán jako druhý největší zdroj konfliktů hned po Teheránu. Arabské a muslimské státy navíc vyjadřují rostoucí znepokojení nad izraelským vojenským postupem po útoku hnutí Hamás ze 7. října 2023. Mnoho z těchto zemí s Izraelem neudržuje formální diplomatické vztahy a otevřeně obviňují premiéra Benjamina Netanjahua, že do války, proti které sami lobbovali, záměrně zatáhl i amerického prezidenta Donalda Trumpa. Izrael je tak stále častěji vnímán jako agresivní síla, která pokračuje v útocích proti Hizballáhu v Libanonu a okupuje části jižní Sýrie. Rozkol v Perském zálivu a formování nových aliancí Přes snahu o jednotný postup se mezi arabskými a muslimskými státy objevují hluboké trhliny. Nejvýraznější rozkol panuje mezi Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, dvěma nejvlivnějšími hráči v Perském zálivu. Tyto země rozdělují protichůdné vize o budoucím uspořádání regionu a stále ostřejší vzájemná ekonomická konkurence. Spojené arabské emiráty zaujaly během války vůči Íránu suverénně nejtvrdší postoj ze všech států Perského zálivu. Otevřeně kritizovaly arabské instituce za to, že jejich reakce na íránskou agresi nebyla dostatečně razantní. Emiráty navíc daly zcela jasně najevo, že po skončení konfliktu hodlají znásobit své úsilí o prohloubení vztahů s Izraelem, což zpochybňuje jejich ochotu připojit se k jakémukoli paktu zahrnujícímu Teherán. Saúdská Arábie a další státy Zálivu se naopak mnohem více přiklánějí k podpoře zprostředkovatelského úsilí vedeného Pákistánem. Cílem této iniciativy je vyjednat dohodu mezi Spojenými státy a Íránem, která by definitivně ukončila probíhající válku. Saúdské království se tak stává součástí rodícího se geopolitického uskupení, které zahrnuje Pákistán, Turecko a Egypt. Základním kamenem této nové osy je pakt o vzájemné obraně, který Rijád podepsal s Islámábádem letos v září. Ačkoliv diplomaté upozorňují, že se zatím nejedná o formální vojenskou alianci západního střihu, očekává se, že tyto státy v poválečném období výrazně prohloubí svou obrannou, zahraničněpolitickou i ekonomickou spolupráci. Pákistánský ministr obrany Khawaja Asif v pondělí oficiálně potvrdil, že Islámábád již vypracoval detailní návrh, který by umožnil Kataru a Turecku připojit se k saúdsko-pákistánskému obrannému paktu. Podle pákistánských představitelů byla myšlenka na rozšíření této dohody projednávána ještě před vypuknutím samotné války. Konečným cílem je vybudování robustní ekonomické a obranné aliance, která by dramaticky minimalizovala závislost regionu na vnějších mocnostech.