Evropská centrální banka poprvé po třech letech zvýšila úrokové sazby, přesto euro vůči dolaru nadále oslabuje. Úrokový diferenciál mezi oběma ekonomikami zůstává propastný a nadále hraje výrazně ve prospěch americké měny. Zatímco americká ekonomika vykazuje silný růst, eurozóna balancuje na hraně stagnace, což omezuje další kroky ECB.   Úroková propast jako hlavní hybatel trhu Evropská měna vstoupila do úterního obchodování s krokem, který by měl teoreticky zcela popírat tržní logiku. Čtyři dny poté, co její vlastní centrální banka poprvé po třech letech zpřísnila měnovou politiku, začala vůči americkému dolaru ztrácet půdu pod nohama. Měnový pár EUR/USD (EURUSD=X) během evropské seance klesl k hranici 1,1580. Tento pohyb se odehrál v době, kdy Americký dolarový index (DX-Y.NYB) posílil o 0,1 % na hodnotu 99,75 v očekávání blížícího se rozhodnutí amerického Fedu. Jednotná evropská měna působí nečekaně měkce, nedokáže překonat hranici 1,17 a marně bojuje i o znovuzískání svého 20denního klouzavého průměru. Vysvětlení tohoto paradoxu spočívá v načasování. Nacházíme se v týdnu dvou klíčových centrálních bank, které táhnou měnový pár do opačných směrů. Evropská centrální banka (ECB) vynesla své karty již 11. června, když zvýšila depozitní sazbu na 2,25 % a vyslala signál, že s utahováním ještě nekončí. Trh však svůj býčí katalyzátor nedokázal přetavit v trvalejší zisky. Pod povrchem cenových pohybů se skrývá jediná proměnná, která tomuto měnovému páru vládne: úrokový diferenciál. Obě centrální banky sice zaujaly jestřábí postoj kvůli inflačnímu šoku z cen energií, ale vycházejí ze zcela odlišných startovních pozic. Zatímco americký Fed se drží v pásmu 3,50 % až 3,75 %, ECB se právě dostala na 2,25 %. Tato propast o velikosti zhruba 125 až 150 bazických bodů stále masivně favorizuje americkou měnu. Zvýšení sazeb v Evropě o 25 bazických bodů tento rozdíl sice okrajově zužuje, ale zdaleka ho neuzavírá. Vyšší výnosy dolaru tak nadále působí jako neúprosná gravitační síla, která táhne kurz eura směrem dolů. Rozdílné rychlosti a čekání na krok americké centrální banky Hlavní událostí evropského týdne byla skutečná změna režimu. ECB zvedla své tři klíčové sazby, čímž ukončila období snižování a následných pauz, během kterých od června 2025 držela depozitní sazbu na úrovni 2,00 %. Hnacím motorem tohoto obratu byla inflace živená válečným konfliktem, přičemž celková inflace v eurozóně v květnu zrychlila na 3,2 %. Šéfka ECB Christine Lagardeová výslovně odmítla označit tento krok za pouhé "pojistné zvýšení". Místo toho jej prezentovala jako skutečný posun v politice, který je podle jejích slov "robustní napříč různými scénáři". Přesto však euro nedokázalo posílit. Výnos z držení dolarů totiž stále drtivě převyšuje výnos z držení eur. Druhým faktorem, který euro sráží, je síla dolaru před blížícím se zasedáním Fedu. Kapitál se zdráhá sázet proti americké měně v situaci, kdy středeční zasedání přináší reálné jestřábí riziko. Americká inflace v květnu vyskočila na 4,2 %, což je nejvyšší hodnota od dubna 2023, a trh vážně naceňuje možnost dalšího zvýšení sazeb do konce roku. Klíčovou neznámou bude vystoupení Kevina Warshe, nového předsedy Fedu. Jeho tón ohledně toho, zda propad cen energií zmírní inflační tlaky, bude rozhodující. Surová ropa (CL=F) totiž po dohodě s Íránem klesla pod hranici 81 dolarů za barel. Pokud Warsh naznačí, že levnější energie snižují nutnost dalších zásahů, dolar by mohl oslabit a dát euru prostor k nadechnutí. Komplikací pro Evropu je fakt, že energetický šok postupně odeznívá. To staví ECB do nepříjemné pozice: proč zpřísňovat politiku v reakci na šok, který již mizí? Americký Fed si díky svému vyčkávání zachovává mnohem větší flexibilitu, což je další strukturální výhoda, která nahrává americké měně. Propast v hospodářském růstu omezuje evropské ambice Tichou, ale o to rozhodnější silou, která drží euro pod tlakem, je propastný rozdíl v hospodářském růstu. Samotné projekce ECB tento problém odhalily v plné nahotě. Společně se zvýšením sazeb banka drasticky snížila výhled růstu HDP eurozóny pro rok 2026 na pouhých 0,8 %. V letech 2027 a 2028 se pak očekává růst jen o 1,2 %, respektive 1,5 %. Centrální banka, která zvyšuje sazby v ekonomice rostoucí tempem 0,8 %, balancuje na velmi tenkém stagflačním laně. Měnové trhy takovou kombinaci nikdy neodměňují posílením. Od eura se v podstatě žádá, aby rostlo na základě zpřísňování v ekonomice, která se fakticky zastavuje. Tento obrázek ostře kontrastuje se Spojenými státy. Tamní odhad růstu HDP pro rok 2026 byl revidován směrem nahoru k 2,3 %. Americký trh práce navíc zůstává mimořádně pevný, když tvorba pracovních míst dosahuje 172 000 a nezaměstnanost se drží na 4,3 %. Jestřábí postoj Fedu je tak podložen skutečnou ekonomickou silou, nikoliv jen zoufalou snahou zkrotit inflaci. Člen Rady guvernérů ECB Martins Kazaks sice varoval před proinflačními riziky a udržel tak ve hře naději na další zvýšení sazeb v červenci nebo v září, avšak prostor pro další kroky je striktně omezen. Každé další zvýšení sazeb totiž nebezpečně zvyšuje riziko, že se eurozóna propadne do hluboké stagnace. Obchodování s tímto měnovým párem se tak do konce roku 2026 smrskává na jedinou zásadní otázku. Zúží se masivní propast 125 až 150 bazických bodů, nebo se naopak rozšíří, pokud Fed potvrdí svůj jestřábí kurz? Středeční bodový graf americké centrální banky poskytne první skutečnou odpověď. Právě na této úrokové propasti totiž osud eura aktuálně stojí a padá.