Jejích 612 žáků se již téměř pět měsíců dvakrát týdně učí v nedalekém skladišti. Někteří z nich neumějí číst ani ve věku 12 let.
Za to, že to všechno vydrží, dostávají učitelé měsíčně asi 20 dolarů, což je asi 5 % částky, která je v této jihoamerické zemi nutná k obživě pětičlenné rodiny.
„Čekaly nás těžké časy, včetně dnů, kdy jsme neměli co jíst,“ řekla Rosmary Nievesová, speciální pedagožka s postgraduálním vzděláním a dvacetiletou praxí.
Učitelé veřejných škol, kteří jsou otrávení z mizerných platových a pracovních podmínek, letos vyšli do ulic a na masových demonstracích po celé zemi požadují vyšší platy a vyšší státní výdaje na vzdělávací systém. Někteří z nich požadují mzdu kolem 600 dolarů měsíčně, což je vzhledem ke slabým státním financím náročné.
Demonstrace se staly hrozbou pro prezidenta Nicoláse Madura, který se blíží deseti letům v úřadu a pravděpodobně se bude ucházet o znovuzvolení v prezidentských volbách v roce 2024. Maduro se snaží prodat myšlenku normalizace ve Venezuele, jejíž ekonomika se pomalu zotavuje.
Vláda však nedodržela své sliby o zvýšení platů státních zaměstnanců, takže mnozí z nich se potýkají s problémy, aby uživili své rodiny, což je jasným příkladem ekonomické nerovnosti, která ve Venezuele přetrvává i v době hospodářského oživení.
„Je to typická situace rostoucích očekávání,“ řekl David Smilde, profesor a odborník na Venezuelu z Tulane University. „Pro Madurovu vládu je to zcela jasně narativní hrozba“.
Učitelé v mnoha ohledech odrážejí vzestupy a pády venezuelské vlády Chavismu. Během ropného boomu v roce 2008 socialističtí vůdci nalili peníze do veřejného školství – počet studentů vzrostl a počet veřejných škol se zvýšil na 23 600 z přibližně 19 700 před deseti lety, kdy se k moci dostal Hugo Chávez.
V letech konjunktury se Nieves o jídlo na stole nestaral. Měla pojištění, které jí umožnilo porodit dceru na soukromé klinice a dovolit si léky na léčbu srpkovité anémie. Veřejné výdaje však začaly klesat, protože ekonomika směřovala k recesi a ropný průmysl trpěl nedostatkem investic a špatným řízením.
Zpočátku se školy potýkaly s bezpečnostními a menšími infrastrukturními problémy. Pak začaly selhávat programy školního stravování a veřejné služby. Téměř přes noc se třídy vyprázdnily, protože miliony lidí uprchly ze země v rámci jedné z nejtěžších migračních krizí na světě. Podle studie mezinárodní poradenské společnosti DevTech Systems Inc. opustilo v letech 2018 až 2021 zemi 68 000 učitelů základních, středních a vysokých škol.
Pro některé je dnes situace výrazně lepší – především díky tomu, že vláda umožnila oběh dolaru, což zastavilo recesi a dokonce vedlo k prosperitě. Pár kilometrů od základní školy projíždějí ferrari kolem luxusních restaurací ve scéně, která připomíná Miami Beach.
Zoufalství Nievesové a jejích kolegů však nikdy nepřestalo. Nejsou placeni v dolarech a inflace, která s 538 % ročně patří k nejvyšším na světě, jim ubírá z jejich skromných výdělků. Někteří si vydělávají na živobytí tím, že dávají soukromé lekce, vaří nebo pracují jako kadeřníci.
Bez schopností dělat cokoli jiného neměl Nieves jinou možnost než pokračovat ve výuce. Začala dávat soukromé lekce, za každou si účtuje 5 dolarů, ale má jen dvě nebo tři sezení týdně.
„Nejsem bezdomovec, protože tenhle byt patří mým rodičům,“ říká Nievesová ze svého domu v nejvyšším patře budovy v chudé čtvrti Caracasu, nedaleko honosného baseballového stadionu, který Maduro nedávno otevřel po mnohamilionové investici.
Zdá se však, že stejný plán přináší ovoce i pětatřicetileté učitelce Andreíně Diazové. Během prvních měsíců pandemie začala doučovat děti ve svém domě v Petare – největším venezuelském slumu, který se nachází v Caracasu. Během několika měsíců měla 12 studentů. Když jejich počet vzrostl na 20, musela požádat o pomoc další kolegy. Dnes každé odpoledne pomáhá 50 studentům, od batolat až po teenagery.
Diazová, která je spokojená s rozvojem svého projektu „malé školy“, letos ukončila svou práci učitelky ve státní škole Alberto Ravell a zanechala za sebou 30 dětí. Přidali se k ní tři kolegové. Ta, která vydělává nejméně, dostává za týden tolik, kolik by dostala za měsíc práce ve státní škole – je to lepší, ale stále jí to nestačí na pokrytí základních výdajů.
„Učitel se špatným platem nebude učit s láskou,“ řekl Diaz. „Na školách nyní učí mnoho lidí, kteří nejsou učiteli.“
Podle venezuelské observatoře sociálních konfliktů se v lednu uskutečnilo téměř 1 300 protestů, většinou kvůli pracovním právům, což je více než dvojnásobek počtu demonstrací ve stejném období roku 2022. Koncem ledna venezuelský ministr pro obce a sociální hnutí Jorge Arreaza ještě zvýšil frustraci, když prohlásil, že pokud se učitelé odmítnou vrátit do škol, mohou je nahradit studenti a ti, kteří dokončí střední školu.
V únoru pak Národní shromáždění schválilo zákon, který má žákům zajistit větší účast na základních školách zřízením rad, které by měly spadat pod ministerstvo školství. Učitelé si stěžovali, že tato struktura by mohla poskytnout vládě větší kontrolu nad veřejnými školami a snížit jejich úlohu.
„Náš vzdělávací proces je inkluzivní a nyní dává větší důraz na studenty, ne proto, aby nahradil práci a povinnosti učitele, ale naopak, aby posílil národní vzdělávací politiku,“ řekla viceprezidentka venezuelského ministerstva školství Gabriela Jiménezová na akci, kde Maduro zákon podepsal.
Je to podobné tomu, co kdysi dávno udělala vláda s vysokým školstvím, připomíná profesor Smilde z Tulane. Domnívá se však, že jít cestou stigmatizace učitelů ve školách by nemuselo úředníkům prospět.
„Zatím se jen čeká,“ říká Smilde. „Myslím, že se nakonec pokusí dospět k dohodě.“
Chcete využít této příležitosti?
Zanechte svůj telefon a email a budete kontaktováni licencovanými odborníky
