Renovace budovy Fedu rozdmýchává napětí mezi Trumpem a Powellem Renovace sídla Federálního rezervního systému USA, jejíž náklady dosahují 2,5 miliardy dolarů, se stala předmětem intenzivního zájmu administrativy Donalda Trumpa. Tato investice, jež výrazně překročila původní rozpočet, se nyní stává středem politického sporu, v němž figuruje i současný šéf centrální banky Jerome Powell. Bývalí a současní úředníci Bílého domu tvrdí, že projekt je symbolem nedostatečné kontroly a přepychu, zatímco ekonomové i právní experti zpochybňují legitimitu útoků na vedení Fedu. Ředitel Úřadu pro správu a rozpočet Russell Vought projekt ostře kritizoval a přirovnal ho k výstavbě paláce ve Versailles. Označil překročení nákladů za „pobuřující“ a obvinil Powella z „hrubého zanedbání“ řízení. Podle vysokého představitele administrativy jde o snahu zjistit, kam všechny peníze skutečně směřují, protože 2,5 miliardy dolarů na renovaci jedné budovy považuje za absurdní částku. Powell pod tlakem kvůli nákladům i rozhodnutí o sazbách Tento tlak přichází v době, kdy je Powell již delší dobu terčem Trumpových útoků kvůli neochotě snižovat úrokové sazby. Prezident v minulosti opakovaně tvrdil, že odmítnutí Fedu podpořit ekonomiku levnějšími penězi přineslo USA miliardové ztráty. Renovace sídla Fedu se tak jeví jako záminka pro další kritiku předsedy centrální banky, jehož funkční období končí v květnu příštího roku. Zatímco úředníci Trumpovy administrativy vyzývají k přezkoumání celé zakázky, právní experti považují snahy o Powellovo odvolání z důvodu stavebních nákladů za nepodložené. Profesor Kolumbijské univerzity Lev Menand uvedl, že překročení stavebního rozpočtu není automaticky důkazem pochybení, protože takové situace nejsou v rámci federálních projektů nijak výjimečné. Podle dostupných údajů projekt renovace Fedu již překročil původní rozpočet o více než 700 milionů dolarů. To vedlo k obviněním, že vedení centrální banky buď informovalo Kongres nepravdivě, nebo opomenulo konzultaci s Národní komisí pro plánování hlavního města . Powell v reakci oznámil, že generální inspektor centrální banky zahájil vyšetřování nákladových odchylek a informoval o tom i senátory Tima Scotta a Elizabeth Warrenovou. Federální projekty běžně překračují rozpočty Přestože se suma 2,5 miliardy dolarů může jevit jako výjimečná, realita federálních stavebních projektů ukazuje, že překročení nákladů je častým jevem. Zpráva Úřadu pro vládní odpovědnost z roku 2018 zjistila, že více než dvě třetiny velkých nevojenských stavebních projektů dokončených mezi lety 2014 až 2018 stály více, než se plánovalo. Například budova FBI na Pennsylvania Avenue překročila původní rozpočet více než dvojnásobně, zatímco budova Ronalda Reagana nakonec stála více než 800 milionů dolarů místo plánovaných 362 milionů. V případě Fedu je situace komplikovanější i z důvodu velmi staré infrastruktury. Budova Marriner S. Eccles byla otevřena již v roce 1937 a sousední stavba z roku 1951 dosud neprošla komplexní rekonstrukcí. Obě budovy se podle Powella musely vypořádat s sanací azbestu, olova a kompletní obnovou elektroinstalací, rozvodů vody a topných systémů, což významně zvýšilo konečné náklady. Součástí projektu je rovněž výstavba nového podzemního tunelu a parkovacích prostor pro zaměstnance, což někteří odborníci, jako například Andrew Levin z Dartmouth College, označili za zbytečný luxus. Podle něj by bylo levnější pronajmout parkovací místa v okolních garážích. Nicméně realita dostupnosti těchto prostor v centru Washingtonu je omezená – nejbližší garáže nabízejí dohromady pouze okolo 540 míst. Srovnání s ostatními centrálními bankami Kritici často přehlížejí, že i jiné centrální banky investují miliardy do svých sídel. Evropská centrální banka utratila za svou budovu 1,2 miliardy eur, projekt byl dokončen s tříletým zpožděním a rozpočet překročil o více než 40 %. I tam byly náklady ovlivněny snahou zachovat historické části stavby. Z pohledu reprezentace není Fed výjimkou. Jeho umělecká sbírka, zahrnující díla Andyho Warhola nebo Georgie O’Keeffeové, může působit velkoryse, ale není ojedinělá. Rakouská národní banka vlastní housle Stradivari, které zapůjčuje hudebníkům, a Bundesbanka má významnou sbírku německého abstraktního umění. Interiéry Fedu se sice mohou měřit s jinými vládními budovami na National Mall, ale nepůsobí tak opulentně jako třeba historické sídlo Banque de France v pařížském Hôtel de Toulouse. Právě tento srovnávací kontext ukazuje, že prostředí centrálních bank často plní nejen provozní, ale i reprezentační funkce. Přesto zůstává renovace Fedu terčem politické pozornosti. Ať už jde o snahu oslabit Powella nebo o upřímnou obavu ze státních výdajů, výsledkem je další kolo střetů mezi Bílým domem a nezávislou centrální bankou. Otázka, zda náklady odpovídají účelu, zůstane i nadále předmětem kontroly – jak ze strany veřejnosti, tak vyšetřovacích orgánů.